Paní Dallowayová
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552504/bmid_pani-dallowayova.jpg
4
814
814
Slavný román v podobě audioknihy vychází u příležitosti 140. výročí narození Virginie Woolfové. Nejznámější dílo britské autorky Virginie Woolfové vznikalo v letech 1922 až 1924. Původně se mělo jmenovat Hodiny, protože údery zvonu Big Benu prostupují celou knihou jako uvědomění si neodvolatelně uplývajícího času, pomíjivost dění. Dalším významným vnějším detailem příběhu jsou květiny, kterými autorka dokresluje povahové rysy postav. Vyprávění o jednom dni hlavní hrdinky, chystající se uspořádat večírek, paralelně doprovázejí popisy pocitů jejích přátel a známých, zároveň s pozorováním pohybu všech zúčastněných po Londýně, záznam detailů světla, změn přírody, zvuků města. Autorka o své knize prozradila, že jde současně o svět viděný očima duševně zdravých a šílených. Třebaže jedna z postav během vyprávění ukončí sebevraždou svůj život, výsledným dojmem z díla je pocit radosti ze života, a jak píše v doslovu Martin Hilský: nejhlouběji se vryje do paměti atmosféra toho nádherného červnového rána, kterým prochází drobná, prošedivělá žena s kyticí hrachorů v ruce. "Jsem paní Dallowayová," jako by říkala, "chyť si mě, můžeš-li."... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2022
,
Supraphon (Editio Supraphon)
Originální název:
Mrs Dalloway, 1925
Interpreti: Marie Štípková
více info...
Přidat komentář
Už před čtením, jsem tušila styl, kterým autorka píše. Některé pasáže nebyly snadné na čtení. Než jsem pochopila koncept knihy, že se jedná o stejnou postavu, někdy mladou, někdy starší, trvalo mi to hojnou chvíli. Podobně hodnotím i mou zkušenost se Septimusem, trvalo mi zhruba půl knihy, než jsem pochopila, o koho se jedná.
Tady je příklad kdy je film lepši než kniha. Chápu, popsat totiž postavy v knize otravné, povrchní, snobské. Když jsme mladí moc nám nezáleží na názoru okolí, ó jak se to mění s věkem. Je to těžké čtení, které chce svůj čas a rozpoložení.
Na přečtení a docenění Paní Dallowayové jsem se chystala jako bych měla ztéct horu. Na výstup jsem se náležitě připravila předem: poslechla si hodinový pořad Buchet se středoškolským profesorem literatury a přečetla statě Martina Hilského... Proč? Protože jsem tuhle knihu už kdysi rozečetla a vůbec mě to nebavilo, protože jsem viděla Hodiny a nějak mě to nepohnulo (na rozdíl od mojí tehdejší spolužačky na střední, kterou to dohnalo k slzám). Přesto jsem věděla, že já a Paní Dallowayová máme nevyřízené účty a musíme se více poznat, dát si šanci,... Zkrátka tahle kniha ve mně nějak divně ležela, jestli znáte ten pocit.
.
No, nebylo to snadné čtení. Chvílemi jsem si říkala, to je nádherně zachycená imprese a jindy zase "co to plácá". Od zachycení nepostihnutelného okamžiku k přízemnosti pomlouvání a všednosti. Od chvil "naprosto jí rozumím" k okamžikům totálního nepochopení. Ten proud vychrlených myšlenek je zavalující, ale přiznávám, že místy i podivně hypnotizující. Zvláště by mě zajímalo, jak si s touhle knihou poradí muži, protože tohle je jako "vidět" do ženské hlavy a je to věru milion překrývajících se myšlenek, protimluvů, obvinění, soudů, věcí hezkých, smutných i nudné všednosti a průměrnosti. Musí se ale nechat, že jsou tu zajímavé a originální aspekty, velmi dobře vykreslená postava trpícího veterána Septima, jejich vzájemné propojení, efektní plynutí času díky odbíjení Big Benu nebo zvláštní "květinové" příměry. Kniha umí vystihnout vzácný okamžik, ale proud myšlenek ho stejně přikryje až neurotickými detaily a vy se cítíte ochuzeni, že jste si ho ani nevychutnali.
.
