Pianista
Władysław Szpilman
Knihu Smrt města (Śmierć miasta,1946, č. 2003 pod názvem Pianista) nepsal autor ani tak pro čtenáře jako spíše pro sebe. Pomohla mu vyrovnat se s šokujícími událostmi, které během holocaustu zažil; vyčistil si díky ní hlavu i srdce a dokázal pak začít znovu. O svých válečných zážitcích totiž téměř vůbec nemluvil. Začátkem šedesátých let se některá nakladatelství pokoušela zpřístupnit tuto knihu dalším generacím čtenářů, ale vyšla až po více než padesáti letech v Německu, a v roce 2000 v Polsku. Ve Velké Británii a v USA byl román vyhlášen nejlepší knihou roku 1999 a v roce 2002 byl označen za nejlepší knihu roku i francouzským literárním časopisem Lire. Byl přeložen do mnoha dalších jazyků. V Čechách zatím vyšel jen jednou, a to v roce 2003. Filmová adaptace Romana Polańského z roku 2002 je nepochybně jedním z nejdůležitějších válečných snímků všech dob, protože přímo reálně rekonstruuje klima a kolorit doby a vypovídá o historické pravdě díky své jedinečné nestrannosti. Získala tři Oscary, Zlatou palmu v Cannes, deset polských Orlů a další významná ocenění. Jak řekl Adrien Brody při slavnostním přebírání Oscarů: „Tento příběh je varováním, ukazuje bolest, odlidštění a důsledky ohavných činů z doby války. A tak si přeji a doufám, že dnes i v budoucnosti tato kniha bude nadále významným příspěvkem k míru.“... celý text
Přidat komentář
Od knihy jsem ze začátku očekávala více, než mi nabídla. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že ji odložím a sáhnu po něčem jiném, ale naštěstí jsem to neudělala. Musela jsem vzít v potaz, že knihu nepsal žádný spisovatel, ale život sám a když jsem si to uvědomila kniha opravdu stála za přečtení.
Kniha je dělená na tři části. Samotný příběh pianisty, deníkové zápisky a něco jako shrnutí s otázkami. Nejvíce mě zaujalo shrnutí, jelikož bylo svižné, ale první dvě části tvoří ten samotný příběh.
Velmi dobré dílo, zvláště když je to autobiografické. Jen jsem možná očekávala, že v tom bude více částí o vztahu autora a zachránce. Ale i tak určitě stojí za přečtení
Poutavá kniha, kolikrát jsem si říkala, zda opravdu se mohly takové hrůzy dít. Příběh byl čtivý, dramatický, až neuvěřitelný. Přeji si, aby se takové hrůzy nikdy neudály. A myslím, že toto by měla být povinná četba pro všechny.
Čo ma najviac prekvapilo je fakt, ako stručne, až stroho Pianista pôsobí. A aj keď chápem, prečo je to tak, prečo príbehu chýbajú emócie a je zredukovaný len na holé komunikovanie faktov, mrzí ma, že tým pádom nedokáže u čitateľov až tak zarezonovať. Aj keď je to, podľa môjho názoru, vždy lepšie, ako prílišné hranie na city, ktoré mi na knihách s touto tematikou naozaj prekáža. Ako som tu už raz spomínala, tieto príbehy sú tak silné, že ich netreba umelo nafukovať. V každom prípade, aj keď je podaný chladne, až neosobne, Pianista je naozaj nevšedný príbeh, ktorý stojí za to prečítať si.
Zvláštnym spôsobom nás osud židov počas druhej svetovej vojny bude fascinovať stále.
Plných 6 hviezdičiek si táto kniha zaslúži skrz prežitú hrôzu a bolesť.Poplakala som si a uvedomila si že ostať človekom pp takýchto skúsenostiach určite nie je jednoduché.
Pokud budete knihu číst jako důkaz tehdejší brutality, budete soucítit s hrdinou a jen si uvědomovat, jak to všechno muselo být těžké, kniha se vám zalíbí.
Pokud však budete na knihu nahlížet jako na obyčejný literární počin a pominete fakt reality i toho, že autor není spisovatel, asi budete trochu zklamaní.
