Paní Dallowayová
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421203/bmid_pani-dallowayova-lh7-421203.jpg
4
828
828
Londýnské jitro, červen 1923. Paní Clarissa Dallowayová jde do květinářství pro výzdobu na svůj dnešní večírek. Než však tahle událost pro lidi z lepších kruhů nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který nás nenechá na pochybách, že pod slupkou stárnoucí, průměrné středostavovské paničky bije srdce se stejně vroucí pravidelností, s jakou se na Toweru každou čtvrthodinu hlásí Big Ben. Woolfová však nejenže rozbíjí klišé o jedné snobské madam. Technikou proudu vědomí a s přispěním vedlejších postav tohoto okouzlujícího letního capriccia před námi postupně odhalí skutečné nitro paní Dallowayové, které působí věrněji než sebetrefnější realistický popis, a také její obrovskou žízeň po životě. Próza inspirovala světoznámý román M. Cunninghama Hodiny a stejnojmenný oscarový film.... celý text
Přidat komentář
Ke čtení téhle knihy se člověk musí ztišit a zklidnit. Jinak se ztratí a zřejmě po pár stranách knihu odloží. Podobně jako K majáku nahlížíme události jednoho dne očima řady postav, přičemž autorka prakticky bez přechodu mění postavy jejichž pohledy a myšlenky se dostávají do ohniska vyprávění.
Velice zajímavé čtení, ale K majáku mi přece jen přišlo kompaktnější a propracovanější.
Ze začátku bych asi knihu vyhodila z okna nebo vrátila do knihovny nepřečtenou, protože mě nebavila- příliš dlouhé detailni popisy pocitů hlavních postav , na začátku až moc postav najednou a vlastně.. jak někdo může popsat zážitky z jednoho dne pres 100 stran ? Ale své rozhodnutí rozloučit se s tenkou, ale zatím nepochopitelnou knihou jsem změnila, Když do děje přišli známí lovci duchů manzele Warrenovi. Pěkný příběh. 3/5
Tato knížka pro mě byl trochu oříšek, stejně jako Jákobův pokoj. Na jednu stranu se mi líbí, jak VW rozepisuje myšlenkové pochody postav a vtáhne nás tak do jejich hlav a životů, stejně tak se mi líbí, jak vykresluje atmosféru míst, v nichž se postavy pohybují. Na druhou stranu bylo občas těžké udržet pozornost a musela jsem se o odstavec či stránku vrátit, abych neztratila orientaci. Tudíž si kniha vyžádala sto procent mojí pozornosti, což je nakonec dobře. Vytrhla mě z reality, od každodenních starostí a donutila mě úplně vypnout hlavu.
stejný problém jako u jane austen. vůbec mě nezajímá čím si hlavní hrdinka prochází.
proč nemá rádá svůj parfém?
V minulosti jsem od autorky přečetl knihu JÁKOBŮV POKOJ a bohužel tuto knihu jsem hodnotil negativně. Styl psaní byl pro mě těžkopádný, často jsem se ztrácel v textu a kniha mě moc nebavila. Téměř po 3 letech jsem se rozhodl, že autorce dám ještě jednu šanci a vybral jsem si knihu PANÍ DALLOWAYOVÁ. Tato kniha se mi líbila mnohem více, ačkoliv také nebyla příliš jednoduchá na četbu, protože se v ní vyskytuje hodně myšlenek, které čtenář musí strávit. Musel jsem zvolit pomalejší tempo čtení, abych se pokusil všechno vstřebat. K některým částem jsem se musel znovu vrátit, abych se v tom neztratil. Myslím si, že tuto knihu je lépe si přečíst minimálně dvakrát. Kniha vypráví o paní Dallowayové, která je majetná a má 51 let. Rozhodne se uspořádat večírek. Sledujeme průběh jednoho červnového dne. V knize sledujeme také vyprávění jiných postav. Nejvíce mne zasáhla postava SEPTIMA. V knize se vyskytují témata jako manželství, emancipace žen, stárnutí, víra v Boha, politika aj. Tato kniha není autobiografickým románem v běžném slova smyslu. Tento román lze zařadit do kategorie impresionistický román, jehož cílem bylo zachytit prchavost okamžiku. Knihu hodnotím na 70 %.