Říkám si vlastně, jak bych o knize uvažovala, kdybych nevěděla, jak je slavná. Je totiž přesně taková jako její hrdinka Clarissa - místy otravná, upovídaná a snobská, ale jindy jí probleskuje něco zářivého. Jen je docela těžké se k tomu dopracovat...
Virginia Woolf, mistrně a v duchu anglosaského modernismu, předkládá čtenářům pokus o zachycení toku času v jednom dni v jeho totalitě. Jsme svědky pomalého, loudavého klouzání kamery od jednoho objektu k druhému. Beze spěchu, pěkně do hloubky a do šíře kamera snímá, co má před sebou. Nijak zvlášť se přitom nikam neposouváte, čas se doslova vleče a je to svým způsobem nuda. A přece: nepozorovaně se vám do klína snáší jak sněhové vločky mikro okamžiky času, které ve svém celku vytvářejí silně koncentrovaný výtažek reality, přičemž právě ta pomalost je v tom to nejlepší. Všechno dobré by se přeci mělo vychutnávat pomalu, nebo ne?
Na tuhle knihu musíte mít náladu a čas. Jazyk je nádherný (skvělý překlad Kateřiny Hilské!), ale může být těžké držet pozornost. Za mě to určitě není kniha "do MHD", kdy si přečtete stránku cestou do práce a stránku o dva dny později cestou z práce. Zkrátka si to chce vyhradit čas a nechat se unášet obrazy, proudem vědomí...
Typ knihy, kterou jedni obdivují a jiní zatracují. Tentokrát jsem v té druhé skupině. Chápu (díky doslovu), o co autorce šlo, ale ten její styl je pro mě nestravitelný. Asi 2/3 knihy jsem četl, aniž jsem dokázal vnímat, co čtu, těžko se mi na to soustředilo a popravdě jsem ani neměl chuť se s četbou zdržovat a více se jí zabývat. I když její raná díla prý ještě "netrpí" tímto uměleckým "vyšinutím", nemám chuť už Woolfovou nikdy číst. Za tento román dávám slabých 30%, 4. 2. 2024.
Tak jsem se konečně odhodlala. Nebudu lhát, z díla Virginie Woolfové jsem měla respekt, a proto jsem čekala, až přijde ta “pravá chvíle. :) Začátkem knížky jsem byla docela překvapená, protože jsem se poměrně rychle nechala vtáhnout do proudu myšlenek paní Dallowayové (hodně se mi líbily ty pasáže na cestě do květinářství, prostě celkově z ulic Londýna) i dalších postav. Každopádně tak po 50 stránkách jsem měla takovou menší “krizi, nějak jsem nebyla schopná se začíst ani se kloudně zorientovat. Naštěstí tato krize vydržela tak 10 stránek a potom už to šlo opět jedna báseň. Za mě 4,5*, krásný a neobvyklý čtenářský zážitek a moc ráda si přečtu i další knížky této autorky.
Každý má svojí verzi života. Každý vnímá sám sebe i své blízké jinak. Je paní Dallowayová šťasná, nešťasná, bohatá, chudá, praktická, nebo pompézní, chytrá, hloupá, krásná, nebo obyčejná? Kniha nehledá pravdu, ani odpovědi, ani nic co by se dalo nazvat závěrem. Nádherný jazyk plný bohatých metafor a snových obrazů mi místo toho obnažil duše mnoha postav, které na stránkách dýchají a žijí svůj den tak, jak jim jejich okolnosti a emoce umožňují.
Schopnost Virgine Woolfové chápat zákoutí lidského srdce, zmatené chuchvalce každodenních pocitů a vůně květin na každé stránce dohromady vytváří příběh, který bude v mám srdci rezonovat ještě dlouho.
"Jak ta pradávná píseň probublávala naproti stanici metra Regent's Park, země se dosud zdála zelená a kvetoucí, přestože vycházela z tak hrubých úst, z pouhé díry v zemi, taky zablácené skrze zacuchaná vlákna kořenů a propletených trávami, přesto ta stará bublající zurčící písníčka, jak prosakovala sukovitými kořeny nekonečných věků a kostrami a poklady, plula s pramínky po chodníku a dál po ulici Marylbone a dolů do k Eustonu, ještě dodávala živiny a zanechávala mokrou skvrnu."
