Peer Gynt
Henrik Ibsen
Dramatická báseň o 5 dějstvích.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1964 , DiliaOriginální název:
Peer Gynt, 1867
více info...
Přidat komentář
Příjemné a překvapivé!! Pěkné!! Sobeckou osobnost Peera Gynta (Petr Šilhavý) tady už popsali téměř všichni, tak já doplním jen za sebe, že jsem nečekala tak explicitní křesťanský tón, který se vinul celým příběhem. Ať už jsou to kostelní zvony, které zahánějí zlé bytosti, nebo matčina modlitba, nábožné zpěvy vesničanů (zrovna, když má od knoflíkaře už už namále), anebo i mnohé šance na změnu, které stále dokola promarňuje.. Otázky života a smrti, sobectví a velkorysé oběti, viny a čistého svědomí... To všechno tak nenásilně a navíc čtivě a vtipně zveršované, že jsem až mile zaskočena. Také na scéně to musí být moc pěkný zážitek!
Bylo to zajímavé čtení, takové neobvyklé... Přesto jsem ráda, že jsem si Peera Gynta přečetla. Závěr se mi líbil nejvíce.
(3,5 hvězdičky)
Hloupý, do sebe zahleděný Peer, který ale přece jen poskytne matkce krásný odchod ze světa v podobě snu o cestě do krásného zámku na bál, je jedním z vyrcholů Ibsenova díla. Zdařile kloubí dohromady typické prvky 19. století (exotické kulisy, fascinace nově objeveným cestováním) s noderními (ego, být sám sebou, důraz na výjimečnost jednice, potlačení role celku, z něhož vychází nebo do kterého patří).
Budu tě čekat; když se nedočkám
tady na světě, sejdeme se tam!
Budu tě kolébat, budu bdít;
spi, ty můj chlapče, spi a sni!
Bom dia,
příště mě někdo varujte, že je to napsaný ve verších! Na takovej hip hop jsem nebyl mentálně připravenej. Takže v týhle básničce jde o to, že se Peer zleje, páč si nějaká buchtička našla někoho jinýho, a pak skončí v lese, kde jsou nějací tři trollové. Tehdy totiž trollové byli v lese a ne na Novinkach a iDnesu. Jelikož tihle trollové neví vůbec nic o novičoku, Zemanovi, 5G a čipech od Gatese, tak se Peer Gyntovi podaří přežít a neumřít na blbý kecy. Pak se vrátí domů, najde si nějakou jinou buchtu, umře mu máti a ve dveřích se objeví nějaká trollovací princezna, říkejme jí třeba Ilona Csáková, a řekne mu, že s ním čeká problémy - tedy dítě. To už Peerovi totálně praskne cévka a zmizne do Afriky. Tam všem říká lži a nakonec skončí jako vedoucí blázince. Takže něco jako náš premiér. Jenže pak ho voškube nějaká čárifuka africká a tak se zase valí někam jinam. No, tady už to začínal bejt řádnej segedínskej guláš. Pak je tam nějaký Řecko, taky něco z Titaniku a návrat do vlasti, ale to už se mi z tohoto norského Foresta Gampa tak točila hlava, že kdyby mi dal někdo dejchnout, asi bych nadejchal Sagvana Tofiho.
Za tento guláš dávám 7/10, některé verše byly super a některý ne. Tak už to v životě chodí kámo. Na můj vkus ale trochu moc pohádka a Peer Gynt, když to vezmu kolem a kolem, byl vlastně dost otravnej bastard.
Tohle je asi nejdelší a nejzvláštnější divadelní hra, jakou jsem kdy četla. Úplně nechápu, jak jí za jeden večer můžou na jevišti stihnout, ale dobrá :D
Každopádně z ní mám dost rozporuplné pocity. Celou dobu mi hrozně vadila povaha a "osobnost" Peera Gynta, navíc mi přijde, že kdykoli měl učinit nějaké rozhodnutí, rozhodl se špatně. A u některých pasáží jsem si říkala, že nevím, jestli tím chtěl autor čtenáři/publiku sdělit něco hlubšího, nebo jen nějak zabít čas.
Na druhou stranu je zajímavé přečíst si takové netypické drama, které by se podle mě díky své stuktuře i obsahu dalo zařadit spíš do epického divadla Bertolta Brechta - ačkoli je z jiné doby -, než do klasického aristotelova dramatu. A čtenář se z něj dozví i něco nového o cestování a mentalitě lidí v druhé polovině 19. století.
Abych to shrnula, Peera Gynta jsem začala číst jen proto, že mám moc ráda hudbu Edvarda Griega. A musím říct, že jsem čekala něco úplně jiného. Přesto si myslím, že mi jeho čtení něco přineslo. A nebylo to úplně špatné. Určitě se k němu už ale neplánuji vracet.
„Uvidíme se, až půjdete ke dnu ;
snad vám pak náladu alespoň trochu zvednu."
