Pěna dní / Červená tráva
Boris Vian
Pěna dní (1947) – příběh mladé dvojice Colina a Chloe, o klasické čisté lásce, která nekončí dobře. Červená tráva (1950) – osudy vynálezce „stroje času“ Wolfa a jeho ženy Lil evokují obecně lidský, tragický pocit životního zklamání a osamění v moderní přetechnizované společnosti.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1985 , OdeonOriginální název:
ĽHerbe rouge / ĽÉcume des jours
více info...
Přidat komentář
Zvláštní. Těžko zařaditelné.
Pěna dní začíná ve velice odlehčeném tónu a s trochu na sílu tlačeným non-sensem. Až do svatební cesty jsem si říkal: "Co to jako má být? Alenka pro dospělé?" A pak je atmosféra najednou temnější a temnější a příběh čím dál konzistentnější. A i ty sci-fi prvky jsou najednou skvělými metaforami. 4*
Červená tráva už mi tolik nesedla. Sice tu jsou pasáže jako z Larsenova Kamene mudrců, kafkovská, trochu snová atmosféra, ale přesto se mě to prostě nijak nedotýkalo. 3*
Na podobnou „poetiku” asi nejsem stavěn, magický realismus a podobné styly se mi prostě nečtou dobře. Škoda, těšil jsem se ale po pár stránkách odkládám.
První z deseti knih v mém evakuačním zavazadle. Až tak, že jsem si Pěnu dní kdysi na vojně opsal plnicím perem do sešitu. Prostě jsem musel.
Já nevím... asi to bude po dlouhé době kniha kterou nedočtu, zatím jsem došla ke svatbě a zřejmě je to na mě až moc jakože humoru, neskutečně mi vadí ta hromada nesmyslů, ve které mi uniká co tím chce vlastně autor říci.
Plno fantazie a poezie na pozadí smutku. Pěna dní byla nádherně zpracovaná v muzikálu s Jankem Ledeckým a Sabinou Laurinovou.
Připadala jsem si jako vyvržena na širé moře, jako loď bez kormidelníka a po celou dobu čtení ve mně rezonovala jistá dávka dezorientace, jako bych to ani nebyla já kdo se to snaží prožívat skrze ty neuvěřitelné stránky. První pokus mi nevyšel a dodnes nevím přesně proč, po čase jsem se vyrovnala s popisem, který neskládá slovo za slovem žádný nesmysl. Naopak. postihuje něco dost neuvěřitelně citlivého, mě osobně to citlivé přijde. Nebere si za své nějaké koneční zásady a vykazuje slova do takových tvarů jak jim autor sám rozumí, jak je vidí a je rozeznává a teď ty ubohý čtenáři rozeznávej taky, poslouchej a toulej se ale nezapomínej že tam je napsáno víc než jen slova, že tam jsou lidé živější než jediné slovo mnou napsané, city křehčí a barevnější než sebekrásnější barva a co vícsem tam já, jsi tam i ty čtenáři, tak netluč do zdi hlavou že nerozumíš a netápej, ale naslouchej. Třeba i dezorientovaně:), však ono ti to dojde.
Pěna dní je surrealistickou smrští, něžným polibkem věčného příběhu o lásce, dveřmi do třinácté komnaty, ve které najdeš všechno utrpení lidského bytí! Na konci cesty jedenáct slepých děvčátek ze sirotčince svatého Julia přináší milosrdenství!
Nepřipadá mi, že jde o nějaké hlubokomyslné texty, ale přijde mi to jako jednohubky. Občas se to dá.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1994 | Pěna dní |
2005 | Naplivu na vaše hroby |
2009 | Srdcerváč |
1994 | Podzim v Pekingu |
2000 | Červená tráva |
Velmi zajímavá kniha.