Páni Golovlevi přehled

02.03.2024

Po prvej tretine knihy som mal pocit, že už ma nemá čo prekvapiť a pôjde o taký priemer. Potom sa však dostal k "slovu" Judášik a zvereným slovom nešetril. Na odpornejšieho hrdinu knihy/ľudský charakter si vo svojej literárnej pamäti nespomínam. A nakoniec nastupujú na scénu aj nešťastné sestry. Tie krásne vykresľujú smutný kruh nevydareného detstva a ešte horšej dospelosti. Svojim spôsobom sú výstrahou pre dnešnú generáciu zarábajúcu len na svojej kráse, ktorá sa však časom pominie. Práve pre nechuť a hnus, ktorý vo mne kniha, no hlavne jej hrdinovia vyvolali, hodnotím tak vysoko.

17.12.2023

(SPOILER) Spisovatel Michail J. Saltykov-Ščedrin (1826 - 1889) byl vedle Gogola největším ruským satirikem, dnes je trochu ve stínu slavnějších autorů ze stejné generace, Turgeněva, Dostojevského či Lva Tolstého. Pocházel ze šlechtické rodiny, byl vysokým státním úředníkem, od roku 1848 strávil osm let ve vyhnanství za své názory na nevolnictví, carství a byrokracii. Ve svém díle střídal realitu s lyrikou a humorem. Jeho nejznámější a vrcholný román Golovlevské panstvo (1880) je realisticky pojatým obrazem mravního úpadku statkářské rodiny v období kolem zrušení nevolnictví (1861), v němž nechybí jakási krutá, temná ironie. Je rozdělen do sedmi uzavřených epizod, mezi nimiž uplyne kratší či delší časové období, a sleduje tři generace postupně vymírajícího rodu.

Ústředními postavami díla jsou lakomá, chladná, vrtošivá, rázná a krutá Arina Petrovna, která celé šlechtické sídlo starého rodu Golovlevových spoutává svými intrikami a řídí osudy svých dětí; a její syn Porfirij zvaný pro svou povahu Jidášek nebo Upíreček, zbožný, zlomyslný, hamižný, bezcitný, mstivý a nevyzpytatelný pokrytec a žvanil, který vypouští nekonečný „slovní hnis“. Arina Petrovna postupně přijde o dceru (po ní jí zůstanou dvě vnučky, posléze provinční herečky), dva syny a manžela. Jediného zbylého syna Porfirije se bojí, on kolem ní obtáčí své pavučiny ještě zákeřněji, než to dělala ona, a vysává nejen ji jako upír. I kolem něj ale vše umírá, nejen sourozenci, otec a nakonec matka, ale i oba jeho synové, ti dokonce jeho vinou (jednomu nepomůže z dluhů). Nemanželského syna, kterého Jidášek zplodí se svou tupou hospodyní, pošle do moskevského nalezince. Je nejbohatší v celém okolí, ale sám, ztělesnění posedlosti nesmyslným hromaděním majetku a peněz a vnitřní prázdnoty, což nezvrátí ani návrat neteře Aninky, která po sebevraždě sestry sice skončí s herectvím, ale propadne vodce...

Úpadek rodu je nezvratný, je to jakési osudové předurčení, zvláště patrné „v prostředí drobné šlechty, která bez práce, bez styku s životem celku a bez vedoucího postavení nejdříve živořila pod ochranou nevolnictví, roztroušena po tváři ruské země, a nyní už bez jakékoli ochrany vymírá v rozpadajících se usedlostech“. Není tu ani jedna sympatická postava, jen zmar: „V minulosti ani v přítomnosti se nenašla jediná mravní hodnota, o kterou by se bylo možno opřít. Nic mimo ubohé mamonění na jedné straně a nesmyslnou vnitřní prázdnotou na druhé.“ Právě před tím varuje tento vynikající román podobající se antické tragédii, který však úmyslně postrádá konečnou katarzi. Jedna z nejlepších knih, které jsem letos (2023) přečetl.