Perikles přehled

22.03.2022

Pre mňa osobne ide o najslabšiu Shakespearovu hru. Ukazuje sa tu, že ani Shakespeare nebol všemocný. Že ani Shakespeare nedokázal vdýchnuť život do tejto šestákovou literatúrou inšpirovanej alegórie na motívy cesty. Azda sa chcel vrátiť k svojim koreňom a preskúmať a prepojiť stredovekú moralitu a antickú (dobrodružnú) literatúru, ale výsledok je... Priznám sa, keby čítam toto dielo bez akýchkoľvek znalosti o jej autorovi, nikdy by som ju neprisúdil Shakespearovi.

Neustále vstupy náhod, čierno-biele charaktery, ohýbanie konania postáv pre potreby rozprávania, didaktický charakter, skôr sled scén než hra charakterov a ich filozofií, metafor a esejí. Obhajoba tohto diela prirovnaním k rozprávke, k insitnému umeniu (Rut) či k Odysei (Hilský) podľa mňa neobstojí, pretože každé z nich pracuje na inom základe. Rozprávka stojí na čistej čiernobielosti (nevestinec je mimo), ľudovosti jazyka (ten Shakespearov je príliš "umelý"), neustálych metamorfózach a absencii časo-priestorových súvislostí. Osobne som aj preto voči tomuto priradeniu skeptický. Týka sa to aj Odysei - tá totižto nezaprie svoju mýtickosť, ktorá vplýva aj na jazyk. Perikles je zo všetkého najviac dobrodružnou literatúrou, ktorú sa autor snaží povýšiť nie zintenzívnením (štylistickým, charakterovým, filozofickým) ako to uňho býva zvykom, ale pridaním akejsi alegorickej vrstvy - presne v duchu prichádzajúceho baroka.

Uznávam, aj táto hra ukazuje isté Shakespearove odtiene a dotvára jeho dielo, ukazuje jeho metódu a robí ho ľudskejším. Ale ja osobne som si hru neužil a som rád, že som ju čítal až veľmi neskoro, keď som mal za sebou väčšinu jeho vrcholných diel, pretože inak by som mohol pokojne dopadnúť ako Honey0105.

04.03.2021

Není to typický Shakespeare. Rozhodně ne ve srovnání s většinou her, které jsem dosud četl. Je velmi odlišný v mnoha směrech - rýmy, jejich složitostí a dynamikou, což platí taktéž o dynamice příběhu a jeho celkové struktuře. Přesto mě tahle odysea životní i zeměpisná ohromně bavila. Postavy jsou sice velmi sytých a jednoznačných barev, ať se jedná o světlé nebo temné odstíny, ale funguje to. A celým zabarvením - i geografickým zařazením - mi tanuly na mysl starořecké pověsti. Téměř bych Perikla víc než do romancí zařadil do "pohádkových" her.

Perikles je asi vůbec nejkladnější postavou z Williamovy dílny (a jednou z nejsympatičtějších), podobně jako je Marina přímo andělská (tím pádem zajisté málo lidská), Cerimon filozof přímo dokonalý, jehož monolog mě velmi zaujal, Helikanus s věrností přímo obdivuhodnou. Kleon naopak pokrytec a Dionýza ona potvora. A nesmím zapomenout na ohromně ostudný začátek s dvojicí Antiocha s dcerou - však byl taky jejich trest doslova nebeský. Jediné postavy, které jsou odstínů trochu šedivých, jsou Lysimachus a Nejtek. Ostatně v nevěstinci jsou události nejzajímavější a nejdramatičtější podobně jako ty, které se odehrávají na moři.

Zároveň Perikles není hrou, která dokazuje velkolepost jeho autora. Ta hra může být lehce zaměnitelná, málo určující, zlomová. Nebo zjednodušeně "málo na Shakespeara". Pro potěšení čtenářovo ovšem plně dostačující. Bylo by nefér od autora očekávat, že všechny jeho hry budou dílem naprosto dokonalým a nedostižným. A bylo by naivní si myslet, že si nedovedl "odpočnout" při něčem odlehčenějším, byť nadále kvalitním.