Peníze od Hitlera

Kniha psaná na téma, na které jsem v podstatě v české literatuře ještě mnohokrát nenarazila. Poutavý příběh hlavní hrdinky, řada věcí nedovysvětlena, nebo vysvětlena v ději až později, čímž čtenář získává nové pohledy na hlavní hrdinku. Vypravěčský styl náročnější, ale velmi zajímavý.

Výborné téma, děsivý příběh hlavní hrdinky. Kniha je plná metafor náročných na vysvětlení, plná symbolik, nad kterými se musí usilovně přemýšlet. Text je těžce přístupný a složitý pro běžného čtenáře, řekla bych, že místy až na hranici srozumitelnosti. Moc se mi to líbilo, ale po přečtení knihy jsem byla strašně unavená - až vyčerpaná. Přesto doporučuji, musí se o tom vědět, co se zde také dělo !!!

Silný příběh, drsné téma a zajímavý styl Radky Denemarkové, která jakoby chtěla zbořit všechna pravidla kompoziční výstavby textu. Přitom se jí příběh nerozpadá, skládá dějovou "mozaiku" do kompletního obrazu a odrazu lidské společnosti. Za války, po válce i v dnešní době.

Pro mě lákavé téma, ale autorčin styl mně nesedí.

„Vyberu podlouhlý pohled. Záběry Puklic. Tvrdý rozkouskovaný obrázek jedné Bohem zapomenuté vesnice. Prodavačka mi odmítne dát obálku, ačkoliv je v ceně. „To tam sice píšou, ale my to nevedeme.“ Polib si, děvenko. A nepřej si, aby ses mi dostala na stůl. Rýpala jsem se celý život v cizích tělech.“

Radka Denemarková mě zaujala hned při prvním seznámení (Příspěvek k dějinám radosti), s jejími texty se doslova „peru“, jsou drsné a težké … a přitom doslova přitažlivé, přesně v tom smyslu, že si vás přitáhnou a nepustí. Se slovy si vyloženě hraje, její texty jsou zahalené do básnických metafor (takže přitažlivé i v tom estetickém smyslu) plných symboliky, řetězení volných asociací … je to výrazně zvláštní způsob, jak zpracovává velké téma, které se prolíná asi všemi jejími knihami (četla jsem 3 a ve všech je našla), …a není to o válce, o poválečných událostech, ani o vině/nevinně, i když všechna tahle témata se objevují a vy je v příbězích prožijete … jenže nakonec zjistíte, že vše se točí jen kolem jediného: "moci člověka nad druhým člověkem".

Slova, která budete číst, bolí, vypalují se do mysli, jsou tvrdá a míří přímo, je to jejich úkol, zasáhnout … abyste si to pamatovali … „žít, čekat, zašlápnout, vracet se, bát se, vláčet se, řezat, topit, třást se, padnout, vychrstnout, roztavovat, být terčem, vyhýbat se, postavit se, schovat se, obrnit se, vyškubávat, zachytávat se, vyhrabat se, vylhat se“ … slova, která se vám vyškrábou do mozku, uvrtají se tam, aby mohla vyprávět, zas a znova … příběh o tom, jaká atmosféra byla v naší zemi po válečných událostech, jak jsme se s ní vypořádali (nejdřív oni, protagonisti těchto událostí … a pak my, současníci, budoucí generace, poslouchající hlasy … relativizující vinu) a jak spíš nehledáme, nebo spíš ani netoužíme najít (v rámci dnešních relativistických tendencí) … „vítěze“. Jinak je to ovšem s postojem autorky, ten je po celou dobu zřejmý, více méně jasný, z jejího pohledu nemáte o „morálním vítězi“ – vině/nevině – žádné pochyby … zato pravda … ta je zpochybněna!

„V Puklicích kolem sebe vzpomínky odhazovat můžu. Dnešek ukázal, jak je můj návrat nežádoucí. Čistím se v Puklicích, vymezené smetiště mých minulostí.“

Proto čtěte pozorně, až budete přeskakovat mezi slovy oddělujícími světy, minulosti a současnosti, ale především mezi světy velmi striktně oddělujícími „vzdělané“ osoby, hovořící spisovným, kultivovaným jazykem, vyjadřujícím nadhled nad událostmi a „jednoduché“ vesničany, mluvící hrubě, jednající krátkozrace a minimálně amorálně, řídící se hlavně a především vlastním prospěchem, a vlastní spravedlností, abyste zachytili bezvýchodnost situace … nejspíš právě jako pokus o sdělení pravdy…
Tahle "demarkační čára" mezi "vzdělanými" a "prostými" je trochu zvláštní, možná by se dalo říct krátkozraká, každopádně šokující a přitahující pozornost … což bylo nejspíš jejím cílem a úmyslem, a v tom případě se to autorce opravdu povedlo … šokovala, zaujala a do mysli doslova "vyryla" příběh, který si budu pamatovat.