Mám ráda popisné knihy, ale čeho je moc toho je příliš. Jeden den prožitý obyčejnými lidmi a popis jejich myšlenkových pochodů - nebylo to špatné, na udržení pozornosti nesnadné avšak radost z "návštěvy" Londýna s podrobným popisem všech ulic a parků beru jako bonus.
Začala jsem ji číst po knize Hodiny, která zmiňuje autorku i knihu. No, nutila jsem se do toho. Je to pomalé, nedějové. Prostě se v tom topíte. Moc jsem to/postavu, nechápala.
Můj druhý pokus o Virginii Woolfovou. Bojím se jí a do třetího pokusu už nepůjdu. Proud vědomí je zajímavý styl, ale mně bytostně nesedí. Oceňuji jazykovou formu. Oceňuji psychologii postav. Oceňuji propojenost mezi postavami. Uznávám, že to je dobrá kniha, ale není pro mne.
Je třeba si přiznat dvě věci. Vůbec jsem to nepochopila a Woolfová nebude moje ideální autorka. Jazyk knihy je krásný, o tom žádná, ale myšlenkové pochody autorky a přeskakování mezi nimi mi přišlo, jako by to psal někdo na drogách.
Zjevně jednoduchý příběh Paní Dallowayové staví především na silně psychologizovaných postavách, kterým skutečně vidíme do hlavy a vnímáme, co si myslí. Hlavní ženská hrdinka zde navíc čelí otázce lásky, kdy je otázkou, zda se rozhodla správně a taky je tu otázka toho, co jí doba vůbec umožnila. Čtenář má navíc možnost nahlédnout pod pokličku vyšší třídy a prozkoumat ulice Londýna minulého století.
Mám ráda knihy V. Woolfové, ovšem jen jednou za čas a když mám na ně náladu, určitě to není žádná oddechovka.
Nevím, co jiného bych mohl ohodnotit odpadem než tohle (tj. v rámci literatury, kterou mám vůbec odvahu číst). Epika: 0. Lyrika: -68. Humor: error 404. Myšlenky a úvahy: minimálně zvláštní. Profit: ???
K Paní Dallowayové mě přivedly jak mé oblíbené Hodiny Michaela Cunninghama tak chuť přečíst si konečně něco i od samotné Virginie Woolfové. Ale až teď, na třetí pokus, se mi povedlo knížku dočíst a i přes jejích pouhých 150 stránek a maximální soustředění to pro mě byl docela oříšek a příběh šel trochu mimo mě. Co se mi ale líbilo, byly časté zmínky londýnských ulic a míst, které mě do mého oblíbeného města při čtení přenášely.
U této knihy člověku může chvíli trvat, než se začte. Není to úplně pro každého, ale ten kdo v tom nalezne zalíbení, tak si to čtení užije. I když kniha nemá děj, tak se tu dozvídáme informace o všech postavách. Ale hlavně jsou tu vyjádřeny jejich pocity a myšlenky, které vás úplně pohltí.
Pěkné čtení, ale jak už jsem napsala ne pro každého.
Kniha založená na toku myšlenek, spíše než na ději. Je třeba jí věnovat čas a přistupovat k ní raději s očekáváním zajímavých filozofických témat, než s očekáváním strhující četby. Pokud tak, ovšem učiníte, myslím, že V.W. má co nabídnout.
,,…vášně zůstávají silné jako dřív, ale člověk už nabyl- konečně!- sílu, která dodává existenci tu skvostnou chuť, sílu zmocňovat se zkušeností a pomalu je nazírat v různém světle.“
Výborne vykreslený vnútorný svet postáv, ale nebudem klamať, ten zmätený štýl mi prišiel rušivý.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Z lásky se člověk stává osamělým.
Opovrhovala tím, měla skrupule, které bůhvíkde sebrala nebo jí je seslala Příroda...
Nic nečte, nic si nemyslí, nic necítí.
Naši nejbližší nám nejsou k ničemu, když jsme nemocní.
Nikdo nežije jen sám pro sebe.
Ale pomocí mu je vyloučené, uvažovali, má jakousi vadu charakteru.
Odešla krása, odešlo mládí.
Ale věk se už o ní otřel.