Autorka usilovala o umělecké využití PROUDU VĚDOMÍ (vnitřní světy postav zachycuje prostřednictvím jejich monologů – volných asociací myšlenkových postupů). Experimentuje s románem jako takovým, s jeho formou. Rozbíjí jednotu času a používá symboly.
Kdo ještě nečetl žádné knihy od této autorky, může vyzkoušet třeba knihu PANÍ DALLOWAYOVÁ. Jen musí být připravený na to, že bude muset více přemýšlet a bude si muset vyhradit více času na tuto knihu, ačkoliv není příliš dlouhá. Určitě VIRGINIA WOOLFOVÁ není autorka, kterou bych vyhledával. Nicméně plánuji do budoucna si přečíst knihu K MAJÁKU a uvidím, jak se mi kniha bude líbit. Možná časem vyzkouším její další knihy, ale určitě si nechám nějaký časový odstup. Znám čtenáře, kteří mají tuto autorku v oblibě a snad četli většinu jejich knih.
V knize se nachází také DOSLOV, který přibližuje tuto knihu. Doslov napsal Martin Hilský.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Neboť v manželství je zapotřebí trocha tolerance, trocha nezávislosti mezi těmi dvěma, kteří tráví den za dnem společně v jednom domě.
Člověk přece musí trochu něco vydržet, někdy trochu povolit a moc od života nečekat.
Výhodou stárnutí je prostě tohle; vášně zůstávají silné jako dřív, ale člověk už nabyl – konečně! – sílu, která dodává existenci tu skvostnou chuť, sílu zmocňovat se zkušeností a pomalu je nazírat v různém světle.
Jakmile člověk padne, vrhne se na něj lidská přirozenost.
Snažila se ona sama někdy někoho obrátit na víru? Nepřála si pouze to, aby každý byl sám sebou?
Smrt je vzdor. Smrt je pokus cosi sdělit; lidé mají pocit, že nemohou dosáhnout středu, který se jim mysticky vyhýbá; blízký vztah se vzdálí; nadšení vyvane; člověk se octne sám. Ve smrti je objetí.
Došla nakonec k tomu, že to jediné stojí za to – říkat, co člověk cítí.
Chytré řeči jsou pošetilé. Člověk musí prostě říkat, co cítí.
Nečekaně se mi knížka zalíbila. Věděla jsem předem, do čeho jdu, a i když jsem knihu nečetla ze svého podnětu, opravdu se mi ihned zalíbila. Náhled do myšlenek každé z postav, popis rušného života v Londýně a obzvláště smutný osud Septima, mne do knihy zcela pohltily.
A musím uznat, že konec knihy, mě naštval :D
Virginia týmto dielom vytvorila (v istom zmysle) ženskú variáciu na Joyceovho Ulyssesa...
Moc těšit na tenhle večírek.Zvědavý na tuhle Paní Dallowayová.
Když ty květiny zavonět,hodně se radovat.Ono ten pugét,však hodně zamotaný.
Ne pořád jenom ta Paní Dallowayová.Sposty lidí a vzpomínky.Ne všichni snob.Taky hlavně lidi a ty mít srdce a skryté touha a přání.Květnatá řeč jako zarostlý záhon za naším dvorek.
Určitě hodně existencionální balení a v tom mnoho skrytá věc.Muset číst pomalu.Někdy zpátky skákat a zpátky zase.Jako pes za ocas.A z toho bolet hlava.Ani spánek nepomaha.Odstavec nestačit ani nestačit číst mezi řádky.Cítit,jako nějaký cizinec v lunaparku.Moc pocit jako atrakce (muž s obří hlava).
Určitě muset číst za domácí úkol a jako závazek číst znovu.Potom snad ještě víc veselejší.
Obávat se,že číst i jiné složitosti předtím,ale tady můj intelekt často nestačit.