„Jsem ryba chycená do sítě. ... Ryba podchycená, poponášená a vzápětí vhozená do zrezivělé zpívající kádě. Bez vody. (…) Podběrákem mě vytáhnou, (…) Odhodí němou rybu, v jejíž moci není plnit žádná přání.“

Gita je téměř celý život pronásledována obrovskou nespravedlností, o některých krutých místech minulosti neví ani její nejbližší. Bojuje o rehabilitaci své rodiny a setkává se s nenávistí a zlobou...

Knihy s obdobnou tematikou mě přivádějí k otázce, kolik je toho člověk schopen unést. Protože rány, které život připravil Gitě, byly opravdu kruté. A přece není nejtěžší přežít, ale vyrovnat se se vzpomínkami. Gita si v sobě po celý život nese pocit křivdy, který umocňuje opětovné setkání s obyvateli Puklic, jejich tupá hloupost a zatvrzelost vycházející ze lží a polopravd. Odcizuje se rodině, protože není schopná vylíčit nejbližším svůj životní příběh, ale vysvobození nakonec nachází v přátelství s Denisem a ve svých pamětech.

Silny pribeh, narocne cteni, ale urcite stoji za precteni...

asi jsem četla ve špatnou chvíli, ale já jsem nedočetla. přišlo mi to nezáživné, těžko popsatelné. tudíž nebudu ani hodnotit, třeba se jednou ke knize vrátím a zhodnotím to znovu

Pořád trochu tápu, co přesně o knížce napsat, jak vypsat všechny pocity, které ve mně zůstávají... Co napsat o příběhu, který je stylisticky naprosto skvěle podaný, ale pod kůží bolí, jak zadřená tříska? Co říct o tak nádherném jazykovém nadání, o tolika metaforách, o slovech, která kolem Vás tečou, ale zároveň Vás svým dravým proudem strhávají do hlubokých černých vod, ve kterých rozhodně být nechcete... Ne, tenhle příběh bolí. Ani z jedné z postav si nebudete chtít vzít příklad, protože to nejsou hrdinové z bájných příběhů. Jsou to lidi. Dělají věci lepší i horší. Každý v jiném poměru...

"Člověk zůstává stejný. Není naděje. Ani ve vás, ani ve mně, ani v našich dětech. Když všechny, jak tu stojíte a sedíte, postupně sloupnu z kůže, najdu to samé. Nelišíme se."

Hlavní hrdinka Gita nás provede těmi hlavními událostmi svého života tak chytře, nepojmenovává věci napřímo (například nikdy neřekne "koncentrační tábor", ale použije mnohem tíživější přirovnání "tam", "odtamtud"), ale stylem, kterým stará dáma vzpomíná, na člověka všechno dopadne ještě mnohem, mnohem víc... Pro mě jedna z top knih, které jsem měla možnost číst, jedna z těch, co zůstanou hluboko vryté už napořád...

"Víte vy vůbec, kolik sil a sebezapření mě stojí ta vaše laskavost? Vypěstovaná laskavost? Ta nekonečná zkouška, ten celoživotní experiment, jestli je možné, jestli to vůbec jde, chovat se lidsky? Mezi lidmi? Musíte hrát hry. A na výběr jich zas tolik není. Jinak si vás vyčíhnou a odreagují se na vás. Protože jste laskavý. Laskavost zaměňují za slabost. Učila jsem se přežívat mezi podlostí každý den. Jako člověk otužuje tělo ranní sprškou studené vody."

"Přemítal, proč se to hlavní o lidském životě nedozvíme. Ne proto, že by příběh končil, ale proto, že končí zásoba použitelných slov. Ano, jistě, slovy se dá hodně napáchat. NIČEMU se jimi nedá zabránit."

Nesmírně silné téma, nesmírně silný závěr: posledních pár stran mě dokázalo zbavit jakéhosi pocitu utahanosti, který ve mně při četbě stále sílil.
Ona utahanost nepramenila z nedostatku dějovosti, ale z autorčina stylu. Na můj (jistěže naprosto subjektivní) vkus užívá až příliš metafor, neobvyklých přirovnání, ojedinělých slovních spojení, mnohdy to působí spíše jako autorská exhibice nežli potřeba cosi sdělit. Forma zde zkrátka pohlcuje obsah, nebo ho přinejmenším rozmlžuje, a to mi vzhledem k tématu přišlo upřímně líto.

