Pianista
Władysław Szpilman
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/470379/bmid_pianista-rku-470379.jpeg
5
1123
1123
Knihu Smrt města (Śmierć miasta,1946, č. 2003 pod názvem Pianista) nepsal autor ani tak pro čtenáře jako spíše pro sebe. Pomohla mu vyrovnat se s šokujícími událostmi, které během holocaustu zažil; vyčistil si díky ní hlavu i srdce a dokázal pak začít znovu. O svých válečných zážitcích totiž téměř vůbec nemluvil. Začátkem šedesátých let se některá nakladatelství pokoušela zpřístupnit tuto knihu dalším generacím čtenářů, ale vyšla až po více než padesáti letech v Německu, a v roce 2000 v Polsku. Ve Velké Británii a v USA byl román vyhlášen nejlepší knihou roku 1999 a v roce 2002 byl označen za nejlepší knihu roku i francouzským literárním časopisem Lire. Byl přeložen do mnoha dalších jazyků. V Čechách zatím vyšel jen jednou, a to v roce 2003. Filmová adaptace Romana Polańského z roku 2002 je nepochybně jedním z nejdůležitějších válečných snímků všech dob, protože přímo reálně rekonstruuje klima a kolorit doby a vypovídá o historické pravdě díky své jedinečné nestrannosti. Získala tři Oscary, Zlatou palmu v Cannes, deset polských Orlů a další významná ocenění. Jak řekl Adrien Brody při slavnostním přebírání Oscarů: „Tento příběh je varováním, ukazuje bolest, odlidštění a důsledky ohavných činů z doby války. A tak si přeji a doufám, že dnes i v budoucnosti tato kniha bude nadále významným příspěvkem k míru.“... celý text
Přidat komentář
Opravdu dobrá kniha! Veškerá lidská hrůza v neuvěřitelně koncentrované podobě. Úsporný a popisný styl vše jen podtrhuje. Brilantní doslov syna Andrzeje.
Nebudu opakovat to, co tu psali už jiní. Kniha je neuvěřitelná a doporučuji všem přečíst si ji!
Pianista je jedním z těch děl, která popisují lidskou krutost v její plné síle. Opět jde o příběh prožitý a popsaný samotným autor. Přiložené zápisky Wilma Hosenfelda dokazují, že dokonce i mezi samotnými nacisty se našly osoby pohrdající Třetí říší i nesmyslným vražděním.
U knížky brečím málokdy, většinou je to dojetím nebo prostě tím, že je smutná. Tady to bylo v průběhu knížky několikrát a bylo to bezmocí. Bezmocí nad tím, kolik krutosti v nás je válka a okolnosti schopná probudit. Několikrát jsem si vzpomněla na známý psychologický experiment na dozorce a vězně, ze kterého vyplynulo, že se z většiny v běžné společnosti normálně se chovajících lidí mohou stát vlivem okolností přesně takovéhle bestie...Spousta nevinných lidí pak na druhé straně pykala v Ruských lágrech, to je na tom taky šílené, že to 45. rokem neskončilo, ale pro spoustu nevinných lidí naopak začalo... Je mi dost úzko z toho, že naše poklidné životy se mohou během pár týdnů nebo měsíců proměnit v peklo (rozhodně tím nemám na mysli problematiku uprchlíků - aby si to někdo nevyložil špatně)... No a k tomu literárnímu pojetí - perfektně napsané. Žádné nadbytečné filozofování ani místopisné reálie, které by odváděly od příběhu, a popisu toho důležitého, počet postav tak akorát, aby si je byl člověk schopen zapamatovat, knížka šla na dřeň, byla přesně taková, jaká má být.
Viděla jsem film, proto jsem sáhla po knize. Ale to, co se ve mě odehrává nemůžu ani popsat. Tak hluboce mě tato kniha zasáhla a dojala...... Smekám......
Čtení jedním dechem
Čas od času se vám do rukou dostane kniha, od které se prostě nemůžete odtrhnout. Pianista pak budiž tímto zářným příkladem. Kniha plná nelehkého životního osudu, strachu, štěstí, ale hlavně překrásného leč místy smutného příběhu. Prostě dokonalost sama.
Ať byla válka sebevíc krutější za jedno jí musíme vděčit. Vděčíme ji za příběhy. Příběhy plné žalu, smrti, nenávisti ale i štěstí, vítězství dobra a lásky. Jsou to pak právě tyto příběhy, které nás fascinují a nutí nás se k nim stále vracet a vracet. Nejinak tomu je i u Pianisty. Kniha se čte neuvěřitelně s lehkostí a rozhodně člověka nenudí. S pianistou se bojíte, radujete prostě s ním prožíváte jeho příběh. Ano až tak dobře je napsaná jeho postava. Ač se jedná v podstatě o one man show, která je však zatraceně zpracovaná. Při čtení si mimoto taky říkáte, jak je vlastně možné, že někdo musí zažít tolik krutosti a bolesti a pak jste více než šťastni za šťastný konec. Z knihy sálá neuvěřitelné charisma. Je to jako by vám snad předčítal váš děda či praděda a vy jen tiše poslouchali, jak on byl pianistou a vypráví vám svůj příběh.
Po přečtení knihy si pak jen řeknete, že je škoda, že už je konec a že byste to nikdy naživo nechtěli zažít. Jaký mám k této knize tedy ortel? Jednoznačně přečíst. Litovat by toho neměl nikdo.
