Paní Dallowayová
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421203/bmid_pani-dallowayova-lh7-421203.jpg
4
828
828
Londýnské jitro, červen 1923. Paní Clarissa Dallowayová jde do květinářství pro výzdobu na svůj dnešní večírek. Než však tahle událost pro lidi z lepších kruhů nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který nás nenechá na pochybách, že pod slupkou stárnoucí, průměrné středostavovské paničky bije srdce se stejně vroucí pravidelností, s jakou se na Toweru každou čtvrthodinu hlásí Big Ben. Woolfová však nejenže rozbíjí klišé o jedné snobské madam. Technikou proudu vědomí a s přispěním vedlejších postav tohoto okouzlujícího letního capriccia před námi postupně odhalí skutečné nitro paní Dallowayové, které působí věrněji než sebetrefnější realistický popis, a také její obrovskou žízeň po životě. Próza inspirovala světoznámý román M. Cunninghama Hodiny a stejnojmenný oscarový film.... celý text
Přidat komentář
Trochu horší než K majáku, ale scéna večírku jako mikrokosmu Clarissina života je neuvěřitelnou katarzí.
Na počátku nevím . Mám takové smíšené pocity. Popisovací schopnosti jsou opravdu obdivuhodné, ale ztrácím se v příběhu. Připadne mi, že se pořád přeskakuje z jednoho na druhé. Teď už jsem se začetla. Zvykám si na proudy myšlenek, které jsou charakteristickým znakem celého tohoto díla. Líbí se mi, jakým stylem vyřešila autorka změnu mezi tím, kdy přemýšlí různé postavy. Jak čtu dál a dál, líbí se mi to více a více. Způsob toku myšlenek mi vyhovuje, protože je reálný. Různé motivy myšlenek jdou skrze sebe stejně tak jako v našem myšlení. Začíná mě bavit i ten příběh. Zvláště ten s Petrem Walschem a Clarissou, líbí se mi ty vzpomínkové vsuvky z mládí s detaily tak drobnými, že nevěřím, že by si to reálně mohl takto někdo zapamatovat. Ovšem příběh s Warren-Smithovými je už jiný šálek kávy. Při části se slečnou Kilmanovou jsem se musela smát. Tahle postava se opravdu vydařila. Je tak moc reálná. Přirovnání z této knížky bych si úplně žádají to, aby si je člověk zapamatoval. Přirovnat den měnící se na noc k dámě, která shazuje tištěné šaty a bílou zástěru, aby se oděla do modré róby s perlami, je geniální. Teď po dokončení můžu říct, že jsem opravdu ráda, že jsem si to přečetla. Krásné, ale těžko uchopitelné dílo, při kterém jsem měla pocit, že musím pořád lapat po dechu.
Klenot v mojí knihovně. Dokonale míchaný děj a psychologické vykreslení postav.
V překladu Kateřiny Hilské opravdový skvost, který nedokážete dát z ruky. Jazyk, styl, vnitřní monolog provázaný s vyprávěním příběhu, tak nějak mimoděk se dozvíte vše, co potřebujete vědět, abyste měli pocit, že Clarissu znáte osobně... A občas i něco navíc. Pro mě jednoznačně nejlepší od VW.
Kniha plná obrazů, pocitů, vztahů, vnitřních dialogů popisuje svět Londýna a kritiku jeho společnosti. Čtení je náročné, závěr - vlastně není - ale přesto se mi originální styl Virginie Woolfové líbí.
Tu figuru, kdy postava na ulici potká postavu jinou a vypravěč na ni přeskočí, aby posléze zase provázel postavu třetí, čtvrtou a tak dále, jsem viděl v několika filmech a reklamách. Zajímalo by mne, zda VW byla první. I kdyby ne, novátorských věcí je tam i tak dost. Chápu autorčinu slávu a její vliv.
Nikdy jsem tak útlou knížku nečetla tak dlouho, ale když jsem konečně začala vnímat všechny detaily, které autorka vykreslovala, pohltilo mě to.
Kolik jich znám, paní Dallowayových ... Vždy,když přeletí letadlo, říkám si, hledí též na oblohu? Zažily krátké letmé dotyky, které v nich probudily něco víc, než jen přemýšlení nad tím, jaké koupí chlebíčky, jakou barvu budou mít jejich nehty ...
Kdo se bojí Virginie Woolfové? Já se jí bála. Kolem její tvorby kroužím od chvíle,kdy jsem viděla film Hodiny. Říkala jsem si,cože to musí být za ženu,že inspirovala takový film.
Ke knize samotné bych těžko řekla něco víc,nebo líp,než říkají pochvalné komentáře přede mnou,komentář jant02 bych podepsala.
