Panství na ostrově
Maria Edgeworth
Román anglicko-irské autorky (1767–1849) zavádí do Irska na začátku 19. století, kdy byly zlikvidovány poslední zbytky irské autonomie. Na pozadí romantické zápletky odhaluje tzv. absentismus, tj. situaci, kdy se irští šlechtici snaží proniknout do londýnských aristokratických kruhů a přenechávají panství nájemcům, kteří potom bohatnou na úkor pánů a zejména venkovského lidu.... celý text
Přidat komentář
Nedávno jsem zjistila, že paní Maria Edgeworthová byla oblíbenou autorkou mojí milované Jane Austen, takže jsem neměla jinou možnost než alespoň jednu knihu od M.E. přečíst :) Pro mě poněkud těžkopádnější čtení než od J.A. a i méně nadčasové.
Výborný román. Ostrý, živý, zábavný i k zamyšlení. Jane Austenová je známá svou lehkou ironií, ale madame Edgeworth sází na tvrdý sarkasmus a parodii. Přitom si ponechává hodně prostoru pro trefnou kritiku u vážné zamyšlení vztahující se jak k tehdejšímu dění tak obecnému rozdílu mezi povrchní vysokou šlechtou, vystěhovalci doma nenáviděnými, v zahraničí opovrhovanými a na obou stranách zneužívanými. Ale nic není černobílé. Bavily mě Mariiny úvahy, poznámky, upozornění i ten humor. Uznávám, že občas příběh trochu vázne či škobrtá, nicméně je to bohatě vyváženo naprosto fantastickými dialogy, živými postavami střídající uvěřitelnost s karikaturou. Namátkou šlechetný lord Colambre a jeho rodiče, stejně jako irský hrabě Halloran či dobrácký James Brooke. Ovšem naprosto dokonalé jsou postavy z nižších vrstev - ať už darebák Mordicai, ještě větší gauneři svatej Dennis a velkej Nicky svérázný Terence, kočí Larry.
Jednoduše: byla to jízda. Rychlá, svižná, kodrcavá, zábavná, plná nádherných scén čarujících úsměv i zamyšlení.
Citát z knihy, který mne oslovil:
Měl teď poprvé příležitost posoudit, jaké pověsti se těší jeho matka a jeho rodina u jistých vrstev, které udávají tón, o nichž mu toho v dopisech tolik napsala, a do jejichž společnosti – nebo lépe řečeno na jejichž večírky – byla zvána. Viděl, že odpadlickou zbabělostí, s níž zapírala svou vlast, zříkala se jí a pomlouvala ji, si vysloužila jenom zesměšňování a opovržení. Miloval svou matku. Snažil se ze všech sil sám před sebou skrývat její chyby a slabůstky, a nesnášel ty, kteří je vytahovali na světlo a smáli se jim. Když se druhého dne ráno probudil, první věc, na niž si lord Colambre vzpomněl, byl opovržlivý důraz, který včera večer zaslechl ve slovech IRŠTÍ VYSTĚHOVALCI. Pak začal vzpomínat na svou rodnou zem, srovnávat minulost s přítomností, a přemýšlet o svých dalších životních plánech. Lord Colambre působil dojmem bezstarostného mladíka, ale dovedl se nad věcmi vážně zamýšlet. Byl od přírody bystrý, měl jiskru a trošku prudkou povahu. Dětství strávil na zámku svého otce v Irsku, kde všichni, od nejnižšího sluhy až po elegantně oblečeného vazala jeho rodiny hýčkali, lichotili a klaněli se tomuto miláčkovi jejich pána.
Pěkný roman, i když byl trochu tezkopadny, mohl by být i zfilmován, i s těmi komickymi scénami, kdy Petitova u pana Ronaldse zakopne o psa a zachytí se dveří. Komicky temi svými rozmary a uminenosti pro vysokou společnost v Londýně na mě působila i lady Clonbronyova.
Hned ze začátku jsem však byla zmatená z těch spousty jmen a sem tam jsem si trochu pletla Colambre X Clonbrone, Brook X Beryll.