Paní Dallowayová
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552504/bmid_pani-dallowayova.jpg
4
814
814
Slavný román v podobě audioknihy vychází u příležitosti 140. výročí narození Virginie Woolfové. Nejznámější dílo britské autorky Virginie Woolfové vznikalo v letech 1922 až 1924. Původně se mělo jmenovat Hodiny, protože údery zvonu Big Benu prostupují celou knihou jako uvědomění si neodvolatelně uplývajícího času, pomíjivost dění. Dalším významným vnějším detailem příběhu jsou květiny, kterými autorka dokresluje povahové rysy postav. Vyprávění o jednom dni hlavní hrdinky, chystající se uspořádat večírek, paralelně doprovázejí popisy pocitů jejích přátel a známých, zároveň s pozorováním pohybu všech zúčastněných po Londýně, záznam detailů světla, změn přírody, zvuků města. Autorka o své knize prozradila, že jde současně o svět viděný očima duševně zdravých a šílených. Třebaže jedna z postav během vyprávění ukončí sebevraždou svůj život, výsledným dojmem z díla je pocit radosti ze života, a jak píše v doslovu Martin Hilský: nejhlouběji se vryje do paměti atmosféra toho nádherného červnového rána, kterým prochází drobná, prošedivělá žena s kyticí hrachorů v ruce. "Jsem paní Dallowayová," jako by říkala, "chyť si mě, můžeš-li."... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2022
,
Supraphon (Editio Supraphon)
Originální název:
Mrs Dalloway, 1925
Interpreti: Marie Štípková
více info...
Přidat komentář
Nevím, ale já se na Paní Dallowayovou těšila. Říkala jsem si, že půjde o zajímavý příběh a bude psán naprosto ojediněle. To druhé platilo, ale to první jaksi pokulhávalo. Prvních cca dvacet stránek bylo o "náhodných kolemjdoucích" než se autorka konečně dostala ke Clarisse. V příběhu jsem se ztrácela a místy jsem musela nějaká dlouhá souvětí číst několikrát, než jsem objevila jejich smysl.
Budu se určitě snažit tuhle knížku vzít za nějaký čas znovu do ruky a přijít jí na chuť.
Má cesta k Paní Dollowayové byla dlouhá a spletitá... Poprvé jsem se s Virginií Woolfovou a její tvorbou seznámila na střední škole, zde ji ale nebyla věnována velká pozornost a proto ani já po žádné z jejích knih nesáhla.. Jenže poté jsem shlédla film Hodiny, kde podstatná část děje je věnována jak životu Viriginie Woolfové, tak i jejímu románu Paní Dallowayová... Říkala jsem si, že abych ději plně rozuměla (jelikož se jedná o film dosti náročný) měla bych si tuto její knihu přečíst.. Jenže víte jak to chodí, mnoho z nás své plány nedodrží a tak se mi tato kniha opět vzdálila.. Ale potom jsem četla knihu Všechny malé zázraky, která opět připomněla osobnost paní Woolfové a já si konečně Paní Dallowayovou koupila a pustila se do čtení...
Musím říct, že kniha rozhodně nebyla takovou, za jakou jsem ji očekávala... Děj byl zvláštní, s tím jsem ale počítala, jelikož paní Woolfová měla dosti specifický pohled na svět... Ale zarazilo mě, že některé strany byly napínavé a jiné zase dějovou linku postrádaly... Proto jsem se také v knize mnohokrát ztratila a musela listovat zpět... Kniha nebyla ztrátou času, ale trvalo mi 10 dní, než jsem ji dočetla a určitě si ji budu muset pro plné pochopení přečíst znovu...
Občas mám potřebu se, po několika zábavných a čtivejch románech, "potrestat" nějakou tou klasikou, abych intelektuálně nezakrněl. Občas člověk zjistí, že tzv. klasiky jsou někdy strašný sračky (naposledy Krakatit), některý jsou kupodivu nadčasový (naposledy Stepní vlk) a někdy jsou úplně přesně takový, jak člověk očekával. A to je přesně Paní Dellowayová - těžký, nečtivý leč hluboký a mistrovsky napsaný popis jednoho dne ničím zvláštní ženy. DLouhý odstavce, věty přes půl stránky, přeskakování mezi postavami a minimum děje z toho dělají celkem náročný čtenářský zážitek. Některý mikropříběhy mě dostaly (nábožensky založená guvernantka, depresivní pán) ale celkově mě to nějak nevtáhlo. Respekt, před sto lety to asi byla pecka, ale já mam rád úplně jinou literaturu...
"Mé prsty neklidně ťukaly do kláves, když jsem psal tuto recenzi. Ťukot kláves se rozplýval ve vzduchu jako olověné kruhy. Psal jsem na starém počítači, který jsem používal už několik let. Bylo chladné ráno, když jsem ho šel koupit. A teď sedím tady a píšu tu recenzi."
Bystrý čtenář možná pochopil, že jsem se snažil psát jako Virginie Woolfová, bystřejší si povšimne inspirace v podobě kruhů ve vzduchu, a nejbystřejší uvidí, že mi ta napodobenina moc nejde.
Ale zpátky k recenzi. Dlouho přemýšlím nad otázkou, proč mi u čtení nepřipadala důležitá slova, ale sled autorčiným myšlenek a obrazů? Na to si snad odpovím. Avšak na závěr (možná předčasný) poslední otázka: Jsem jediný, kdo po přečtení této knihy má úplně jiný vztah ke kapesním nožům?
