Penelopiáda
Margaret Atwood
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/3166/bmid_penelopiada-b3S-3166.jpg
4
104
104
Nejvýznamnější současná kanadská spisovatelka převypráví svoji verzi Homérova mýtu o příslovečně věrné manželce Odyssea Penelopě, která na svého muže čekala dvacet let. Čerpala i z ústní a místní tradice a soustředila se na vyprávění o Penelopiných rodičích, jejím životě před svatbou a svatbu, jakožto i na skandální zvěsti, které o ní kolovaly. Po tisíciletí bývá dávána za vzor věrné manželky, která i přes četné nabídky mnoha ctitelů počkala na svého muže. Ten po návratu nejen že zabije všechny nápadníky, ale kupodivu i dvanáct Penelopiných služebných. Atwoodová se rozhodla vtipně a napínavě tuto starověkou epizodu podat a zcela po svém objasnit, co mohla mít Penelopa ve skutečnosti za lubem. Vychází v rámci mezinárodního projektu Mýty.... celý text
Literatura světová Romány Mytologie
Vydáno: 2007 , ArgoOriginální název:
The Penelopiad, 2005
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Nevěrohodná vypravěčka, která se ozývá z podsvětí: "Oba jsme byli - jak jsme sami připustili - zdatní a bezostyšní staří lháři. Je s podivem, že jsme vůbec uvěřili jedinému slovu, jež ten druhý řekl." (163) (Ta, která si závojem halí tvář = Penelopé; copak můžeme opravdu poznat druhého člověka?)
Odysseova cesta mohla být ovlivněna bohy a nadpřirozenými jevy ("hodnověrná historka"), jak se o tom píše, nebo mohla proběhnout úplně jinak (Kirké, nevěstinec).
Je Odysseus hrdina, nebo svévolný násilník (pověšené služky)? Chór jako hlas těch, kterým vládnou jiní, a které sní o lepším životě, ale zároveň přijímají realitu. Chóry mají různé formy - balada, video, lidový popěvek, námořnický popěvek atd. Proč byly služky zavražděny? (Homér: chůva Eurykleia označí 12 služek za nemravné a neposlušné, neloajální. A co je pravda? - Hledejte ji...)
Penelopa by se mohla napít z Vod zapomnění a prožít další životy, ale na rozdíl od Odyssea a od Heleny tak nečiní (je dospělá); oni to zkouší znovu a znovu, ale vždycky to skončí špatně. "Můj minulý život byl plný potíží, ale kdo ví, jestli ten další by nebyl ještě horší?" (176) Matka najáda (věčně nedostupná) jí radila, aby byla jako voda, která neklade odpor, všechno obteče. Nápadníky obelstí tím, že ve dne tká rubáš, v noci ho za pomoci služebnic páře.
"Pochopila jsem, že interpretace celé trojské války se změnila," povídám jí (Heleně), abych jí trochu sebrala vítr z plachet. "Teď si lidé myslí, že jsi byla jen mýtus. Šlo jen o obchodní trasy. To dnes tvrdí badatelé." (175) Vtipné ("je neuvěřitelné, jak živí neustále otravují mrtvé", s. 173), s pořádnou dávkou ironie, zvláště tam, kde mluví o bozích. Ti nikdy nedospějí, k lidem se chovají "jako haranti", házejí kostky, komu splní jeho modlitbu a komu ne. Člověk dospět může, a své zkušenosti si lidé mohou předat právě prostřednictvím mýtů.
Zajímavé čtení s odlišným pohledem na stejný příběh. Za mě první feministka Penelopé. Moc se mi líbilo přirovnání k vodě.
Príjemná oddychovka na horúce letné popoludnie. Z Penelopeé Atwoodová urobila celkom sympatickú babu; nakoniec, preto mám túto autorku rada, v každej z jej knižiek nájdem ženu, s ktorou by som si rozumela. Dojem mi trochu kazili vsuvky slúžiek, najmä ku koncu.
