Petr I.
Milan Švankmajer
Snad každý národ má ve své historii epochu, k níž se znovu a znovu vrací jako k vrcholu svého vývoje. Pro Rusko je tímto vrcholem doba vlády Petra I. Ať již byl tento vládce oslavován či odsuzován, vždy šlo vlastně o spor o to, oč usiluje a kam směřuje novodobé Rusko.
Přidat komentář
Dvěma slovy: naprosto výborné! Autor je odborník na ruské novodobé dějiny a navíc má úžasný dar psát zajímavě, poutavě, zkrátka čtivě - tudíž se nejedná o suchopárný výčet dat nebo složitý nesrozumitelný rozbor plný cizích slov a termínů, ale postava a doba Petra Velikého vyvstává čtenáři před očima jako živý obraz. Výborná kombinace odbornosti a zároveň poutavého podání. Toto dílo (plus ještě Dějiny Ruska https://www.databazeknih.cz/knihy/dejiny-ruska-44978 - na ní se autor rovněž podílel) ve mně zájem o tuto východní velmoc a její minulost rozhodně zvýšilo.
Jak autor píše, Petr I. byl velkým reformátorem a de facto určil směr, jakým se středověké/raně novověké Rusko začalo ubírat a leccos z odkazu jeho vlády je v Rusku patrné i dnes (sami Rusové jej označují jako jednu z největších osobností svých dějin).
Švankmajer Petra rozhodně nijak prorusky neopěvuje, naopak velice dobře zasazuje jeho činy do dané doby, vysvětluje je a dává do souvislostí. Člověk tak lépe pochopí a uvědomí si (někdy až strašlivé) podmínky, v jakých lidé přelomu 17. a 18. stol. v Rusku žili. A mnoho z těchto metod je v Rusku bohužel patrných dodnes. Tuto knížku jsem začal číst na doporučení několika studentů-kolegů z oboru historie a rozhodně toho nelituji.
Car Petr byl teda "kabrňák", to se musí nechat. Kniha je velmi hezky psaná, dozvídáme se o chaosu v Rusku za jeho předchůdců, o pozvednutí za jeho vlády, ale také o všech krvavých zločinech, které to všechno doprovázely. Jsem rád, že jsem tam v té době nežil. Zmínka o nálezu emigrantů před carem na Sibiř v 70. letech 20. století, kteří tam v naprosté izolaci přežívali 300 let a nevěděli, že existuje nějaký Lenin, Stalin, že není car, a už vůbec že byly nějaké napoleonské války a války 20. století, to je jen třešnička na dortu.
Autorovy další knížky
| 1995 |  Dějiny Ruska |
| 2001 | Kateřina II. - Lesk a bída impéria |
| 1999 | Petr I. |
| 2004 | Čechy na sklonku napoleonských válek 1810-1815 |
| 1970 | Kateřina II. |
Lahôdka! Autor zvládol s bravúrou a ľahkosťou napísať útlu knihu o impozantnej epoche Ruska, na čele s impozantnou osobnosťou. Alebo?
Každá ďalšia prečítaná strana ma vracala späť v čase do ľavíc gymnázia na hodinu dejepisu, kde práve počúvam o cárovi Petrovi I. najväčšom z veľkých, ktorý nemal rovného v múdrosti, odvahe a dobrote. O značnej miere "romantiky" v provizórnych učebniciach dejepisu sa rozpisovať nebudem, ale i tak som tušil, že to asi až také jednoznačné nebolo. Dejiny píšu mocní (víťazi) a nie mozole zbedačeného ľudu, ale Švankmajer dokázal, že to nie vždy tak musí byť. Akoby vypočul ruských kozákov, remeselníkov a roľníkov a až potom vykročil na cesty s cárom, aby vypočul i jeho pohľad. Tak sa bez zbytočných okolkov dozvedáme, že že väčšina reforiem "veľkého reformátora" bola nepremysleným a nestabilným rozmarom obkukaného, z cesty po Európe. Násilné vtesnanie západného "štýlu" nemohlo v zaostalej Rusi fungovať a cár ako reformy vyhlasoval, tak ich jedným dychom obmeňoval, či dokonca odvolával. Je však potrebné dodať, že Petrovi nemožno uprieť vôľu a iniciatívnosť, s ktorou chcel zmenšiť priepasť medzi svojim impériom a západnými mocnosťami snáď vo všetkých ohľadoch - od vojenských až po remeselnícke.
Vždy som si myslel, že Napoleon bol prvý Európan, ktorý tak fatálne podcenil "nekonečnosť" Ruských pláni a nezvážil to ako možné riziko pri výprave pokoriť Moskvu. Vďaka tejto knihe viem, že prvým nebol a mal rozhodne venovať viac pozornosti svojmu rovnako neúspešnému predchodcovi, švédskemu kráľovi Karolovi XII. Ako nám však neskôr ukázal aj Hitler, história nás učí, že sa z nej ľudstvo nikdy nepoučí.