Peníze od Hitlera

Autorce se nedá upřít osobitost a kouzlení jazykem. Má vlastní, nezaměnitelný styl a z mého úhlu pohledu inovativní způsob vypravování, který vystupuje z řady banálně psaných textů mnoha jiných autorů. To, že pracovala jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu je na jejím rukopise znát, s češtinou si hraje a není jí jedno co vypráví, je pro ní důležité i to, jakým způsobem to vypráví. Profesionální přístup odborníky tolik uznávané spisovatelky (jistě víte, že za svá díla už dostala řadu ocenění) a intošské hrátky s formou bohužel znesnadňují pochopení textu u průměrnějšího čtenáře.
Knihu jsem četla před lety, autorku potkala osobně na knižním veletrhu a pak jsem byla ještě na jejím autorském čtení. Líbilo se mi její vystupování, Radka Denemarková mi byla sympatická, je to zajímavá osobnost.
Román Peníze od Hitlera považuju za její nejlepší beletristické dílo, i když všechno jsem od ní rozhodně nečetla. Určitě si zaslouží patřit ke špičce současných art - spisovatelů. S knihou mám jediný problém. Četla jsem jí před pár lety, ano, působila na mě tehdy sugestivně, bohužel jí z příběhového hlediska musím zařadit do své osobní škatulky "zapomenutelná kniha." Zvláště tady v tom případě mě to mrzí, ale nepřečíst si anotaci, už bych si ani nevzpomenula, o čem že ta kniha vlastně vyprávěla. Minimálně bych si měla pamatovat to málo, co je uvedené v anotaci. Takže něco tomu z mého úhlu pohledu scházelo, když jsem dokázala příběh tak důkladně vymazat z paměti.
Sečteno, podtrženo: pozoruhodná autorka, která není pro každého. Přesto jsem ráda, že takové osobnosti máme a je jistě dost čtenářů, kteří jí dokáží plně docenit a kteří na její román nezapomenou.

Výborná kniha. Ano je těžká obsahem i formou. Kvůli květnatému a nádhernému stylu, je dobré si na knihu udělat čas a soustředit se, jinak Vám hrozí, že spousta myšlenek jen proteče mezi prsty. Což by byla škoda, myšlenek o nás, o lidech, o nenávisti, o hlouposti, o nepochopení, o neumění komunikace, o hamižnosti, o trestu, o odpuštění je tam totiž tolik, že alespoň mě zůstane dlouho, dlouho pod kůží a v hlavě. Navíc číst o tak těžkém osudu, je pro mne bolestivý proces. Ale asi je potřeba aby takové knihy byly a byly čteny.

Po dvou autorčiných knihách budu v dalších očekávat totéž. Závažné téma zpracované tak, aby mě zasáhlo ve vší síle a syrovosti, zobrazené s detaily, které budu z hlavy horkotěžko dostávat. Hlavní postava: žena, jíž díky ich-formě rozumím a dokážu se dívat jejíma očima. Další postavy, jejichž malost a primitivismus v chápání světa znemožňuje porozumění a soucit, z jejich strany ke Gitě a poté z mé směrem k nim. Více vypravěčských linií střídajících se těsně za sebou. Motivická propojenost. Bohatá slovní zásoba, básnické obrazy.
Autorka do mě nastřílela hřeby, aby ve mně zůstaly vězet. Nikoliv několik velkých, ale stovky malých. Rozsekala tedy svou výpověď do kratičkých vět:
"Lednička je vyrabovaná. Dostanu nestydatou chuť na řízek. Z mísy alespoň vyškrábu zbytek čočkového salátu. Uvařím si brambory."
Rozumím tomu, proč tento styl volí. Zvykám si. Vydržím i oddělení účelové věty:
"Vrazím si pěst do pusy. Abych nevykřikla."
Nikdy si ale nezvyknu na samostatně stojící přívlastkové věty:
"Dveře znovu rozrazí a vylítne pro Denise. Který se zájmem zírá."
"Styky se mnou bojkotuje dcera i vnučka Anna. Která je navíc čerstvě zamilovaná."
Obsahem jsem niterně zasažena, formu přijímám s touto výhradou.