Opět jedno ze svěděctví, na která bychom neměli zapomínat. Z každé stránky je až hmatatelná hrůza prožitků. Z toho co se děje kolem. Při čtení mě téměř neustále provázela myšlenka toho jak bych se zachovala já v dané situaci? byla bych schopná takto reagovat, žít, přežívat? Myslím, že byť válka skončila teprve před 70 lety, i tak je to pro nás hodně dlouho. Dlouho na to abychom stihli zapomenout a nebo si vůbec uvědomit, že se toto opravdu dělo. Že naši západní sousedé byli ochotni se nechat zmanipulovat jedním člověkem k těmto hrůzám. A že se to muselo bytostně dotýkat i lidí v našem blízkém okolí. Kteří bohužel hodně rychle ubývají. A s jejich svědectvím, které s nimi odchází, odchází i kousek té reality. Za pár let už to budou naše děti brát jen jako povinný údaj v učebnici. Ale díky těmto lidem, knihám, si to můžeme neustále připomínat. Abychom nezapomněli. Protože, pokud nezapomeneme, můžeme se z chyb našich předků poučit.
Nesmírně syrové a surové. Neuvěřitelný příběh. Pořád je pro mě těžké pochopit, že se to skutečně dělo. ;-(
Skutočný príbeh o vyčíňaní Nemcov vo Varšavskom ghette, osobná výpoveď W. Szpilmana. Jeho boj o prežitie počas okupácie Varšavy, vyrovnávanie sa so stratou rodičov, súrodencov. Určite si pozriem aj film.
Kniha je osobní výpovědí autora, polského klavírního virtuosa W. Szpilzmana. Když koncem třicátých let začali Němci dělat z Polska jediné gheto pro pronásledované židy a posléze ve své rozpínavosti z celé země pro celý národ, mladý a nadějný Wladyslaw hledá pomoc u svých polských přátel. Ale ti se jeden po druhém ztrácejí, město je vybombardované a stává se městem mrtvým. On dál bloudí mezi troskami a hledá jakýkoliv úkryt a kdejaké sousto. Poštěstí se mu najít poměrně zachovalý dům, kde se ukryje na půdě. Neodolá a začne z průzkumem zbytku domu a v jedné místnosti objeví klavír. Jeho touha si zahrát se tak veliká, že pustí z hlavy všechny obavy o svůj život a začne hrát. Náhle před ním stojí důstojník wehrmachtu ve kterém hudba vyvolá pocit lidskosti, promrzlému Wladyslawovi dá svůj teplý kabát a po několik dnů mu nosí na půdu jídlo. Tímto gestem projeví tento německý důstojník W.Hosenfeld úctu umění a významnému umělci Wladyslawu Szpilmanovi zachrání život.
Souhlasím s některými jinými recenzenty, že je těžké hodnotit obsah knihy (podobně jako např. u Deníku Anny Frankové), který je historickým tématem (i faktem), v tomto případě jedním z nejhrůzostrašnějších v dějinách lidstva. Nicméně lze svým způsobem ocenit popis a ten Szpilmanův je, dle mnohých, jeden z "nejčistších", tedy v rovině osobní i emoční v každodennosti (ne)života člověka bojujícího o život. Autor není spisovatel, i když k umění má blízko a tak i přes tento fakt kniha přináší určitý literární útvar. Nejde o deník, ale bezprostřední vzpomínky po konci války, na rozdíl od jiných memoárů přeživších II. světové války. Kniha vyšla už v roce 1946, kdy byla nakonec tehdejším politickým režimem v Polsku stažena, upravena, ale znovu nevydána. Bohužel. Musela čekat dalších 50 let, aby spatřila znovu světlo světa a to nejdříve v Německu. Domovské zemi důstojníka wehrmachtu Wilma Hosenfelda, jemuž Szpilman vděčil za přežití v posledních dnech války, jako spoustu jiných z okupované Varšavy. Součástí knihy je také poprvé publikovaný Hosenfeldův deník, potvrzující obsah rčení o jednom pytli. Kniha se nedá číst tím tzv. jedním dechem, ale na mnoho nádechů a výdechů. A věřte, že občas je daleko "mírnější", možná Szpilmanovým tónem, než Polańského filmové zpracování se skvělým Adrianem Brodym coby Pianistou.
