Peníze od Hitlera

11.11.2024 4

První věc, která mne na této knize upoutala, byla bohatá slovní zásoba, která již sama o sobě z této knihy vytvořila něco zcela mimořádného. Je rozdělena na 3 části. První část byla z mého pohledu jednoznačně nejvydařenější, je napínavá a popisuje život a útrapy v koncentračních a shromažďovacích táborech a to jak toho nacistického, tak krátce po válce také československého, před odsunem Němců zpět do vlasti. Nechci nikoho soudit, protože kdo tu dobu nezažil, nemůže nikdy odhadnout, jak by se zachoval právě on. Pravda je pouze taková, že válka dělá z lidí zvířata a to na obou stranách fronty. 2. a 3. část již tak zajímavá není, věnuje se odhalování některých nezodpovězených otázek a také restitucím zabaveného majetku. Audioknihu načetla má nepříliš oblíbená narátorka, Zuzana Slavíková a načetla ji velmi dobře.

Tato kniha byla mým prvním setkáním s Denemarkovou, tak proč ho nezačít rovnou tak oceňovaným kouskem.

Literatury o osudech Židů před, během i po 2. světové válce, ať už fiktivní nebo inspirované skutečností, je na trhu nepřeberné množství. Tak proč sáhnout zrovna po téhle? Těžká otázka. Rozhodně to však není proto, že autorka píše opravdu dobře, ani proto, že tahle kniha dostala Magnesii Literu. Jde o modifikaci samotného tématu. Příběh totiž není pouze o všech těch hrůzách, kterými si hlavní hrdinka prošla a která vám naservíruje beze všech servítek ve vší surovosti. Je to hlavně o tom, že někdy, když k vám byl osud hodně krutý, se s tím zkrátka ani po letech nejste schopní nebo ochotní smířit, a tak je to v pořádku. Autorka nám ale ukazuje, co s člověkem dokáže nenávist a zatrpklost provést a že i přesto, že jeho zatrpklost a nenávist zcela chápete, ospravedlňujete a soucítíte s ním, je pro vás těžké s ním sympatizovat. Hlavní hrdinky mi bylo nesmírně líto, přesto jsem si k ní nedokázala najít cestu a mít ji ráda. Nenávist zkrátka plodí jen další nenávist a skutečná síla tkví v odpuštění.

No a proč si poslechnout audioknihu? Protože Zuzana Slavíková tomu dala přesně ten hlas a ty emoce, které jsou třeba, aby to ve vás ještě dlouhou dobu rezonovalo. Takže směle do toho a připravte se na emoční maraton!

Moje první kniha od autorky, na kterou jsem se již dlouho chystala. Nejprve jsem si musela zvyknout na autorky specifický styl psaní, jakmile jsem se ale do knížky "ponořila", tak jsem byla fascinována. Musím přiznat, že i v průběhu čtení jsem se musela velmi soustředit a vnitřně si překládat autorčiny myšlenkové pochody. Kdybych to měla shrnout do jednoho slova, bylo by to absurdno, absurdno osudu, absurdno lidských povah, absourdno poválečného období, atd. Autorce se rozhodně povedlo, aby čtenář nad knížkou přemýšlel a aby mu z ní nebylo dobře a přemýšlel nad jejím obsahem. Knížka je velmi zajímavá a za mě i jiná, než knihy na podobné či totožné téma, ráda ji doporučím k přečtení.

Bylo zajímavé pojmout období kolem druhé světové války z jiným způsobem, než je u knih tohoto tématu obvyklé, a vyprávět zase jiný, často opomíjený, kousek našich dějin.

1000 a jednu otázku ve mně zanechává tento příběh... jak lidé dokáží žít s pocitem viny, jak dokáže člověk žít s pocity nenávisti, dokážeme odpustit, jak nás sžírá tajemství, co třeba temné tajemství a třeba ne moje... takové myšlenky mě napadají po dočtení této knihy. Velmi zajímavě napsaná, ale nemohla jsem se odtrhnout, velmi zajímavý střípek do dějin, mám potřebu si k tomu něco načíst, opravdu doporučuji.....

Kniha, jak píše sama autorka, obsahuje příběh, který se skutečně stal. Až se tomu nechce věřit, že existují takoví zlí lidé...Když je válka, jsou dovolena zvěrstva, za která nikdo nepyká. Když byly vydány Benešovy dekrety, rozkradl se majetek Němců a Židů. Dostali k tomu přímo povolení od státu. Někteří lidé berou život jen přes hmotné statky. Člověk, duše, city neuznávají a nevnímají. Jak jsme různí, to velmi pěkně autorka poukazuje na povaze Gity v kontrastu s darebáky z Puklic u Třebíče. Způsob psaní je až přes příliš originální, nadměrné používání lyrických obratů a metafor ruší při čtení dějovou linku. Doporučuji k přečtení.

