Peníze od Hitlera
Radka Denemarková
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/468584/bmid_penize-od-hitlera-SVK-468584.jpg
4
675
675
Gita Lauschmannová, dívka sotva šestnáctiletá, přežila koncentrák a spěchá do rodných Puklic, aby po letech hrůz i strádání objala své blízké a znovu se vyspala ve své posteli. Vrátila se, aby zjistila, že se nemá kam vrátit. Válka skončila, běsnění nikoli. Gita Lauschmannová, energická žena na sklonku života, osudem drsně poznamenaná. Nenechala si život zošklivit úplně. Nastřádané vzpomínky ožívají. Gita shrnuje pásku z očí. Odvážně, nemilosrdně. Čas ovšem semele všechny a všechno po svém. Lze tomu navzdory dosáhnout spravedlnosti? Lze se domoci trestu za barbarské činy? Lze křivdy napravit? Ano i ne. Svůj talíř si však každý musí vyjíst sám. Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet. Druhá autorčina prozaická kniha, která vyšla poprvé v roce 2006 a stala se mezinárodním bestsellerem, je opět groteskně potemnělým příběhem, panoptikem, v němž se blyští odlesky příběhů, které sami žijeme.... celý text
Přidat komentář
Nemůžu si pomoci. Nelíbí se mi to, netěší mě to, děsí mě to, ale nedá mi to. Musím číst dál a dál. Nemůžu přestat. Dočtu a začínám znovu od začátku. Denemarková mě vtáhla do svého poválečného příběhu, jehož krvavé pařáty rozdírají paměti, vzpomínky a životy generace současné, jako lákají bludičky do hlubokého močálu, jako přitáhne ostré světlo lampy můru do své smrtící záře. Jsem vlastenec. Velký vlastenec. Ale nechci být slepý a hluchý vlastenec konejšící se bezpečím své pohodlné ulity. Tlusté čáry za sebou příliš často nechávají tlusté křivdy. Byly spáchány nenapravitelné škody a hrůzy, Benešovy dekrety ale asi byly nezbytné. Nebyl prostor pro posuzování jednotlivostí, bolesti bylo příliš mnoho. Problém ale byli, ostatně jako vždy, bezskrupulózní oportunisti, kterým neměl být ponechán takový prostor k nespravedlivé, nesprávné a mnohdy smrtící, opět, seberealizaci. Denemarková má výjimečný a jedinečný dar popsat v detailu skutky, myšlenky a pocity, i ty nejstrašnější.
Po knize jsem sáhla na základě tématu odsunu Němců po 2. sv. v., o který jsem se začala zajímat. Příběh byl opravdu silný, kniha na základě toho velmi emotivní. Kladete si otázku, jak se tak strašné věci mohly stát a proč se o nich vlastně dodnes skoro nemluví. Jak už bylo řečeno níže, vypravěčský styl mi také úplně nesedl, víc mě pohltila např. knížka Vyhnání Gerty Schnirch, která se taktéž věnovala tématu odsunu Němců.
Já jsem tu knihu na jednu stranu strašně nenáviděla, na druhou stranu jsem se od ní nedokázala odtrhnout a hltala jsem každé slovo.
Já hloupá jsem se na příběh vůbec nepřipravila a tak jsem netušila, co mě čeká. A pak s přícházejícími projevy nespravedlnosti, bezcitnosti a zla jsem se cítila hůř a hůř. Přibližně v polovině knihy jsem se cítila tak nanic, až jsem nevěřila, že dokážu v četbě pokračovat. Bála jsem se, co ještě přijde. Ale kniha je napsaná tak skvěle, že jsem ji nedokázala odložit.
Můj závěr tedy je takový, že kniha je brilantně napsaná, autorčin styl je i mým šálkem kávy, ale příběh samotný byl na mě příliš drsný - něco takového bych si rozhodně už nechtěla zopakovat.
Velmi silné a velmi skvěle napsané. Takové příběhy není možné přehlížet, ba naopak je nutné o nich číst, protože jsou stále živé. Autorka to opravdu skvěle umí s jazykovými prostředky. Co k tomu dodat více, člověk si to musí přečíst a prostřednictvím Gity se vcítit do doby plného zla.
Určitě téma k zamyšlení, nádherný jazyk, ale místy jsem se trochu ztrácela...
Velmi zajímavý příběh. Navrátivší Gita z koncentračního tábora slyší jen výčitky, proč tam raději nezůstala. Majetek si již rozdělili Češi, zpátky ji nikdo nechce.