Virginia Woolf však nedá spát a někdy číst i jiné knížky její zamotané.Takže ten večírek dáme znova.To potom bude velky šrumec.
Woolf velká kočanda a Ženská.Vy my rozumět.
Jinak velká výzva.Posedět na lavičce a kniha držet v ruka.Určitě budu chtít znovu přičichnout nejenom stránky.Ty květiny,ty květiny.
Ta krása všedního dne.To vlečení.Ta nejistota.Okamžik.
Člověk se sám utváří.Každý jsme sám.
A s věkem je vše jinačí.Mění se.
Obyčejný den má najednou jinou barvu.Uvědomění.
Každá sebemenší prchavost,může být obrovským zážitkem.
Je to zatraceně složitá kniha, ale s tím jsem už tak trochu počítala, když jsem se do ní pouštěla. Po prvních 30 stranách jsem měla chuť s tím švihnout, ale nakonec jsem ráda, že jsem vytrvala. Virginia Woolfová umí brilantně vykreslit kouzlo přítomného okamžiku. Pomaličku, stránku po stránce, vykresluje své postavy tak dokonale, že skutečně ožívají. Mě osobně nejvíc zaujal osud Petera a Septima. Kromě toho jde v knize dost cítit kritika společenského systému, ať už je to válka, společenské vrstvy, feminismus (např. volební právo žen) a politická situace jako taková. Celkově je můj dojem z knihy dobrý. Chvilkami smutné, ale mnohými pocity, které tyto postavy mají, si procházíme i dnes, i když možná trochu jinak. Určitě tedy knihu doporučuju, jen je třeba se připravit, že to opravdu není lehké čtení. Čtenář musí být naprosto soustředěný - já sama jsem se občas vracela, jelikož jsem si nebyla jistá, čí myšlenkové pochody vlastně čtu. Jo, a ještě musím ocenit doslov Martina Hilského. Zkrátka... rozhodně to stálo za to.
Líbí se mi jak, méně už o čem. Popisy atmosféry londýnského letního dne dvacátých let - úžasné. Výborně zprostředkované city a postoje z pohledu několika postav. Děj vlastně žádný, jen zastavení v čase, a přitom odbíjející Big Ben je nepřehlédnutelným motivem. Co si určitě zapamatuji - nějaký mladík spáchal sebevraždu a oni si o tom dovolují mluvit na mém večírku...
Neotřelé čtení. Ale krapet depka. Myslím, že zde bude platit pravidlo jednou a dost.
Kniha, která není pro každého. Náročná, plná dlouhých souvětí, přeskakování od jedné postavy ke druhé, třetí, čtvrté. Na první pohled to může působit jako totální blázinec, ale ne. To se jen málokdo dokáže v tomto díle přizpůsobit tempu autorčiných myšlenek. I na mě to bylo prostě moc. Ačkoli kniha neměla ani 200 stránek, neměla jsem ji přečtenou za jedno odpoledne, jak jsem očekávala.
Na čtení této knížky je potřeba klid a já ho bohužel neměl. Veškerá imprese vyšuměla s rušivými elementy a prolínajícími se myšlenkami. Asi ji budu muset přečíst ještě jednou, v jiné době, nejlépe v zavěšené sítí, během jednoho odpoledne.
Tak jsem se konečně dostal ke knize Virginie Woolfové! A jaké to bylo? Už teď vím, že jedno přečtení Paní Dallowayové nestačí. Je potřeba se na čtení soustředit, mít klid (se školou to moc nejde). :-) Rozmanité vyjadřovací prostředky, metafory, úvahy, odkazy. A proto je to tak krásné! Její slova tak nějak zvláštně plynou. Až můžou působit nadpozemsky. V mé knihovně mě ještě čekají Vlny a K majáku, tak jsem zvědavý...