Po přečtení mnoha knih s válečnou tematikou jsem měla asi větší očekávání. Nemám ráda košaté mluvy, nicméně jazyk Pianisty byl na mě až příliš úsporný. Za hodnotu výpovědi bych dala pochopitelně pět hvězdiček, nicméně za zpracování musím jen tři.
Napíšu to asi takhle - po téhle knize si radši přečtu celou Twilight ságu, protože je lepší, když se mi bude zdát o "krvežíznivých" upírech, než o nacistech, kteří zabíjeli děti rozmlácením hlavy o zeď.
Příběh podle skutečné události kde hlavní hrdina Wladyslaw pianista židovské ho původu za 2 světové války bojuje o život.Popisuje hrůzné zážitky,ghetto,bombardování Varšavy a nelidské zacházení.
strhující a výjmečný příběh moc se mi knížka líbila film jsem neviděla tak nemám srovnání ale pro mě je o holocaustu snesitelnější knížka než film i tak se to neobejde bez slz ......Bylo to hodně o boji o přežití a o tom jak se pianista ukrýval před válkou a nikdy nevěděl kdy ho někdo prozradí v tomhle byli poláci lidský že pomohli hodně židu ukrýt... Zaujal mě i příběh němce co mu pomohl škoda že on měl tragický konec :-( knížce dávám plný počet hvězdiček :-)
Výnimočný, strhujúci a srdcervúci koncert žitia a prežitia talentovaného poľského klaviristu židovského pôvodu počas druhej svetovej vojny.
Jeho životný príbeh ma uchvátil, kde som sa nestačila čudovať, koľko "šťastia" dostal do vienka, aby dokázal prežiť. Koľkokrát koketoval so smrťou, bol ochotný si zobrať život vlastným pričinením, len aby nepadol rukou nemeckého vojaka. Paradoxne to bol práve nemecký dôstojník, ktorý mu ku koncu vojny zachránil život a nakoniec sa ukázalo, že nebol jediný komu takto pomohol.
Príbeh, v ktorom sú opísané všetky nefalšované hrôzy a zverstvá pachané na poľských židoch rukami gestapa a židovskej polície, ktorá aj tak neunikla svojmu krutému osudu.
Príbeh, v ktorom nebol hlavný hrdina opísaný iba v kladnom svetle, ale ukazuje nám aj jeho obyčajnú ľudskú zbabeloť, kedy bol ochotný za svoje prežitie urobiť čokoľvek.
Nakoniec je to príbeh, ktorý nám ukazuje, že aj na strane nepriateľa sa skrývala ľudskosť, ako malé svetielko nádeje pre všetkých prežívajúcich strasti holokaustu a druhej svetovej vojny.
Dokazuje to aj denník Wilma Hosenfelda, bez ktorého by klavirista Wladyslaw Szpilman, poľský žid, asi neprežil.
Štítky knihy
Židé druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno paměti, memoáry polská literatura židovská ghetta rozhlasové zpracování podle skutečných událostí Varšavské ghetto (1940-1943)
Tak trochu netradiční kniha o Holocaustu. Netradiční v tom smyslu, že koncentrační tábor není místo děje. Hlavní hrdina stráví éru druhé světové války skrýváním ve varšavském ghettu. Nechybí zde naturalistické popisy, ze kterých vám půjde mráz po zádech a otázka v mysli, co zapříčinilo tu brutalitu. Tak trochu zjevením pro mě byla druhá část - úryvky z deníku kapitána Wehrmachtu Hosenfelda. Na začátku se mi tomu příběhu ani nechtělo věřit - Němec, který je charakterní a lidský? Němec, který zachraňuje Židy a není ovlivněn propagandou Hitlera a naopak ji kritizuje? Předsudky, slepota mé mysli byla směšná. Proč by vlastně někdo takový neměl existovat? Jeho názory jsou velmi svěží a bourající mnohé mýty. Chápu, proč byla kniha tak dlouho odmítaná - nelze říct, že Židé nebo Němci byli dobří nebo špatní. Není to o skupinách, ale o konkrétních jednotlivcích. Jde proti klišé a stereotypům. Je šedá, jako život sám. A to je dobře!!! Těším se na film.