Bohužel mi nesedl vyprávěčský styl.
Z této knihy mám velmi rozporuplné pocity. Ze začátku jsem se hodně ztrácela, protože byl sestaven z metafor a občas jsem vůbec nevěděla jak se hlavní hrdinka do této situace vůbec dostala. Potom už jsem se ale plně začetla. Styl psaní autorky byl opravdu zajímavý a netradiční. Ale nevím, jestli jsem na tuto knihu byla úplně připravená. Ze všech těch hrůz mi běhal mráz po zádech a celou knihu jsem napjatě čekala, jak to dopadne. Neoblíbila jsem si snad jedinou postavu, všechny se mi v něčem strašně příčily (možná až na Denise), ale musím říct, že i to mělo své kouzlo. Celkově si myslím, že tato kniha stojí za přečtení, protože pojednává o něčem, o čem se u nás tolik nemluví.
Velmi silná kniha, která mi nedovolila se odpoutat a přestat číst, i když jsem se bála, co se proboha ještě dalšího stane. Jedna z knih, které mi zůstanou v paměti dlouho hlavně pro ten pocit, že válka je jistě strašná, ale to nejhorší v ní jsou lidé. A ti lidé tu zůstávají i po válce...
"Ne. Žádný argument Pukličtí nevyslyší. Nikdy už nebudou ochotni vyslyšet. Jen kolotočářskou melodii. Šíří se to napříč generacemi. Jako epidemie. Chvění před lynčem. ...je tu tak strašná atmosféra, paní doktorko, že už sem snad raději nikdy nejezděte."
Ještě teď mě mrazí. A to jsem knihu dočetla před několika prosluněnými dny. Fakt, že mám čtyřměsíční dítě "strávení" této knihy rozhodně neprospěl. Čtení bylo občas náročné nejen kvůli drsnému obsahu, ale i obraznému líčení pocitů a rozličných stavů mysli a těla pomocí uměleckých metafor. Obávám se, že zhmotnění zla v lidech je stále aktuální, proto by čtení knih s touto tématikou (a výborně napsaných jako je tato) mělo být povinné.
Kniha o lidské hlouposti, malosti, závisti a hamižnosti. A na druhé straně o odvaze, o neuvěřitelné vytrvalosti, o touze žít a dočkat se satisfakce. A i o tom, že se někdy nemůžeme zcela spolehnout ani na vlastní paměť. Psaná zvláštním způsobem a doplněná fotografiemi, které skvěle vystihují atmosféru knihy.
Pro mě jedna z nejkvalitnějších knih, jaké jsem kdy četl. Ten způsob, jakým autorka vykresluje vnímání nesnesitelné reality mladou dívenkou, vracející se z koncentračního tábora domů, tak ten mi bránil dýchat. Prostě nepředstavitelná hrůza, to běsnění některých lidí se nedá ani pojmenovat. Jsem moc rád, že jsem tu dobu nezažil, asi bych se z toho nikdy nevzpamatoval. Pani spisovatelka Radka Denemarková si podle mého mínění plně zasluhuje ocenění Nobelovou cenou za literaturu.
mám v živej pamäti udalosti roku 1989. Nemci z DDR odstavili svoje trabanty a wartburgy v pražských uliciach a preskakovali plot ambasády NSR, aby tu požiadali o azyl. pražáci zatiaľ chodili po meste so šroubovákmi a kliešťami a skalpovali z tých bakelitových tátošov všetko, čo sa mohlo hodiť...
tento príbeh mi to znovu pripomenul.
okrem toho je to pre mňa akoby pokračovanie úchvatných kníh Vladimíra Körnera. opravdu smekám, nevedel som sa od knihy odlepiť - iba raz, musel som ísť ostrihať levandulu, lebo som ten pretlak nedokázal len tak presedieť.