Je to opravdová imprese, která září od dopoledního zlatého slunce po měsíční oblohu večírku. Tolik vůní a pastelových barev. Hledala jsem si všechny druhy květin, o které jsem předtím nikdy nezavadila (hrachory, kalami, otočník, pupalky). Ta hluboká niternost všech postav, mezi kterými poletujeme jako pápěří a nahlížíme jejich subjektivní pohledy, díky kterým smíme nahlédnout celou objektivitu dne. Každému bije zvon Big Benu v hrudi, každému bije pro něco jiného.
Očekávala jsem, že tato kniha bude náročná, ale popravdě má očekávání převýšila. Paní Dallowayová není rozhodně kniha pro každého. Námět a zpracování knihy je velmi dobré. Celkově jednotlivé květnaté souvětí autorky jsou pastvou pro oči, ale číst si tuto novelku, která vypráví o jednom dni, více množství postav a jejich hlubokých myšlenek, to bylo náročné. Do knihy se mi nepodařilo proniknout a začíst se, bohužel. Věřím, že pro jiné to může být velmi podařená četba, pro mě to byl příliš tvrdý oříšek, který zkusím rozseknout jinou její knihou :-)
Tak tato kniha mne opravdu hodně potrápila. A nebýt Čtenářské výzvy, tak ji nedám vůbec. Pro mě byla náročná, strašně těžko se četla, postavy mi nebyly nijak zvlášť sympatické, celé se to vleklo a rozhodně jsem neměla pocit, že se jedná o jeden jediný den ze života paní Dallowayové... Kromě toho mi vyprávění připadalo roztříštěné, nepřehledné a často jsem se na něj nedokázala ani soustředit. Proto moje shrnutí: určitě nejsem správná cílová skupina, takže z laskavosti dávám dvě hvězdičky a ke knize se určitě nikdy víc nevrátím...
Virginiino vidění světa a výrazové prostředky mi hodně připomněly Sylvii Plath.
Rozhodně ovládá brilantně své řemeslo, jazyk a výrazové prostředky.
Gejzír slov, pocitů, nálad, dokonalých popisů a přesto vše prostupující prázdnota a přetvářka?
Zároveň fascinující poetika, jakoby nevyčerpatelná fantazie a slovní zásoba. Z ničeho vytvoří pocit vzácného diamantu. Dá se vnímat jako oslava života, ale i její protiklady. Ale nikde neprosakovala temná mračna depresí, spíš pokus o nadhled.
Občas smutně prosvítá karikatura křesťanství, nejvíc v postavě slečny Kelmanové, která je vykreslena bravurně, stejně jako další pózy a přetvářky zůčastněných.
Celek mi přišel vířivý a neuchopitelný natolik, že jsem stále odbíhala ke smysluplnějším textům. Pochybuji, že opakované či soustředěnější čtení by přineslo větší porozumění. Byť doslov ukazuje, že literární odborník se v textu orientuje :o)
"SLOVO ŠÍLENSTVÍ NEPOUŽÍVÁ, ŘÍKÁ TOMU ZTRÁTA SCHOPNOSTI ZŮSTAT NAD VĚCÍ."
Trochu ztráta času.
Ale film Hodiny ke knize velmi ladí :)
2/4
Po poslechu skvělých Deníků Woolfové jsem si dal za úkol od ní něco přečíst a vybral jsem si paní Dallowayovou. Byl jsem překvapen náročností čtení a a jak podle někde níže uvedeného komentáře smrští pocitů, existencionalismu, imprese zážitků, barev a květin. Jak cituje uživatel Anett 123:
Je to analýza příčetnosti, šílenství a sebevraždy. Svět viděný současně očima duševně zdravých a šílených.''
Nemůžu než souhlasit.
V té knize jako by prosakovala temná mračna depresí, naznačená v Denících a vedoucí k tomu nešťastnému ukončení autorčina života.
Čtení těžké, ale odměnou je literární zážitek.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Bohužel to není má krevní skupina, popisné nekončící odstavce a několik stran bez dialogů, myšlenky několika postav najednou, těžkopádné.
Jak je zmíněno níže, na čtení této knihy je zapotřebí naprostý klid a soustředění.
Ani obsahově jsem se příliš nenapasovala do děje.