To byla za poslední dobu dost těžká četba.
Autorka užívá hodně přídavných jmen, přirovnání a dlouhých souvětí. Při procházení Londýnem poznáváme lidi, její známé; ty, které pozvala na svůj dnešní večírek. To byl pro mě kámen úrazu - přeskakování od jedné postavy ke druhé a jejímu myšlenkovému pochodu. Závěrečné strany mě bavily - veselé, konečně s přímou řečí a paní Dallowayovou, kterou všichni tak milují, i když je prostá a ne moc hezká.
Sama sobě slibuji, že za nějakých čas bude dobré ji přečíst znova a bez přestávek.
Přes veškerou snahu jsem se s Virginii Woolfovou nedokázala sžít a ani Paní Dallowayová nebyla výjimkou. Woolfová má hodně svérázný a zapamatovatelný styl psaní, ale její knihy mi prostě nejsou sympatické, postrádám u nich čtivost a větší spád.
Opět budu za nekulturního barbara, ale mě prostě Clarissa Dallowayová, všechno to pozlátko i smutek, jen a jen nudilo. Hutné a místy rozvláčné, oceňuji maximálně její mistrnou hru s jazykem.
Hodnotit knihu nebudu, jelikož jsem ji nedočetla. Dostala jsem se po stranu 26, aniž bych pořádně věděla, o co šlo. Psané myšlenkovým pochodem, ale právě těkavé myšlenky, jenž se vrkádají jedna do druhé , mi nedovolili se pořádně začíst. Možná se ke knize vrátím za pár (desítek) let.
Virginia Woolf je pro mě snad jediná z avantgardní moderní literatury 20. let, která se dá jakž takž číst. Obzvlášť Paní Dallowayová je jedno s těch stravitelnějších děl. Hezky čtěnáři popisuje jeden den v životě snobské paničky Clarissy Dalloway, která netouží po ničem jiném než naplno žít. Není to jednoduché čtivo, protože styl psaní myšlenkovým proudem může být pro čtenáře nezáživný, ale je to jedna z klasik světové literatury. Určitě doporučuji inspirativní i dílo M. Cunninghama Hodiny i filmové zpracování, kde uvidíte Paní Dallowayovou v trošku moderním pojetí.
Už dlouho jsem si knihu chtěla přečíst, z nějakého iracionálního důvodu mne autorka vždy něčím přitahovala, ale pořád nebyla ta správná nálada.
Přestože se kniha opravdu nečte zrovna snadno a je velmi náročná na soustředěnost (až tak do poloviny minimálně jsem měla chvíle, kdy jsem se dost ztrácela a četla totéž několikrát), čím více jsem se s ní zžívala a blížila se ke konci, tím to šlo lépe a lépe, poslední třetinu už jsem zhltla na jeden zátah.
Dějová linka je prostá, strávíme s hlavní postavou pár hodin ve dni, kdy chystá večírek. V první části knihy jde pro květiny, což je pasáž věnující se hodně popisu soudobého Londýna a postaviček, které cestou potká, některé zná, jiné ne. Pro mne nejobtížnější část, vyprávění přeskakující od jednoho kolemjdoucího ke druhému a k jeho myšlenkám (trochu mi to připomínalo pasáže filmu Nebe nad Berlínem, kdy anděl prochází městem a cítí myšlenky míjených lidí), zde jsem opravdu měla problém udržet pozornost a četla několikrát...Mám-li být poctivá, musím přiznat, že tyto lyricko-popisné permanentně těkající pasáže mne až tak nebavily, či spíše jsem nebyla schopná se s nimi sladit, vniknout do této části vyprávění.
V pozdější části dne už se vyprávění více koncentrovalo na titulní postavu i ty další, v knize významnější osoby, a to mne bavilo mnohem více (ačkoli i zde byly lyrické vjemy, už na menší ploše a vztažené k hlavním postavám, proto stravitelnější). Prostřednictvím střípkovitých popisů, drobných událostí, ohlédnutí do minulosti i současných myšlenek vytvořila autorka krásně živé obrazy postav v celé jejich šíři i pestrosti. Vévodí jim samozřejmě paní Dallowayová, kterou čtenář může pozorovat opravdu zblízka, číst její myšlenky i vidět ji očima ostatních postav. Její obraz mi myslím v paměti zůstane dlouho...
Autorčin styl je velmi osobitý - v doslovu popisován jako impresionistický a to jej myslím výborně ve zkratce vystihuje. Už kvůli tomu jej poznat stojí za to knihu přečíst. Je velmi specifická, výrazná a zapamatovatelná, a o to více to má pro mne význam v době dnešních knih, které zůstanou v hlavě jen pár dní po přečtení.