Náročné čtení, ale rozhodně stojí za to!

Poprvé jsem se s knihou setkala jako s rozhlasovou četbou na pokračování, v úžasné interpretaci Jany Frankové. Neslyšela jsem ji ale celou a také mě ten poslech dost drtil. (Hlavně některé části, jelikož jsem tehdy měla ani ne půlroční mimino. - Toto není četba pro kojící matku!) Později jsem si knihu celou přečetla. Je geniálně napsaná. Nemám vůbec pocit, že by byl jazyk těžký nebo krkolomný. Časové přeskakování mi nijak nenarušovalo orientaci v příběhu. Prostě se skládal jako střípky rozbité mozaiky (takových věcí jsem četla spousty už na střední škole, jsem na to zvyklá, baví mě to.)

Autorka má opravdu skvělý talent, moc se mi ta kniha libila.

Těžký text, krásně napsaný. Čtenář se nemůže odtrhnout, i když některé pasáže drásají. První polovina skvělá, škoda konce, který poněkud vyzněl do ztracena

Příběh je silný o zlobě, nenávisti, krátkozrakosti ale i pochopení. Kniha je však na můj vkus hodně rozvláčná. Zpočátku jsem se trochu ztrácel v různých připodoběních a časových skocích. Později jsem si našel styl a dočetl jsem ji do konce. Samotný příběh by dal na útlou knížku, jež by mi více sedla. Smutnou skutečností je chování mnohých z nás podobné Nataše a jejím zákazníkům v honbě za akcemi, slevami a falešnými úspěchy.

Četla jsem dlouho, někdy se vracela, ale taky jsem úlekem vyjekla nahlas a semtam hltala stránky. Souhlasím s tím, že jazyk knihy je opravdu těžký, ale já si to vykládám tak, že je parafrází na složité chvíle, které prožívala Gita. Mně se netradiční způsob vyprávění líbil a příběh mě opravdu zaujal.

příště nebrat

Kniha mě nebavila. Vadil mi krkolomný jazyk a přeskakování v dějové lince. Doufala jsem, že aspoň konec knihy bude stát za to, ale bohužel se nestalo.

Co všechno dokáže osud na jednoho člověka navršit. A je vůbec možné se s něčím takovým vyrovnat? Není to jednoduché čtení, nejen kvůli obsahu.
Pro mě to bylo hlavně ze začátku velmi náročné na soustředění. Krátké věty, příliš mnoho jinotajů a metafor, přeskakování v ději a mezi vyprávěním v ich formě a v er formě. Nakonec jsem se tak nějak naučila orientovat a chápat a musím uznat, že styl psaní celému příběhu vcelku dobře posloužil.

Velice zajímavá knížka. Nabízí pohled na vyrovnání se s osudem, kdy si myslíme, že už to nejhorší máme za sebou.
A co je velkou přidanou hodnotou tohoto díla, tak je autorčin jazyk plný metafor. Stylisticky skvěle napsané, Radka Denemarková je jedinečný zjev (jak se psávalo v lit. příručkách:-) české literatury!

Nevyhovoval mi styl psaní. Krátké věty mě rušily ve vnímání děje a občas jsem si musela text znova číst. Jinak obsah knížky je hodně silný, bolestný a krutý.
P.S. později jsem knížku poslouchala audio a bavila mě mnohem víc.

Strojené až upachtěné. Téma ok, ale zpracování vázne.

Autorka je obecně zárukou dobrých textů a kvalitní lingvistické práce. Tahle kniha byla jednou z těch, ke které se díky tématu, kterého se dotýká pokaždé ráda vrátím. Jsem moc ráda, že se najde takhle kvalitní autor, co se nebojí zabřednout do složitých motivů knih a historických bolestí. Celá kniha se skvěle četla od začátku do konce.

