Páni Golovlevi

02.03.2024

Po prvej tretine knihy som mal pocit, že už ma nemá čo prekvapiť a pôjde o taký priemer. Potom sa však dostal k "slovu" Judášik a zvereným slovom nešetril. Na odpornejšieho hrdinu knihy/ľudský charakter si vo svojej literárnej pamäti nespomínam. A nakoniec nastupujú na scénu aj nešťastné sestry. Tie krásne vykresľujú smutný kruh nevydareného detstva a ešte horšej dospelosti. Svojim spôsobom sú výstrahou pre dnešnú generáciu zarábajúcu len na svojej kráse, ktorá sa však časom pominie. Práve pre nechuť a hnus, ktorý vo mne kniha, no hlavne jej hrdinovia vyvolali, hodnotím tak vysoko.

17.12.2023

(SPOILER) Spisovatel Michail J. Saltykov-Ščedrin (1826 - 1889) byl vedle Gogola největším ruským satirikem, dnes je trochu ve stínu slavnějších autorů ze stejné generace, Turgeněva, Dostojevského či Lva Tolstého. Pocházel ze šlechtické rodiny, byl vysokým státním úředníkem, od roku 1848 strávil osm let ve vyhnanství za své názory na nevolnictví, carství a byrokracii. Ve svém díle střídal realitu s lyrikou a humorem. Jeho nejznámější a vrcholný román Golovlevské panstvo (1880) je realisticky pojatým obrazem mravního úpadku statkářské rodiny v období kolem zrušení nevolnictví (1861), v němž nechybí jakási krutá, temná ironie. Je rozdělen do sedmi uzavřených epizod, mezi nimiž uplyne kratší či delší časové období, a sleduje tři generace postupně vymírajícího rodu.

Ústředními postavami díla jsou lakomá, chladná, vrtošivá, rázná a krutá Arina Petrovna, která celé šlechtické sídlo starého rodu Golovlevových spoutává svými intrikami a řídí osudy svých dětí; a její syn Porfirij zvaný pro svou povahu Jidášek nebo Upíreček, zbožný, zlomyslný, hamižný, bezcitný, mstivý a nevyzpytatelný pokrytec a žvanil, který vypouští nekonečný „slovní hnis“. Arina Petrovna postupně přijde o dceru (po ní jí zůstanou dvě vnučky, posléze provinční herečky), dva syny a manžela. Jediného zbylého syna Porfirije se bojí, on kolem ní obtáčí své pavučiny ještě zákeřněji, než to dělala ona, a vysává nejen ji jako upír. I kolem něj ale vše umírá, nejen sourozenci, otec a nakonec matka, ale i oba jeho synové, ti dokonce jeho vinou (jednomu nepomůže z dluhů). Nemanželského syna, kterého Jidášek zplodí se svou tupou hospodyní, pošle do moskevského nalezince. Je nejbohatší v celém okolí, ale sám, ztělesnění posedlosti nesmyslným hromaděním majetku a peněz a vnitřní prázdnoty, což nezvrátí ani návrat neteře Aninky, která po sebevraždě sestry sice skončí s herectvím, ale propadne vodce...

Úpadek rodu je nezvratný, je to jakési osudové předurčení, zvláště patrné „v prostředí drobné šlechty, která bez práce, bez styku s životem celku a bez vedoucího postavení nejdříve živořila pod ochranou nevolnictví, roztroušena po tváři ruské země, a nyní už bez jakékoli ochrany vymírá v rozpadajících se usedlostech“. Není tu ani jedna sympatická postava, jen zmar: „V minulosti ani v přítomnosti se nenašla jediná mravní hodnota, o kterou by se bylo možno opřít. Nic mimo ubohé mamonění na jedné straně a nesmyslnou vnitřní prázdnotou na druhé.“ Právě před tím varuje tento vynikající román podobající se antické tragédii, který však úmyslně postrádá konečnou katarzi. Jedna z nejlepších knih, které jsem letos (2023) přečetl.

10.03.2023

Člověk ve svém životě někdy narazí na knihu, která se pro jeho myšlení stane přelomovou. A nemusí to být ani kniha nijak zvlášť dobrá, stačí jen, že v sobě slovy obsáhne myšlenku, která tomu konkrétnímu člověku navždy ulpí v mozku, protože skvěle popisuje jeho situaci či myšlenkové rozpoložení. Pro mě je touto knihou právě Golovlevské panstvo. Vyznění knihy je v důsledku až chladně naturalistické, zároveň se ale čtenář nenudí a často je mu autorem vylouzen i úsměv na tváři. Nač se celý život snažit, když stejně nakonec propadneme jen sebespytování a nejpodvratnějšímu mamonu? Nikdo z nich nikdy nechtěl být dobrým člověkem a byl pouze zaslepen vlastními fantasiemi a nesmyslnými představami, které si svou vnitřní logikou dovedl ospravedlnit. A ten jediný z nich, který věřil v Boha, byl mu ze všech nejvzdálenější ve své prohnilé úlisné duši, která toužila jen beztrestně sžírat a mučit nevinné duše. Nebyly na tom nakonec nejlépe siroty, které si alespoň zkaženost své duše uvědomily?