Existují knihy, které mají 150 stránek, ale čtete je klidně dva měsíce, protože prostě nezvládnete dát víc než 10 stran v kuse. To je pro mě Paní Dallowayová.
Tato knížka je velice intimní dílko. Virginia velmi zvláštně pracuje s časem i se stylem vypravování. Na 150 stránkách prožíváme jeden jediný červnový den, avšak během čtení máme chvíli pocit, že jsme s hlavní hrdinkou právě strávili aspoň 10 let. Postupně nahlédneme do myšlenek několika postav, každý z nich je jiný, každý řeší jiné problémy, ale přece je vždy něco spojuje.
Paní Dallowayová je kniha plná květin, lásky, přátelství, depresí, smutku, radosti, obyčejných věcí, ale i přetvářky a snobských akcí. Asi si v ní každý musí najít to svoje, já nějak nevím. Tři hvězdičky za velmi hezký, avšak místy složitý styl psaní, za krásný popis prostředí, za neúnavný proud myšlenek.
Má nejoblíbenější kniha, četla jsem ji již 3 x a pokaždé v ní objevila něco nového. Syntéza literárního mistrovství, nádherné popisy, vyvolávají až čichové vjemy. Tok textu svou intenzitou připomíná Bachovu fugu.
Excelentní!
…musel jsem takhle začít, aby snad další má slova nevyzněla negativně. Kniha se totiž nečte vůbec jednoduše. Když jsem ji poprvé vzal do ruky a viděl, jak je útlá, měl jsem jasno; tři, čtyři dny a bude přečteno. Po 30ti stranách jsem pomalu začínal chápat, že ji budu muset věnovat mnohem více času (udělal jsem to velmi rád). Za těch 14 dní, které jsem nakonec k přečtení potřeboval, jsem ji přečetl nejmíň dvakrát, jak jsem se neustále vracel zpět, někdy o odstavec, někdy i o několik stran. Člověk se musí maximálně soustředit, odpoutat se od okolí a vnímat jen tok myšlenek postav. Ponořit se tak hluboko, až uslyší zvony Big Benu.
Knihu doporučuji všem, kteří se rádi nechají kolébat na vlnách a pozvolna unášet proudícím časem neznámo kam.
Kniha byla do češtiny přeložena 2x, poprvé Vlastou Dvořáčkovou (vydáno 1975), podruhé Kateřinou Hilskou (vydáno 2004). Já jsem sáhl po té starší.
(ukázka ze staršího překladu)
Povídavě, bouřlivě zněl zvon opozdilec, jenž přicházel ve stopách Big Benu s náručí plnou hloupůstek. Rozbitý, roztříštěný, jak na něj zaútočily vozy, surové náklaďáky, hbitý krok myriád hranatých mužů i nafintěných žen, dómy i špičaté věže úřadů i nemocnic, a poslední zbytky všech těch titěrnůstek jako by se roztříštily – jemná vodní tříšť rozlévající se vlny – přes slečnu Kilmanovou, stále ještě stojící na ulici a potichu šeptající: „Za to může hříšné tělo.“
(ukázka z novějšího překladu)
Užvaněně a rozbouřeně působily ty opožděné hodiny, jak se rozezněly po Big Benu, naložené samými maličkostmi. Ubité, rozbité nájezdem kočárů, brutalitou dodávek, dychtivým postupem myriád hranatých mužů, předvádějících se žen, kupolí a vížek úřadů a nemocnic, ty poslední zbytky tohoto nákladu drobností jako by se tříštily, jako sprška vyčerpané vlny, o tělo slečny Kilmanové, která chvíli nehnutě postála na ulici, aby zamumlala: "Jde o tělo."
Osobitý styl psaní patří k Woolfové, a proto nebylo lehké knihu přečíst, ale přesto jsem ji dočetla a zaujala mě. Ne tedy svým dějem, který není nijak zásadní, ale právě netradiční formou - tokem myšlenek postav.
Určitě to není poslední dílo od V.W. které jsem přečetla.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Zvláštní nádherná kniha.S paní Dallowayovou prožijete jeden den, jeden večírek, ale poznáme ji i jako mladou dívku z myšlenek a vzpomínek, které se jí ten den honí hlavou. Nic není, jak bývalo, možná je to trochu smutné zjištění, ale život jde dál...Jsme pořád trochu stejní a zároveň i úplně jiní. Ovšem styl, kterým je kniha napsaná jsem milovala a nenáviděla zároveň. Chvíli nádherné, chvíli nudné a složité, že jsem musela číst znovu. Mě to ale chytlo a nepustilo.