Moje první a ne poslední setkání s autorkou.
Knihy s touto tématikou je těžké číst, ale také je to hrozně zajímavé.
Košatý, až poetický styl mě ze začátku trochu rušil. Musela jsem se vracet, poslouchat opakovaně a až jako těžce a hluboce, skoro meditativně vnímat obsah.
Nemám ráda, když si musím "zapisovat" obsah do paměti. Mám ráda, když ten se mi tam vryje sám. Nicméně jsem si ale zvykla a zjistila jsem, že autorčin styl k příběhu patří, že je pro něj přímo nutný.
Zjemňuje obsah.
A zvýrazňuje ho.

Někdo tu také psal o problematice krátkých vět. Ano, souhlasím. Jako by byla dlouhá souvětí plná myšlenek problém. Jako by bylo jednodušší nasekat jednohubky a "čtenáři, nažer se."
Jenomže příběhy se člověk nemá přecpat, jako jednohubkami, má jimi být příjemně zasycen. A i těmi o válce.

Když se Gita vrátila z koncentráku, šla jsem zrovna domů z práce. Sluchátka v uších, vedro jak v kremační peci, ona ostražitá, narazila na sousedy a známé. Já se zastavila, opřela se o takovou hnusnou zídku a musela jsem se věnovat jen poslechu.
Když se Gita dožadovala svých práv, když konfrontovala minulost, vlilo mi to do žil energii a já i v tom vedru uklidila půl bytu :).
Každopádně výborná kniha. Kolik asi trpkosti lidé prožili - ti, kteří přišli o všechno a všechny a byli na tom jako ona?
Jeden z mála příběhů věnující se negativnímu postoji Čechů (my si rádi myslíme, že se naši předci zachovali dobře). No, mnozí ne. A kdo ví, kolik kostlivců je pochovaných v jabloňových sadech? A proč?

V posledních letech se dostávám k českým současným autorům a autorkám. Radka Denemarková je pro mě mezi nimi skutečné zjevení. Od knihy jsem nic zvláštního nečekala, přitom mě naprosto rozsekala - od brutálního začátku přes úsečné, stoprocentně uvěřitelné maloměstské rozhovory a reakce, po téma poválečných krutostí, které jsme působili mi Češi a které prostě potřebujeme opakovaně otevírat, abychom se s ním mohli vyrovnat. Obdivuju autorčin sugestivní jazyk, celou dobu jsem měla pocit, že ty postavy prostě stojí vedle mě.

"Seš Němka."
(...)
"Heleďte, vrátila jsem se odtamtud, kde do mě zas hustili, že jsem Židovka. A že jsem Židovka, to jsem nevěděla, doma mi to nikdo neřekl, až těsně předtím, než nás odvezli... A s čím na mě přijdete zítra? Třeba jsem ještě něco, o čem vůbec netuším. Co se dozvím příště, jakou nálepku budu muset nosit? Já mám čelo široké, rozlehlé jak přistávací letištní plocha, tam se může nalepit cokoliv, vypálit jakékoliv znamení."

Lidský osud, který mi způsobil nemalé zemětřesení v srdeční chlopni... úplně nelítostně se stal mojí součástí... jako bych se pročítala svojí vlastní duší... tolik lidské malosti a zla... tolik zmaru a bolesti v jednom jediném životě... jak jen jde něco takového přežít... to božské vykreslení každodenního boje s takovým světem... s duševní temnotou...
Úplně nejvíc nadčasový lidsky nelidský příběh... úplně nejvíc objímající jazyk... úplně nejvíc myšlenek, které bych si sama pro sebe tesala hluboko do duše... to neustálé vstávání z popela je totiž někdy fakt sakra podělaná fuška... občas ani jedny sirky nestačí... klaním se všem životním Fénixům a jejich pomocníkům ♥
Fyzickým pocitem slabosti a koncentrací zla mi trochu připomněla Brodeckovu zprávu.