Próza nejvýznamnější současné kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové (*1939) je příspěvkem do mezinárodního projektu Mýty, v němž známí autoři nově převyprávějí mytologické příběhy. Iniciátorem je britské nakladatelství Canongate; u nás se k projektu přidalo nakladatelství Argo, kde dosud vyšly tyto svazky: Karen Armstrongová: Stručná historie mýtu, Jeannette Wintersonová: Tíha, Viktor Pelevin: Přilba hlíny a konečně příspěvek český, Pole a palisáda Miloše Urbana (který převyprávěl příběh kněžny Libuše a Přemysla ze Stadic).
Atwoodová si vybrala mýtus Penelopy a Odyssea a podívala se na něj očima Penelopy, proto již název napodobuje Homérovu Odysseu. Autorka převyprávěla příběh moderně, vtipně, ironicky, ale ne výsměšně nebo parodicky ústy samotné Penelopy, která je v podsvětí, odkud místy štiplavě komentuje i dnešní dobu. Představuje se nám jako nepříliš krásná, zato však chytrá sestřenice krásnější Heleny, která se má později stát příčinou Trojské války a tím i Penelopina dvacetiletého neštěstí, neboť do války odejde bojovat i její manžel, ithacký král Odysseus. Penelopa okouzlí Odyssea právě tím, že je podobně jako on velmi bystrá a chytrá. Samu sebe vidí takto: „Byla jsem však chytrá: na svou dobu hodně chytrá. Tím jsem se nejspíš proslavila: chytrostí. A ještě tkaním, oddaností manželovi a taktem.“ Penelopa není jen manželka věrně čekající na Odysseův návrat (deset let trvala válka a dalších deset let jeho bloudění), ale statečná, chytrá žena, která musí vzdorovat houfu nápadníků i vlastnímu dospívajícímu synovi Télemachovi. Zkrátka, antická Penelopa řeší problémy, které jsou věčné a osloví i dnes, zvlášť když jsou podány skvělou vypravěčkou tak čtivě. Penelopino vyprávění je přerušováno chórem dvanácti služebných, které Odysseus po návratu zabil v domnění, že přisluhovaly nápadníkům a byly proti Penelopě. Chór, který byl obvyklý v antickém dramatu, využila Atwoodová tak, že se pokaždé nese v jiném duchu: je tu dětská říkanka, žalozpěv, lidový a námořnický popěvek, idyla, balada, drama, přednáška, proces (natočený na video) a milostná píseň. Služebné, taktéž v podsvětí, obviňují nejen Odyssea, ale i Penelopu.
Tato moderní verze starého mýtu je vskutku pěkná a z dosavadních v edici česky vydaných titulů ji považuji za nejzdařilejší: není nudná a rádoby filosofická (jako Wintersonová), ani zbytečně experimentující a modernizovaná za každou cenu (jako poněkud neprůhledný Pelevin); pojetím je ovšem zase modernější než poměrně tradiční Urban (což ovšem není v jeho verzi mýtu o kněžně a sedlákovi na škodu). U Atwoodové najdeme i špetku feminismu, Penelopa je sebekritická i sebeironická a šlehá kolem sebe výstižné charakteristiky a postřehy, pohled z podsvětí je vlastně jen logický, stejně jako povzdech nad tím, že dávní bohové a hrdinové už dnes nemají žádný vliv. I když Penelopiáda bude spíše nenápadnější položkou v rozsáhlém a rozmanitém díle Margaret Atwoodové, rozhodně tato próza opět potvrzuje kvality autorky i to, proč má dnes v kanadské i světové literatuře takové postavení.
Jiný pohled na mýtus o Odysseovi a jeho oddané a čekající ženě Penelopě. Ta je nyní v říší mrtvých a s jistou nadsázkou vypráví svůj skutečný příběh. Příjemné oddychové čtení.
Brilantní, svěží a dá se to přečíst doslova na posezení.
Jemné popichování, zvolen dobrý chytlavý námět, kniha se zařadila do mých " atuinek" což je oblíbených....:-)
Pénelopé, věrná manželka Odyssea, tiše v koutě u svého tkaní čeká, až se její hrdina vrátí domů…
Nebo ne?
Známý mýtus, nicméně tentokrát do jeho středu není postaven ten skvělý a udatný Odysseus, ale jeho žena.
Margaret Atwood se tu ukázala jako vtipná a sarkastická vypravěčka a mě tenhle příběh, který se nijak nesnaží zakrýt feministický podtón nesmírně bavil!