25.08.2022

Útlý román Michaila Jevgrafoviče Saltykova-Ščedrina (1826- 1889) Golovlevské panstvo v mém exempláři vyšel česky v nakladatelství Mír - Družstevní práce Praha v roce 1952, takže zcela logicky musel v předmluvě románu Julius Dolanský dojít k nevyhnutelnému verdiktu: „Neboť golovlevská historie se ještě neskončila. Má tisíce obměn a pokračování v Upírech a Jidášcích angloamerického imperialistického světa.“ Naštěstí lze Dolanského stalinisticky vyšinuté blábolení zcela pominout a soustředit se raději na román samý. Na menší ploše cca 230 stran textu Saltykov-Ščedrin vykreslil formou rodinné kroniky nemilosrdný a silně sugestivní portrét zdegenerovaného šlechtického rodu Golovlevových. Román vznikl nepravidelným spisováním jednotlivých epizod v letech 1872 až 1880. Celek proto působí formálně trochu nesourodě, ale pokud netrváme na jedné od počátku črtané dané dějové linii a ctěné časové linearitě, nijak to nevadí. Román se velmi dobře čte, je vytvořen značnou měrou z vybroušených dialogů, respektive monologů. Narozdíl od Dolanského si nemyslím, že v Golovlevském panstvu Saltykov podal „zralé jádro svých názorů na ruské statkářstvo a na jeho reakční úlohu ve společnosti“, ale zapsal převážně psychologickou historii rodiny, která prostě už neodvratně dohrála svou společenskou a sociální roli v systému nevolnického Ruska. Ale proč? Protože a právě jen proto, že šlo o statkáře? Takto prostoduše přímočarý Saltykov rozhodně. Lze věřit, že podobných typů jako Golovlevovi mohl sociální demokrat Saltykov vidět kolem sebe velmi mnoho a logicky vnímat jejich zhoubné působení na celkový obraz a stav Ruska po reformách cara Alexandra II. v době ještě před zrušením nevolnictví. :: Geniálně je vykreslen „Upír“ aneb „Jidášek“ Porfirij Vladimirovič Golovlev, poslední z rodinného „panstva“, cynický a mravně plochý muž bez legitimních potomků, přesto nesmyslně shromažďující majetek i přes mrtvoly v řadách vlastní rodiny a ubírající se cestou postupného duševního rozkladu. Na jeho postavě mě fascinuje jeho - a to zcela uvěřitelná! - schopnost po dalším dokonaném drobném zločinu na svém příbuzném/služce/dítěti postát před svícemi ozářenými zčernalými ikonami a vždy přesvědčit svého osobního „Boha“ jako bezvýhradně služebný instrument, že takto konáno je správně, ba velmi správně konáno. Slovy jednoho z aktérů: Co může být lepšího než (vlastní, zcela privátní) ráj v duši? - Takto hovoří Porfirij ku služce Ulitě, když ji vysvětluje, jak naložit s jeho právě narozeným nemanželským synem Vladimírem, kterého mu porodila druhá služka Eupraxejuša: „My dva to, má milá, uděláme takhle. Vezmi uličníka Voloďku, zaviň ho teplounce a pěkňoučce a odvez ho rychle do Moskvy. Saně vám dám připravit kryté, zapřáhnou vám párek koníků a cestu máme teď hladkou a rovnou, žádné výmoly ani díry, pěkně si pojedete! Jenže si dej pozor, aby bylo všechno, jak se patří. Podle mého způsobu, po golovlevsku… jak já to mám rád! Aby byl čisťounký cucáček, lahvička… košilky, prostěradélka, povijánky, plenky, přikrývečky - aby bylo všeho dost! Ber si! Poroučej! A když ti nedají, jdi na mne, na starého, a stěžuj si u mne. Až přijedeš do Moskvy, ubytuj se v zájezdním hostinci. Stravu, samovar, čaj – všechno si objednej! Ach Voloďo, Voloďko! Takovéhle neštěstí! Je mi líto, rozloučit se s tebou, ale nedá se hochu nic dělat! Později sám uvidíš, že to bylo prospěšné, sám mi budeš děkovat!“ Voloďka odjíždí z Golovleva a více již o něm prakticky neslyšíme. Zmizel, jakoby nikdy nebyl. Porfirij jej odstranil ze svého zorného pole a sám sebe přesvědčil, že udělal nejlépe, jak mohl. Služka Eupraxejuša se nijak zblášt nebrání, její omezenýn intelekt jí až s notným časovým odstupem dovolí produkovat úvahy na téma opatrné vzpoury proti svému pánovi, který ji není dobrým druhem (!), uvažuje tupá Eupraxejuša, a protože jinde by se možná měla lépe. Stejně jako Euraxejuša nechápe, kde se v ní takové zvláštní myšlenky vzaly, Porufirij zase nerozumí tomu, jak je možné, že jej po desetiletí věrné služebnictvo na sklonku jeho života přestává respektovat, tak jako se přestáváme bát psa, který umírá. Porfirij se však nijak proti těm podivným změnám nebrání a stále více se uzavírá ve svém statku do dokonalé duševní izolace od okolního světa. Hledí z okna na pracující mužiky, pozoruje střídání ročních období v krajině, a jak tiše postupuje jeho šílenství, zapisuje do svých účtů nekonečné sloupce vybájených čísel, třeba předpokládané výnosy, když bude pokutovat každého svého nevolníka za každý protiprávně pokácený strom ve svých lesích a za každý pošlapaný klas ovsa. - „Musíš mi odpustit!“ pokračoval. „Za všechny… Za sebe... i za ty, kdo už nejsou… Co to je? Co se to stalo?“ téměř zmateně volal, rozhlížeje se kolem sebe. „Kde jsou… všichni...?“ :: Samozřejmě – román nekončí dobře. Ani nemůže, Golovlevské panstvo neobsahuje ani jedinou trvale výrazně pozitivní postavu, vychytralá podlost se zde utkává s tupostí, jakýkoli náznak bujného života končí v nihilistické bažině. Je to čtení truchlivé, ale čtenářsky, mohu-li soudit, naopak velice přívětivé; postavy románu trpí, jsou trýzněny a samy duševně mučí a rdousí, ale čtenář může plesat, protože textem mučen není. Subjektivně mohu říct, že Golovlevské panstvo je po čase ze starší ruské klasiky nejlepším dílem, co jsem četl a obecně bych ho zařadil vysoko do čela své soukromé hitparády klasiků. Saltykov-Ščedrin je v této době méně známý, čtený a vydávaný než Tolstoj, Dostojevskij, Gogol, Čechov, ale neprávem. Zatím jsem četl od něj tři knihy a je mi milý věcností, autenticitou a schopností kombinovat jakýsi až brutální naturalismus s nečekaným a místy notně černým humorem – možná tato kombinace spisovatelských darů byla nezbytná pro zachycení obrazu starého Ruska… starého? Čtěte. :: Mé vydání Golovlevského panstva doplňují ilustrace Františka Tichého. Nevím, co bych o nich napsal, přijdou mi jako poněkud mechanicky vytvořená obrazová výplň.