Bohužel kniha je románem, není jasné, jestli a jak moc byla dle skutečné události psána, inspirována nebo ne, vymyšlena. Je asi už jasné, že zvěrstva po druhé světové válce byly, viz recenze jiných knih. Asi tahle kniha byla důležitá, že vzedmula prý zájem o toto období, ale já osobně bych ji byl raději nečetl, abych si neplevil paměť vymyšlenými "dějinami". Prostě jsem si měl zjistit před čtením, že se jedná o román a nečíst.

(SPOILER) Temný příběh psaný poetickým jazykem. Je strašné, jak si někteří „spravedliví“ představují spravedlnost a neváhají ji vzít do vlastních rukou. Velmi poučné a hodně drsné, pasáž se znásilněním a zabitím už podle mě byla nadbytečná. Kéž už by podobné osudy byly jen otřesnou minulostí a kéž bychom se z nich dokázali poučit!

Ponořila jsem se podruhé do nekončících hlubin válečných křivd, co jsou bohužel opět nedaleko nás každodenní realitou ...
Tentokrát oproti rozhlasové četbě do papírové knihy...

Na druhé čtení mě zaujala hluboko zakořeněná hrdost Gity na vlastního otce a celou rodinu. Na předválečnou minulost.
Hrdost a sounáležitost, která jí přes všechno zlo udržela nad vodou?
Možná my, později narození a naše děti vyrostlé v míru, vůbec nedokážeme pochopit nakolik dvě války pokřivili Evropu? Nakolik znovu doutnají křivdy na východ od nás a co probouzejí...

A druhý motiv, co se knihou prolíná, je urputná snaha viníků a spoluviníků nechat spát staré hříchy pod nánosy lží, ubohostí, zbabělosti a trapných snah zakrýt pravdu čímkoli. Třebas pomluvou nebo pytlíčkem s čočkou. Kolik z této ubohé mentality stále žije mezi námi?
10/10

A když už druhý komentář po letech, tak i s citátem, co mě tentokrát nadchnul :o)
"Po celé horkokrevné léto se Praha rozkošnicky protahuje a předklání, aby svůdněji zaplnila hluboký výstřih, aby vyboulila, co nabízí. Po těle jí putovaly rojnice turistů a ona se chtivě předváděla. S nocí uhlazovala boky, kurevnicky povytáhla krátkou sukni a odkopávala kalhotky.
Teď je Praha vlídnější.
Jako servírka, která si po namáhavé šichtě, kdy šiky turistů v lokále řídnou, může konečně v klidu noci odběhnout na opuštěný dvorek: zády se opřít o chladivou zeď, vydechnout a s klidnou potěchou vykouřit dlouho odkládanou cigaretu. Nervozita vyprchává s prvními hvězdami a modrými šlahouny dýmu."
Radka Denemarková je geniální slovní ekvilibristka.

Ze zacatku mi to prislo hrozne roztekane a nemohla jsem se na to poradne soustredit, pak uz to slo rychle. Kniha se mi libila, ale chybelo mi tam poradne zakonceni.

Chtěla jsem, aby ta kniha byla zaseklá rybí kost v krku, řekla Radka Denemarková před třemi lety v rozhovoru pro nakladatelství Host a myslím, že se ji to opravdu podařilo. Gitu Lauschmannovou a její příběh z hlavy jen tak nedostanu, stejně jako její rodné Puklice, Barunku, Denise, Ženu nebo pytlíky s čočkou podepsané mistrem. A taky strašnou nespravedlnost, smutek, vztek, bezmoc, stud, paradoxně spíš na straně obětí, touhu po odplatě. Kolik takových osudů muselo být a proč? Jak často vyhrála spravelnost? A vyhrála vůbec někdy? Poučili a změnili jsme se od té doby? Tenhle smutný příběh se spoustou otázek, vyprávěný kontrastně krásným poetickym, až básnickým, jazykem, rozhodně stojí za přečtení, přemýšlení a uvědomění si, že konec války bohužel pro mnohé neznamenal i konec zla, ale že to pokračovalo v duchu falešné spravedlnosti i dlouho po ní.

Moc se mi líbil kontrast téměř básnického jazyka a tragických událostí popisovaných v knize. Obdivuji slovní zásobu autorky, některé pasáže jsem si četla víckrát. Začátek knihy se mi každopádně líbil nejvíc, pak už nadšení trochu sláblo. I tak hodnotím velmi vysoko.