Nezajímavé a nudné. Bez nějaké pořádné hlubší myšlenky. Jako by to ani nepsala ona…
Není nad to občas sáhnout po prověřené autorce a knize staršího data…
Penelopiáda, jak je z názvu jasné, odkazuje na slavný Homéruv epos Ilias a Odyssea, tetokrát ale z pohledu Penelopy, která 20 let věrně čekala doma na svého manžela. Vtipně ironický příběh Penelopy je vyprávěn z podsvětí, odkud glosuje nejen svůj život věčné čekatelky na svého manžela, ale i současnost. Moderní struktura celému příběhu nesmírně svědčí, samotné Odysseovo putování odsouvá do pozadí a naopak upřednostňuje role žen. Ať je to zájemný vztah s Helenou Trojskou, jejichž vzájemné špičkování až urážení je natolik nadčasové, že by se mohl odehrávat v kterékoliv době. Nebo prokládání úvah chórem dvanácti zavražděných služebnic, které padly Odysseovou rukou v domění zrady.
Ač je pro mno´hého čtenáře epos literaturou těžko stravitelnou, Penelopiádě současné zpracování sluší a v mezinárodním projektu Mýty, ve kterém u nás v Argu vyšla, patří k tomu nejlepšímu.
Zábavné, jak zaznívá v dřívějších komentářích. Lepší označení těžko hledat. Svižné, krátké, "na motivy" jak Homéra, tak antických dramat, jak obsahově, tak žánrově/formou (chóry služebných byly čím dál modernější, až nakonec jsme končili u videa). Trochu mi chyběl - aspoň nějaký - konec.
Feminismem to pro mne vůbec nezavánělo. Že měla P. svého Odyssea prokouknutého (po všech těch letech, včetně odloučení - zprávy zdaleka o něm hovořily taky jasně), to je snad jasné.
Pozn.: jak jsou níže zmíněné beze sporu doporučeníhodné výborné Čapkovy Apokryfy, tak bych doporučila knihu, která je zcela upozaděna a přitom má obdobný, nečekaně skvělý, náboj - Vyhnanci z ráje (Jaroslav Vácha), zmiňuji ji, kde to jen jde, protože je velká škoda, že tato skoro deset let stará knížka tu má mizivých 13 čtenářů... (budu si muset jeho pojetí Penelopy znovu přečíst, ta zase měla zásadní problém s náplní života, jakmile se toužebně očekávaný O. vrátil, pokud si dobře pamatuji...)
Margaret Atwood je kromě jiného známá i jako feministka a v této knize se to naplno projevilo. Jelikož feministkám fandím, líbilo se mi i poněkud netradiční zpracování mýtu o Penelopě. Zajímavé a velmi zábavné čtení!
Já jsem se tedy velmi bavila. Nevidím nic špatného na tom, že MA snížila mýtickou postavu Penelope na lidsky představitelnou postavu. A jako skutečná žena je místy trochu malicherná, nedůsledná, se značným sarkasmem ze zpětného pohledu z Hádu komentuje svoji naivitu a slabost. Román je feministicky laděný – aby ne. Vždyť celý mýtus o Odyseovi je nabitý stereotypy o muži - odvážném objeviteli a ženě trpělivě udržující domácí krb. Sbor služek odděloval jednotlivé kapitoly. Ty veršovánky byly tedy strašné, ale vstupy v próze (soudní přelíčení, antropologická vsuvka) zábavné. Celkově ale myslím, že text by fungoval i bez nich. Vysvětlení popravy služek jako symbolu převzetí moci zpět do rukou pána domu mi přišlo trochu přitažené za vlasy.
Feminismus everywhere. Tohle mě fakt bavilo. Sarkasmus, nadhled a životní vyrovnanost ve velmi originálním podání. Jedna hvězdička dolů, protože jsem se občas trochu ztrácela, ale možná to bylo záměrné vylíčení ženské povahy a úvah, ve kterých se občas ztrácí úplně každý.
Atwoodová skrze vtipnou autobiografii Penelopy nabízí nejen nápaditý pohled na známý mýtus, ale také vtipné postřehy o ženství. Pobaví i komentáře Penelopy o moderní společnosti.