Tato kniha je v seznamu povinné četby na střední škole, kde jsem v minulosti studoval. Knihu hodnotím na 3,5 hvězdičky, tj. 70 %. V minulosti jsem také viděl video od jedné booktuberky, které se kniha líbila a doporučovala tuto knihu ostatním čtenářům. Bohužel se nemohu připojit k tomuto hodnocení. V tomto roce jsem přečetl knihu se stejným námětem, tj. odsud sudetských Němců z naší země - VYHNÁNÍ GERTY SCHNIRCH, kterou napsala Kateřina Tučková a kniha se mi líbila mnohem více. Je na zvážení středoškoláků, jestli si tuto knihu vyberou k maturitě. Pokud bych se mohl přenést do studentských let, vybral bych si raději knihu VYHNÁNÍ GERTHY SCHNIRCH, která je sice také náročná na čtení, je mnohem rozsáhlejší, ale po stylistické a obsahové stránce je mnohem přístupnější a více čtenáře vtáhne do děje, alespoň v mém případě tomu tak bylo. Kniha získala ocenění čtenářů Magnesia Litera 2007.

Kniha Peníze od Hitlera má 6 částí, obsahuje prolog a epilog. Jednotlivé kapitoly jsou pojmenovány a střídají se v nich průběžně příběhy hlavních postav. Musím říci, že kniha byla pro mě náročnější na četbu stylem, jakým autorka knihu zpracovala. Některým pasážím jsem úplně neporozuměl, kniha pro mě nebyla příliš čtivá. Někdy jsem pociťoval, že se mi čtení táhne a to není u mne dobré znamení. Téma knihy je určitě závažné a na zamyšlení. Vyskytovaly se okamžiky, které byly pro mě překvapivé a soucítil jsem s hlavní hrdinkou Gitou Lauschmannovou. Pochopil jsem a schvaloval jsem její odhodlání bojovat za spravedlnost a za uznání křivd, které byly napáchány na její rodině a potažmo na ní osobně.

V knize jsem nalezl nějaké myšlenky. Kniha obsahuje také fotografie Evy Fukové, které jsou zobrazeny na počátku jednotlivých částí knihy.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Když člověk pozná, co všechno život obnáší a jak málo je v davu spravedlivých, měl by odejít. Včas. Jenomže ještě pořád zbývá naděje, že cosi zůstává skryto. Něco, co se člověk dozví, co pochopí v příští minutě, za nejbližší zákrutou.

A především, a to si, Denisi, jednou provždy zapamatujte: já nechci být odškodněna jako Němka. Já chci být odškodněna jako člověk, kterému se stalo bezpráví. Jako člověk, jako občan, který byl postižen neprávem. Chci, aby se řeklo, že tady byl páchán zločin.

Důležité je, kdo co koná. Říkat může kdokoli cokoli. A psát také.

Denisi, člověk je zodpovědný za své činy. I když nikdy neovlivní, jak jsou interpretovány.

Kdo ze sebe dělá kost, toho sežerou psi.

Radku Denemarkovou mám raději jako překladatelku, například v Rozhoupaném dechu. Jazyk mi nevadil,naopak někdy i potěšil neobvyklým slovním spojením nebo metaforou, ale Gerta Schnirch jasně poráží Gitu Lauschmannovou,ve všech ohledech...

Poslouchala jsem na VS jako audioknihu, ktera byla temna a strasidelna. Doporucuji.

Náročnější četba, jazyk je zajímavý - Denemarková pracuje s neobvyklými metaforami a jinými obraznými pojmenováními, což mi nevadilo. Téma je ožehavé, nedořešené a stále citlivé. Prolog a epilog na mě zapůsobily jakýmsi "wau" efektem.
Když se příběh začínal rozvíjet, čtenáři nezbývá než soucítit s hlavní pstavou. Osud s ní zametá i nadále i přesto, že sama je nevinná - jen po válce převážil její německý původ nad tím židovským.
Gita ale sama na druhé straně působí nesympaticky, nemá na první pohled žádný bližší vztah se svou dcerou ani s vnučkami, i když se postupně dozvídáme příčiny jejího chladného chování, sympatie už se zpátky nevrátí...
Pak přijde již zmíněný "wau" efekt a zbude rozporuplný pocit z Gity, ostatních postav i celé knihy.

Kniha je náročná na čtení. Ze začátku jsem se vůbec nemohla začíst, v dějích jsem se ztrácela. Po čase jsem si však na styl vyprávění zvykla a na knihu změnila názor. Jednotlivé postavy mě občas pěkně rozčilovaly. Celý příběh je neuvěřitelný, téměř až absurdní. Ale taková asi ta doba byla, neuvěřitelná a absurdní.

Pro mě dost náročné na čtení. Námět sám o sobě se vryje pod kůži, když si člověk tu krutou dobu jen představi. Občas si přečtu knihu s válečnou tématikou, ale v tomto připadě mi autorčin styl nesedl. Ztrácela jsem se, některé pasáže jsem musela číst znovu.

Pro mne jedno znejzásadnějších děl české literatury po roce 1989, které v podstatě "prošláplo cestu" Tučkové či Mornštajnové.

Naprosto vynikající čtenářský zážitek. Knihu mám stále v hlavě.