Uf a wow. Hmmm, kudy do toho. Čekám, až se ve mně Denemarková usadí. Čekám den, dva, tři...
Děj o událostech konce války, návratech, restituci.
Během čtení se dojmy střídaly. Nejdřív jsem měla pocit, že lokám neředěný sirup. Pak se to přerodilo v zahlcení, ze kterého jsem se potřebovala nějak oklepat. Pak se příběh přesunul do roku 2005 a šlo to líp. Možná děj a jazyk zvolnily, možná jsem si zvykla. Možná mi místo surových drasťáren knížka podstrčila víc psychologie, a to mě ba.
Kdyby to nebylo společné čtení, někde kolem strany 30 bych to odložila. Už podruhé. Ten jazyk mi na prvních stránkách nešel přes pysky. Podle komentářů i některých rozborů je styl knížky problém většiny čtenářů. A našla jsem o tom dokonce celou diplomku. A bakalářek je prý taky několik.
Doporučuji si četbu zpestřit nějakými rozhovory s autorkou nebo dalšími rozbory, diskutovat, číst splečně, poslechnout si pár minut na audiotéce pro porovnání... tohle všechno mi utvořilo z jedné krátké, ale koncentrované knížky dost silný zážitek.
A propos, víte někdo, proč je na obálce ta židle?

V příběhu se ocitáme v letech 1945 a 2005. V první části se Gita Lauschmanová vrací domů z koncentračního tábora, ale zjišťuje, že už nemá žádný domov. V roce 2005 Gita bojuje za spravedlnost a prožívá tak svůj život celý znovu.

K této knize jsem se dostala díky společnému čtení a ptám se, proč jsem ještě od autorky nic nečetla? Budu to muset co nejdříve napravit, neboť mě její styl naprosto okouzlil. Je velice osobitý, používá nádherný jazyk, je to doslova oslava češtiny a já si čtení neskutečně užívala, i když samotný příběh je nepředstavitelný.

Historie je tu ukázána taková, jaká byla. Není to nic pro slabé povahy. Je to surové, drsné, kruté. Od prvních stránek však emočně neskutečně silné. Chtělo se mi křičet, chtělo se mi brečet, běhal mi mráz po zádech.

Ač mě některé pasáže až tak úplně neoslovily, tak i přesto hodnotím pěti hvězdičkami, neboť je to napsáno tak skvěle, že mě to jako celek opravdu zasáhlo.

Moje první kniha autorky. A asi na dlouho poslední. Nedokázala jsem si zvyknout na styl psaní. Přišlo mi děsně kostrbaté a při čtení mě to neustále rušilo. K tématu se vyjadřovat nechci. Bohužel mám pocit, že v českých končetin se tohle dělo víc, než si dokážeme připustit.

Bylo pár knížek, které jsem často odkládal kvůli náročnému tématu, toto je pak první kniha, kterou jsem často odkládal, kvůli náročnému stylu textu. Velmi špatně se mi to četlo, byť téma velice zajímavé.

Samotný obsah je také zvláštní. Téma velice silné, ale že by se charaktery či pohnutky záporných postav nějak detailněji rozebralo?

Moje první kniha od autorky a zároveň na dlouho poslední. Ocenění Literou nechápu.

Ne, ne a ještě jednou ne. Tahle kniha rozhodně neměla být oceněná Magnesií.

Denemarková sype kila soli do historických ran a pro někoho možná až provokativně otevírá nepříjemné poválečné příběhy. Denemarková je známá svými jasnými názory a stanovisky a je pravda, že jsem se po několika stranách trochu bál, že dostanu knihu - tezi. A to nemám rád. Naštěstí se to ale v průběhu změní.

Denemarková psát umí. Její styl, když si zvyknete, je vtahující. Určitě se nabízí otázka, jestli někdy není až příliš ornamentální, přičemž to vyprávěné tak ustoupí do pozadí, ale jelikož předkládá silný příběh, nemám pocit, že bych s postavami někdy výrazněji ztratil kontakt.

Jedna z nejoceňovanějších českých porevolučních knih určitě stojí za přečtení. Příjemné čtení to není, ale dobré ano - byť pochopení mám, v tomto případě, pro různorodé hodnocení a pocity.

Ten jazyk, to bylo něco! Hlavně první část, kdy byl text až básnický. Krása číst. Líbilo se mi tema a prostředí, ve kterém se kniha odehrává. Mám ale pocit, ze jsem porad chtěla tak nejak víc a víc vědět a nedozvedela jsem se . Závěr byl poněkud překvapivý, ale pochopitelný.