Vyprávění jako imprese. Výjev zastavený v mikrookamžiku, vypravěčka létá mezi skutečnostmi a nahlíží do nejjemnějších detailů. Pak se scéna opět rozjede a proudí v ní život, čas teče. Opojení děním. Další zastavení u obrazu celku, u barev, tvarů, zvuků, detailů. Láskyplně se dívající citlivé a nesmírně vnímavé oko. Věty jako dlouhý obchvat, uchvácení. Vědomí více postav v prolnutí. Zároveň s dějem vnějším. Tekuté obrazy.
Kniha nádherně zachycuje úplně jiný svět. Svět, který je pro dnešního čtenáře snad příliš subtilní: proud slov a gest, ve kterém Woolfová a její současníci vidí nekonečnou barevnost a jsou schopni rozlišit stovky drobných nuancí. Mé vidění (stejně tak jako spousty jiných čtenářů - soudě podle komentářů) je bohužel v této oblasti velmi limitováno. Proto se kniha čte těžce a místy se až může zdát, že se mluví tzv. naprázdno. Dnešní čtenář je zvyklý jít spíše po ději, a to není to, co Woolfová nabízí. Počátek tohoto neporozumění ostatně pozoruje sama Woolfová již na svých mladších současnících: "Ti mladí si totiž nedokázali povídat...Ty ohromné zdroje anglického jazyka, moc přenášení citů, kterou nám nakonec dopřává, to nebylo nic pro ně."
K této knížce jsem se dostala přes povinnou četbu na VŠ. Říkala jsem si, že mi nezabere moc dlouho ji přečíst (vzhledem k tomu, jak je tenká), ale musím říct, že jsem občas musela zabojovat, abych to vůbec dočetla. Některá místa byla zajímavá, některá méně, občas jsem se vyloženě nudila. Jako náhled do lidské duše a lidského prožívání mi to přišlo zajímavé a také mi přijde zajímavé zpracování toho, jak několik postav vnímá stejný okamžik, stejnou událost. Každopádně se toto dílo chystám přečíst znovu.
Je pravdou, že ač je krátká, tak není lehké ji přečíst jedním dechem. V těch pro mnohé jednoduchých, nudných věcech, je totiž ukrytá hloubka příběhu paní Dallowayové. Proto je tolik těžké knihu číst. Samotné mi trvalo dost dlouho, než jsem dočetla poslední stránku, ale rozhodně jsem nelitovala.
Čo tým chcel autor povedať?! Milujem tú jej celú životnú metaforu. Kto na to nie je, ten to ani nepochopí...
Úžasná kniha, skvělý překlad Kateřiny Hilské. Kdybych mohla, dám šest hvězdiček.
Po dlouhé době kniha, která se četla dobře, svižně, ale bohužel byly i místa, kdy jsem se u četby nudila... Nicméně, je důležité pochválit propracovanost díla. Psychologický popis života, přesný popis myšlenek každé osoby a propletenost mezi postavami byl často zajímavý až dojemný. Četbu bych jen doporučila :)
Jak bohatý je vnitřní život ženy...a co všechno se dá prožít za jeden den...v porovnání s ,,Hromadou odstínů šedi,,..neporovnatelné!!!! ..ten úchvatný jazyk..ta hloubka..a atmosféra, prostředí...krásné...:-):-)
Ach, ach, ta sympatie k akvarijním rybkám! Imprese okamžiků však maskuje povrchnost - jejich ideje jsou zmateným těkáním, jejich doteky zalapáním po dechu, jejich umění nudnou součástí středostavovského světa. Vyvrhněte je z něj a budou zbaveni ochranného zbarvení. Zbloudilé trosky mezi květinami a čajovými šálky. Řezané clarissy.
Sice mi trvalo přes 2 týdny, než jsem knihu dočetl, ale rozhodně to za to stálo. Lyrická duše Woolfové zde našla skvělé uplatnění, šla do hloubky, co se týkalo psychologie postav, bravurně popisovala jejich pocity a prostředí, ve kterém se ocitaly a jež se vám díky jejímu talentu a práci s jazykem rázem objevila před očima. Nepotřebovala epické scény k tomu, aby napsala naprosto úžasný, leč útlý román, který se vám vryje do paměti a zůstane tam na hodně dlouhou dobu.
Úžasná smršť realismu, impresionismu, experimentálnosti, dokonce existencialismu v příběhu, který mě chytl hned na první stránce a nepustil mě a nenechal mě vydechnout, dokud jsem ho nepřečetla.
Myslím si, že toto nie je ľahké čítanie. Mne sa čítala dobre, lebo tesne predtým som bola na návšteve v Anglicku, takže som potom s pani Dé chodila úplne s prehľadom po Londýne.
Strašné, bohužiaľ musel som to čítať ako povinnú literatúru. Po cca 85 stranách, ktoré mi trvalo prečítať približne päť dní, som to vzdal a začal som to preskakovať po 10 stranách, pričom som zistil, že som o nič neprišiel a že pani Dallowayová rieši ešte stále tú istú myšlienku ako na strane 85. Ani sa nečudujem, prečo V. Woolfová skočila do rieky.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Tuto knihu jsem četla několikrát, poprvé snad ve 14-ti letech, naposledy právě teď, několikrát v češtině, teď poprvé v angličtině. Nikdy mě neomrzí, nikdy. Virginia mě do knihy zas a znova vtahuje, vězní mě mezi věty, slova, písmena, lisuje mě mezi stránkami, uzavírá mě do desek knihy. Pokaždé, když Paní Dallowayovou otevřu a absorbuju prvních pár stran, vnímám to, co čtu, odlišně od minulého přečtení. Snad u žádné jiné knihy neplatí ona otřepaná fráze, že při každém přečtení vám kniha dá něco nového a dosud nepoznaného, tak moc jako právě u Paní Dallowayové.