"Na bozích bylo cosi nehezky dětinského."
"Chytrost je vlastnost, které si muž na ženě cení pokud ji nemá nablízku."
Miluju apokryfy Karla Čapka a při četbě téhle knihy jsem si je několikrát připomněla. Všichni máme určitou zažitou představu o povaze významných historických postav či událostí. Proto někteří z nás jen těžko nesou, že někdo dokáže být tak drzý a neuctivý a podívá se na stokrát viděnou situaci z jiného úhlu. A logicky mu najednou vyjde něco jiného; mění se charaktery postav, pohnutky vedoucí k jejich činům, "hodnotová orientace".
Čapkovy apokryfy jsou skvělé mimo jiné proto, že jsou tak krátké. S prodlužujícím se příběhem, aspoň já mám ten pocit, roste riziko pochybení ze strany autora, a následně i odmítnutí ze strany čtenáře. Patřím mezi ty, které ani rozsah, ani obsah Penelopiády neodradil, naopak. Dětství Penelopy, vztah s rodiči (matka Najáda a otec spartský král), sestřenice Helena, kde se vzal Odysseus-nápadník, to vše pro mě bylo nové a zajímavě podané.
Neustálé konfrontace se slavnější Helenou - ať už za života obou žen, nebo v Hádově říši - mi naopak připadaly velmi lidské a věčné (nevěrohodné by pro mne naopak bylo, kdyby se Penelopa těmto komentářům vyhýbala). Velmi mě pobavily i různé verze Odysseových dobrodružství: ty vznešené pro pěvce písní, a ty přízemnější, ale snáze uvěřitelné.
A pokud jde o chór, ani tam si nestěžuju. Jednak tvořil vždy příjemnou mezihru mezi kapitolami, a líbilo se mi, jak různorodě ho autorka pojala: dětská říkanka, dětský nářek, lidový popěvek, balada, drama, odborná přednáška, soudní proces, milostná píseň. Uznávám, že někdy se těžko dalo mluvit o verších, ale nijak mě to nerušilo a nedráždilo. Zarazila mě jiná věc: Penelopa přiznává, že na smrti služek měla svůj díl viny, ale ony jí to za vinu nekladou, útočí jen na Odyssea. Jistě, o život je opravdu připravil on, ale zachovaly by se tak, jak učinily, bez "návodu" své paní? Jsem toho názoru, že část z nich určitě ano . . .
Zajímavé převyprávění známého příběhu. Zaujalo mě pojetí odlišného přístupu k ženství - Penelopa versus Helena. Naopak motiv zabitých služek mě neoslovil, obžalobu by zasloužil celý způsob zacházení s nimi (z dnešního pohledu) nejen smrt.
Tak tohle mě nějak minulo. Ano, promarnila život čekáním na "manžu", stále žárlí na Helenu...bbb a co jako? Prostě pokud jsi xxx, zůstaneš xxx celý život. Okolnosti se mění, xxx zůstává.
Atwoodová s humorem a ironií podala svoji verzi příběhu o Penelopě, která promarnila čekáním na Odyssea dvacet nejlepších let svého života strávené většinou rozplýváním se v slzách a omdléváním. Hrdinka z feministického pohledu netypická a neprůbojná. Chór dvanácti služebných mi přišel místy nevkusně přisprostlý, ale co mě nadchlo, byla brilantní antropologická a justiční vsuvka!
Štítky knihy
mýty a legendy kanadská literatura Trojská válka řecká mytologie osudy žen Odysseus historické romány
Autorovy další knížky
| 2008 |  Příběh služebnice |
| 2018 |  Alias Grace |
| 2020 | Svědectví |
| 2001 | Slepý vrah |
| 2005 | Přežívá nejsmutnější |
(SPOILER) Na mě to působilo úplně odlehčeně, nadsázka, nikdo neví jak to bylo, tak prostě Meneláos byl pařez a tchyně zmrazila koule i Heliovi. úplně oddechovka to nebyla, ale nadhled mrtvé Penelopy byl skvělý. Přirovnání k vodě mě taky oslovilo. Navíc jsem ocenila, že Atwoodovou bych podle psaní nepoznala. Někdo "jiný" toho jména totiž napsal příběh služebnice. Zajímavý kontrast.