23.05.2021

Zmar, zmar, ani jedna sympatická postava.
A přesto je to jedna z nejlepších ruských klasik, kterou jsem za dlouhou dobu četla.
Golovlevské panstvo je zahálčivé, lakomé a nesmlouvavé. Ani se neptejte na kolik by ocenili život váš, ba dokonce život vlastních dětí!
Pořád hromadí majetek (pro koho?). Opíjejí se. Někdo alkoholem, někdo vlastními monology. Venku je věčně podzim nebo zima. A všechno se řítí do záhuby.

20.08.2018

Román, který je kronikou 3 generací umírajících duší v rozpadajícím se šlechtickém hnízdě.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Víra je sama pro sebe a rozum také sám pro sebe. Víra ukazuje cíl a rozum vyhledává cesty. Tamhle to zkusí, jinde zaklepá... bloudí, ale přitom najde i něco užitečného. Třeba různé léky, léčivé byliny, náplasti, odvary, to všechno vymýšlí a objevuje rozum. Ale je třeba, aby bylo všechno ve shodě s vírou, k jejímu prospěchu, a ne ke škodě.

Často vidíme, že lidé nejen upadají ve hřích myšlenkou, nýbrž se i dopouštějí zločinů, a to všechno z nedostatku rozumu. Tělo uvádí v pokušení a není-li tu rozum, člověk klesá právě do propasti. Chtěl by něco slaďounkého a veselounkého a příjemňoučkého, a obzvláště jestliže ženské pohlaví... jak se tu ubránit bez rozumu! Ale jestliže mám rozum, vezmu trochu kafru nebo olejíku; tam se namažu, na jiném místě zasypu a vida, pokušení najednou zmizelo!