Perikles
William Shakespeare
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538314/bmid_perikles-664249af46a21.jpg
3
30
30
Shakespearova pozdní hra Perikles je především příběh o Dobru a Zlu, o Ctnosti a Hříchu, o lidském údělu. Příběh, který se kdysi vyprávěl na tržištích v Lepantu. Příběh připomínající Homérovu Odysseiu, středověká mirákula i kramářské písně a pouliční balady. Prastarý, prazákladní příběh, příběh starý ne několik set, ale několik tisíc let. Takové příběhy nelžou, i když se v nich dějí zcela nepravděpodobné, neuvěřitelné, ba zázračné věci.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2024 , AtlantisOriginální název:
Pericles, Prince of Tyre, 1609
více info...
Přidat komentář
Není to typický Shakespeare. Rozhodně ne ve srovnání s většinou her, které jsem dosud četl. Je velmi odlišný v mnoha směrech - rýmy, jejich složitostí a dynamikou, což platí taktéž o dynamice příběhu a jeho celkové struktuře. Přesto mě tahle odysea životní i zeměpisná ohromně bavila. Postavy jsou sice velmi sytých a jednoznačných barev, ať se jedná o světlé nebo temné odstíny, ale funguje to. A celým zabarvením - i geografickým zařazením - mi tanuly na mysl starořecké pověsti. Téměř bych Perikla víc než do romancí zařadil do "pohádkových" her.
Perikles je asi vůbec nejkladnější postavou z Williamovy dílny (a jednou z nejsympatičtějších), podobně jako je Marina přímo andělská (tím pádem zajisté málo lidská), Cerimon filozof přímo dokonalý, jehož monolog mě velmi zaujal, Helikanus s věrností přímo obdivuhodnou. Kleon naopak pokrytec a Dionýza ona potvora. A nesmím zapomenout na ohromně ostudný začátek s dvojicí Antiocha s dcerou - však byl taky jejich trest doslova nebeský. Jediné postavy, které jsou odstínů trochu šedivých, jsou Lysimachus a Nejtek. Ostatně v nevěstinci jsou události nejzajímavější a nejdramatičtější podobně jako ty, které se odehrávají na moři.
Zároveň Perikles není hrou, která dokazuje velkolepost jeho autora. Ta hra může být lehce zaměnitelná, málo určující, zlomová. Nebo zjednodušeně "málo na Shakespeara". Pro potěšení čtenářovo ovšem plně dostačující. Bylo by nefér od autora očekávat, že všechny jeho hry budou dílem naprosto dokonalým a nedostižným. A bylo by naivní si myslet, že si nedovedl "odpočnout" při něčem odlehčenějším, byť nadále kvalitním.
Shakespearovy hry, ať už jsou to tragédie či komedie, nelze hodnotit jinak než plným počtem hvězdiček. Prostě klasika! Skvělé překlady pana Hilského jsou přidanou hodnotou.
Knihu jsem si vybral i proto, že její námět inspiroval Marka Haddona k napsání románu Sviňucha, který se chystám číst.
Shakespeare má krásné hry. Ale tohle ne. Nevím jestli to je tím (je to pravděpodobné), že to psal ve spolupráci s jiným dramatikem. Ta hra není moc dobrá. Postavy jsou jednoznačně rozdělené na černé a bílé, příběh těká od jednoho místa k druhému a není ani moc kvalitní. A ještě v závěru deus ex machina. Tohle ne Wille, tohle ne.
Když se nad tím zamyslím, tak tohle byla asi má první kniha, kterou jsem od Shakespeara přečetla. Je to už tedy opravdu dlouho, co jsem měla tuto hru v rukou.
Četla jsem o tom, že jde o komedii a docela jsem se těšila, že konečně budu moc říct, že jsem od tohoto autora něco přečetla. Byla jsem menší a i když každý ze třídy Shakespeara znal, tak v té době od něj ještě nikdo nic nečetl. Řekla bych, že přečtení nějaké jeho hry se dřív bralo jako frajeřinka (a já chtěla být frajerka, tak jsem sáhla po téhle knize-měla hezký nový obal).
Musím se přiznat, že už na začátku jsem nebyla moc přesvědčena o tom, že se jedná o komedii. Konec se tedy sice docela vybarví, ale celkově musím říct, že jsem se moc nesmála a spíš jsem byla hrou zděšena. Po přečtení jsem si myslela, že snad už od autora ani nic číst nebudu (nakonec jsem tedy od něj přečetla poměrně dost her a hodně z nich se mi i líbilo).
Určitě nikomu nedoporučuji jako první hru od Shakespeara. Jak říkám, mě to od něj více-méně odradilo. Některé pasáže se mi sice líbily (třeba ta se sprostýma slovama-byla jsem ujetej teenager, pochopte!), ale můj celkový dojem je podprůměrný (jestli tedy dojem může být podprůměrný, to asi nezní moc češtinářsky).
Autorovy další knížky
| 2015 |  Romeo a Julie |
| 2010 | Hamlet |
| 2011 | Zkrocení zlé ženy |
| 1994 | Sen noci svatojánské |
| 1964 | Othello |
Pre mňa osobne ide o najslabšiu Shakespearovu hru. Ukazuje sa tu, že ani Shakespeare nebol všemocný. Že ani Shakespeare nedokázal vdýchnuť život do tejto šestákovou literatúrou inšpirovanej alegórie na motívy cesty. Azda sa chcel vrátiť k svojim koreňom a preskúmať a prepojiť stredovekú moralitu a antickú (dobrodružnú) literatúru, ale výsledok je... Priznám sa, keby čítam toto dielo bez akýchkoľvek znalosti o jej autorovi, nikdy by som ju neprisúdil Shakespearovi.
Neustále vstupy náhod, čierno-biele charaktery, ohýbanie konania postáv pre potreby rozprávania, didaktický charakter, skôr sled scén než hra charakterov a ich filozofií, metafor a esejí. Obhajoba tohto diela prirovnaním k rozprávke, k insitnému umeniu (Rut) či k Odysei (Hilský) podľa mňa neobstojí, pretože každé z nich pracuje na inom základe. Rozprávka stojí na čistej čiernobielosti (nevestinec je mimo), ľudovosti jazyka (ten Shakespearov je príliš "umelý"), neustálych metamorfózach a absencii časo-priestorových súvislostí. Osobne som aj preto voči tomuto priradeniu skeptický. Týka sa to aj Odysei - tá totižto nezaprie svoju mýtickosť, ktorá vplýva aj na jazyk. Perikles je zo všetkého najviac dobrodružnou literatúrou, ktorú sa autor snaží povýšiť nie zintenzívnením (štylistickým, charakterovým, filozofickým) ako to uňho býva zvykom, ale pridaním akejsi alegorickej vrstvy - presne v duchu prichádzajúceho baroka.
Uznávam, aj táto hra ukazuje isté Shakespearove odtiene a dotvára jeho dielo, ukazuje jeho metódu a robí ho ľudskejším. Ale ja osobne som si hru neužil a som rád, že som ju čítal až veľmi neskoro, keď som mal za sebou väčšinu jeho vrcholných diel, pretože inak by som mohol pokojne dopadnúť ako Honey0105.