Krásná kniha o uvědomění, ale možná na divadle by se mi ten příběh lépe utříbil a nebyl tak zmatený... :-\ :)
Četla jsem v únoru 2008. Podle mých poznámek:
Divadelní hra psaná ve verších.
Zvláštní, představovala jsem si něco jiného. Něco většího. Ale možná jsem jen rychle a nepozorně četla. Bylo by dobré vidět na jevišti.
Mimo sebe? Ne, tady zatraceně
je každý jenom sebou sám!
A jenom sám se dnes a denně
ubírá cestou sem a tam.
Uzavřen v sudu svého já,
ponořen do své vlastní šťávy,
zazátkován svým vlastním já,
zatáhne se tu v studni svojí hlavy.
Bolesti druhého si nikdo nevšímá,
myšlenky druhého tu nikdo nevnímá.
Jen sami v sobě zvykli jsme si žít
na samém kraji můstku málem -
a kdo by císařem či králem
moh právě tady být než Gynt?!
Bylo to pro mě náročné čtení - emocionálně náročné. "Jen samé slupky." Je nás na světě přes sedm miliard a jak moc se vzájemně potřebujeme. "Co jeden zapomněl - to druhý nese dál. Co jeden ztratil - druhý uschoval." Doufejme.
Spousta osobních témat. Jen jedno z nich: vytrvalost lásky introvertního snílka ke snílkovi extrovertnímu. Neproduktivní a poněkud děsivá síla snu a idealismu v tomhle spojení. Peer Gynt: „Mé zločiny žaluj a vykřikuj!“ Stará Solvejg, která celý život čekala na jeho návrat: „Já neznám žádný. Byls, chlapče, můj a vrátil ses, jak jsi přislíbil. Tebou můj život písní jen byl.“
Velkolepej epickej příběh večný cesty od odmítnutí k přijmutí. Tolik významových rovin. Peer ve mě zanechal mohutnej dojem, který mě nutí si několikrát ročně příběh vychutnat (přečíst, shlédnout, poslechnout).
Poprvé jsem se s Peer Gyntem setkal díky svému profesorovi na střední škole, který dokázal vždy zapáleně a zároveň poutavě hovořit o svých oblíbených literárních dílech. Peer Gynt byl právě jedním z nich. Z jeho podání mne tento román okouzlil mnohem více, než po několika letech, kdy jsem si ho sám přečetl. Navzdory tomu bych hodnotil příběh o tomto arogantním sobeckém jedinci, který se mnohým hnusí a mnohým přijde jako odraz v zrcadle, jako velmi zdařilý a svým způsobem i neobvyklý.
Kdo z nás se někdy v životě nezachoval jako Peer Gynt? Ale kdo z nás dostane tolik šancí....?
Celkem se mi líbil český lidový překlad (norštinu neovládám), ale po čase čtení dějově mi Peer Gynt připadal poněkud kostrbatý a chaotický, i navzdory slibnému začátku...
Štítky knihy
norská literatura severská literatura
Autorovy další knížky
| 2013 |  Domeček pro panenky (Nora) |
| 1949 |  Peer Gynt |
| 2009 | Nepřítel lidu |
| 2011 | Divoká kachna |
| 2006 | Hry I |
(SPOILER) Čítala som to dvakrát. A dobre som urobila (a odporúčam to každému). Prvýkrát ma táto postava dosť iritovala kvôli jej prelietavosti, egoizmu a výhovorkám, tj. sľúbil hocikomu aj modré z neba - ak niečo chcel dosiahnuť, a keď ho to prestalo zaujímať, tak jednoducho odišiel atď. A radšej viac ani nerozoberám scénu kde kvôli vlastnej závisti nechal utopiť sa kuchára (lebo on má a ja nemám, a keď nemám, tak nebude mať ani nikto iný). Nehovorím, že druhýkrát ma neiritoval, ale získala som od toho odstup a v kombinácii s vedomosťami o živote autora, jeho názormi na Nórsko, pohľadom na "národnú povahu", nórskymi povesťami a rozprávkami, mi začalo dávať viacero dejových zvratov a metafor omnoho väčší zmysel. Napr. keď bol v blázinci a stretával rôznych "pacientov", jeden z nich bol vyjadrením Ibsenovho názoru tj. metaforické vyjadrenie k novodobej "histórii" jeho vlasti - keď sa Nóri údajne "len prizerali" ako Dánsko prichádza o svoje územia v boji, hoci predtým mu prisľúbili pomoc (+Švédsko) a pod. Páčilo sa mi ako sa autor "točil" okolo trolieho hesla "Sám sebe stač, sám sebe ži!" a dvojznačnosti toho hesla. Druhé čítanie mi viac do seba "zapadlo". Najviac sa mi páčilo ako bol pri matke keď umierala - spolu snívali a spomínali. Jediné, čo doteraz naozaj naozaj nepochopím - ako sa Solveig mohla doňho zaľúbiť, čakať naňho až do staroby a ešte ďakovať, že sa vrátil..