Peer Gynt přehled

01.01.2025

Také jsem měl tendenci číst hru „náboženskýma očima“, jako konfrontaci pohanského světa a křesťanství. Peer jako zástupce pohanského/trollího principu, který nezohledňuje než vlastní touhy a potřeby (spíš domnělé potřeby, vždyť se tak často sápe po něčem, na čem mu vůbec nesejde a škodí tam, kde by vůbec nemusel) a Solveig jako představitelka křesťanského sebeobětování z čisté lásky. Život podle sebe a pro sebe na jedné straně; nezištné žití jako existence pro druhého na straně druhé.

Asi si při čtení nelze neklást otázku, proč je Peer Gynt právě takový, jaký je? Nemilované dítě nebyl, nemilovaný dospělý není. Nějaký hendikep, který by ho vylučoval ze společnosti také nemá, naopak, jeho výmluvnost a tah na branku by z něj při jiném charakterovém nastavení činila oblíbence kolektivu. Takže? Těžko soudit, ale jako nápovědné se mi jeví ty verše, kde sám sebe přirovnává k cibuli. Jen samé slupky a žádný střed. Žádné jádro, žádná identita. Peer neví, čí je, a tak tu prázdnotu uvnitř nějak halasně přetlouká. Nebo má strach, že jako dobrý člověk by nebyl dobrý dost (a zklamal by tak očekávání své matky) a aby se vyhnul pokusu o správný život, utíká tak daleko na druhou stranu, jak jen může (něco jako když na časté cesty jezdí ten, kdo se bojí usadit; nebo jako když nahání ženy člověk, který se obává, že by v manželství neobstál).
Také jsem si vzpomněl na Tomáše Akvinského a jeho myšlenku (původně asi Aristotelovu), že opakování zlých skutků vede ke vzniku návyku na neřesti (habitus vitiorum tomu říkají teologové). Z téhle skluzavky zla nejde vystoupit, ta končí až smrtí (nebo krátce před ní).

Hodně jsem po dočtení myslel na Solveig. Ona je tím světlem v temných hlubinách příběhu. Její láska je věrná a nesobecká, dokáže odpustit i sedmdesátkrát sedmkrát, snad navzdory všemu věří, že zlo v Peerovi není trvalé a je ochotna si na jeho proměnu počkat. Je zjevným symbolem naděje na ospravedlnění a spásu, která je zde pro každého (protože když pro Peera, tak opravdu pro každého). Ale právě jen symbolem, myslím. Henrik Ibsen v žádné jiné hře nepoužívá nadpřirozené prvky (aspoň myslím) a já si to interpretuji tak, že takové chování, jaké předvádí Solveig, je možné právě jen jako podobenství. Reálné Solveig v reálné situaci bych její přístup nedoporučoval: obětavá a vytrvalá láska je nutná, jistě, ale znamená to zmařit vlastní život?

30.11.2023

(SPOILER) Čítala som to dvakrát. A dobre som urobila (a odporúčam to každému). Prvýkrát ma táto postava dosť iritovala kvôli jej prelietavosti, egoizmu a výhovorkám, tj. sľúbil hocikomu aj modré z neba - ak niečo chcel dosiahnuť, a keď ho to prestalo zaujímať, tak jednoducho odišiel atď. A radšej viac ani nerozoberám scénu kde kvôli vlastnej závisti nechal utopiť sa kuchára (lebo on má a ja nemám, a keď nemám, tak nebude mať ani nikto iný). Nehovorím, že druhýkrát ma neiritoval, ale získala som od toho odstup a v kombinácii s vedomosťami o živote autora, jeho názormi na Nórsko, pohľadom na "národnú povahu", nórskymi povesťami a rozprávkami, mi začalo dávať viacero dejových zvratov a metafor omnoho väčší zmysel. Napr. keď bol v blázinci a stretával rôznych "pacientov", jeden z nich bol vyjadrením Ibsenovho názoru tj. metaforické vyjadrenie k novodobej "histórii" jeho vlasti - keď sa Nóri údajne "len prizerali" ako Dánsko prichádza o svoje územia v boji, hoci predtým mu prisľúbili pomoc (+Švédsko) a pod. Páčilo sa mi ako sa autor "točil" okolo trolieho hesla "Sám sebe stač, sám sebe ži!" a dvojznačnosti toho hesla. Druhé čítanie mi viac do seba "zapadlo". Najviac sa mi páčilo ako bol pri matke keď umierala - spolu snívali a spomínali. Jediné, čo doteraz naozaj naozaj nepochopím - ako sa Solveig mohla doňho zaľúbiť, čakať naňho až do staroby a ešte ďakovať, že sa vrátil..