Kniha popisuje velmi ožehavé téma, které rozhodně není minulostí, ale velmi žhavou současností. Vyrovnání s minulostí znamená vyrovnat se s vlastními činy i jednáním předků. A nejedná se o lehký úkol. V současnosti musíme umět připustit, že i Češi se po válce chovali jako nacisté, nemilosrdně, někdy konali zločiny rádoby ve jménu spravedlnosti, přitom hledali pouze cestu jak se co možná nejjednodušeji obohatit, stejně tak se mnozí chovali vůči osobám označeným za Němce (bohužel, kdo je Němec, stanovovala zaujatá státní politika z několika nic neříkajících sčítání lidu) shovívavě a snažili se respektovat lidská práva. Úvod knihy vystihuje velmi čtivě poválečnou atmosféru. Ze zacházení v internačních táborech je mi špatně, vždyť se nedotklo jen přesvědčených nacistů, oběťmi se stávali také civilisté. Poválečné zacházení s německy mluvícimi Židy … chápu, že se o tom špatně mluví, ale je to třeba. Čekala jsem, že v tomto rytmu bude kniha také pokračovat. Nestalo se, ale přesto mě nezklamala. Hrdinka mi byla místy velmi nesympatická. Odkrývání starých činů bolelo obě strany. Bohužel z historie se lidé nikdy nepoučí, i když se ve školách o hodinách dějepisu tvrdí opak.
Vůbec mi nesedl autorčin styl. Snaží se knihu psát z pohledu osoby, která to zažila, navíc velmi niterným a osobním způsobem. Jenže paní Denemarková nic z toho nezažila. Jaký má smysl popisovat tak osobní a silný prožitek něčeho, s čím má nulovou zkušenost? Text by mi přišel sám o sobě zajímavý, pokud by to zažila, jenže nezažila a já na to při čtení nedokážu přestat myslet. Nemyslím si, že zvolila vhodnou formu a je to škoda, protože psát zjevně umí.
Tak teda husty, silny pribeh, bude mi v hlave vezet dlouho. Delo se to a nemeli bychom na to zapominat. Verim, ze spousta se snazila zapomenout, a to na obou stranach, ale mu bychom nemeli.
Kniha o událostech, o kterých by se mělo mluvit, protože jsou stále v nás a aniž bychom si to uvědomovali, stále nás ovlivňují. I po tolika letech. Žiju v místě, kde byly Sudety a složení obyvatel, vztah k městu, k dění je stále ovlivněn, tím, že se sem lidé přistěhovali (jiní byli odsunuti) a nemají tu dlouhodobé kořeny.
Kniha evropského formátu. Román svým tématem silně přesahující kontext České kotliny a jevící se jako v pravdě evropský, popisující kauzální řetězec tragédií, jejichž účastníky a hybateli jsme byli i my, Češi. Musím přiznat, že Peníze od Hitlera byly pro mne opravdu těžkým čtením, a to jak kvůli tématu, který na mé předky (a tedy přeneseně i na mě) nevrhá to nejlepší světlo, tak i vlivem použité autorčiny formy - řetězení a vrstvení metaforického jazyka bylo chvílemi až přespříliš, jako by společensky závažný rozměr musela nutně dorovnat i vysoce uměleckou formou. Její kniha mi celkem hodně připomínala styl nobelistky Herty Müllerové, jejíž romány Radka Denemarková překládá a od níž se zřejmě i inspirovala v dané tématice, jelikož Peníze od Hitlera se dost blíží třeba Rozhoupanému dechu, jen volně přenesenému do našich reálií. Navíc je tu však ono ryze české nevyrovnání se s minulostí, která je ve většině společnosti dosud víceméně tabu - jako tragický se mi jeví fakt, že podobné knihy účtující s minulostí (snad s čestnou výjimkou povídek Čas kopřiv Josefa Knapa) spatřují světlo světa až nyní, po více než půl století... Denemarková zprostředkovává tak potřebnou bolestnou sebereflexi, otevírá tabuizované téma českého podílu viny na zvěrstvech při odsunu Sudetských Němců a ještě cizeluje dané téma motivem poválečných osudů sudetských židovských rodin, na jejichž vyhánění, vraždění a mučení se podíleli nejdříve Němci, a po válce pak Češi...psát, číst a mluvit o tom je důležitým krokem k vyznačení oné tlusté čáry za minulostí, jejíž křídový lesk je doposud potřísněn krví nevinných židovských i německých obětí...
Štítky knihy
Židé vraždy česká literatura nenávist Sudety poválečná doba vysídlení Němců holokaust, holocaust Magnesia Litera přeživší holokaustuAutorovy další knížky
| 2006 |  Peníze od Hitlera |
| 2018 | Hodiny z olova |
| 2023 | Čokoládová krev |
| 2011 |  Kobold |
| 2005 | A já pořád kdo to tluče |
Příběh ze začátku nabere velmi rychlý spád, nicméně konec se velmi táhne. Moje první setkání s autorkou, která má specifický styl, který mi moc nesedl.