Tato kniha nepotřebuje komentář. Je to děsivá připomínka toho, jaký byl život za války. Film jsem viděla už hodně dávno, asi si ho připomenu...
Dramatický příběh polského pianisty židovského původu. Varšavské ghetto a jeho touha po zachování holého života. Ne, není to příběh hrdiny, ale dojímá svojí lidskostí. Film byl pro mne působivější; vřele doporučuji.
Neskutečný příběh. Když jsem knihu začala číst, tak bylo mnoho chvil, kdy jsem na ni myslela. Přemýšlela jsem o hlavním hrdinovi, o tom co se dělo v té době...co bylo, co se stalo nebo mohlo stát. Člověk by se neměl schovávat před tím, co se odehrávalo...a neměl by házet všechny do jednoho pytle. :-)
Knihu stojí za to si přečíst, i když jste viděli film. Je tam popsána skvěle temná atmosféra začátku války a hlavně na konci jsou úryvky z deníku Wilma Hosenfelda... Zatím jsem nečetla tak lidský pohled příslušníka wehrmachtu na vyvražďování Židů v druhé světové válce... Jinak příběh Wladyslawa Szpilmana je podle mne nejen příběhem o Zázraku - protože tenkrát bylo opravdu Zázrak přežít - ale i příběhem o lidské vůli přežít... Szpilman o svůj život bojoval - i když příšel o celou rodinu - a to je velmi inspirativní...
Jedna z výjimečných knih o holokaustu. Ač byla napsána v době bezprostředně po válce, je prosta emotivních výjevů a popisů situací, které v ghettu a v celku ve Varšavě proběhly. Člověk by si mohl říct, že je až bezcitná, ale jak lze popsat bezcitné situace čistého pekla někomu, kdo je nezažil !?
Wilm Hosenfeld byl skutečně zařazen do Aleje Spravedlivých Yad Vashem. K zamyšlení je fakt, že ačkoliv byl příslušníkem wermachtu, árijským Němcem a také členem strany, i přesto našel odvahu pomoci. Možná to nebyla ani odvaha, spíš lidská slušnost a bohabojnost. Může se zdát, že v případě Szpilmana jednal cíleně s vědomím záchrany, ovšem již v období, kdy válka pro Němce vypadala vítězně se nemohl dívat jak jsou vražděni nevinní, nemocní a slabí. Jeho čin výborně kontrastuje s činy samotných Židů v ghettu, kteří se s vidinou záchrany zaprodali nacistům a sami se stali trýzniteli svého národa. Ovšem nelze soudit, jen připomenout, že válka především probouzí to špatné v nás.
Nádherné, dychberúce, neuveriteľné, srdcervúce. Koľkokrát počas tohto memoáru som sa sama seba neveriacky pýtala, čoho všetkého je ľdustvo schopné? Čo asi musí ležať v ľudskej podstate, keď sme schopní tých neopísateľne zverských činov, ktoré Wladyslaw Szpilman popísal - obdivuhodne - bez akejkoľvek stopy nenávisti či zatrpknutia?
Po prečítaní tejto knihy dvakrát prehodnotíte, akú veľkú váhu prikladáte svojim každodenným problémom, pretože je to naozaj studená sprcha pre všetky naše žabomyšie vojny, ktoré často vo svojich životoch vedieme.
Priala by som si, aby si túto knihu prečítal každý na svete, aby sa z nej poučil a snažil sa zo všetkých síl docieliť, aby sa horory histórie neopakovali. Zároveň úpenlivo dúfam, že jedného dňa niekto vydá aspoň mini-biografiu o Wilmovi Hosenfeldovi, pretože si ju právom zaslúži. Jeho odvaha, absolútna sebaobeta, uvedomelosť a skromnosť ma dojali k slzám.
Jediné, čo by som vytkla vydavateľovi tohto úchvatného memoáru, je absencia adekvátneho predslovu/doslovu, v ktorom by sa čitateľ dozvedel nejaké všeobecné informácie o Szpilmanovi samotnom a o jeho rodine, ako to býva v úvodoch temer každého memoáru. Veľmi ma zaujímalo, kde študoval pred vojnou a ako sa rozvíjal jeho hudobný talent, čo robili jeho súrodenci a jeho rodičia pred vojnou, kto boli jeho predchodcovia, ako žil po vojne, ako sa vyrovnal s devastačnými ranami otrasného zážitku, kedy sa oženil, kto bola jeho manželka a jeho dvaja synovia, ako sa odvíjala ďalej jeho kariéra pianistu? Po toľkých rokoch to predsa musí byť samozrejmosť.
To isté by sa, prirodzene, pýtalo aj na adresu Wilma Hosenfelda, ktorý by si právom zaslúžil celú jednu knihu.
Příběh je výborně napsán jak životem tak perem na papír. Zase je to jedna z knížek co si zaslouží, aby ji četli studenti na školách a nikdy nebyla zapomenuta. Jsem rád, že jsem si ji mohl přečíst. Sepsané zážitky spisovatele čtenáře nutí přemýšlet, co kdyby to či ono. Kdyby se to stalo tak či onak. Je to prostě velké štěstí v neštěstí.
Nevíte někdo kde se dá tato kniha ještě koupit?
Děkuji předem moc za radu ,nutně potřebuji sehnat.
Štítky knihy
Židé druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno paměti, memoáry polská literatura židovská ghetta rozhlasové zpracování podle skutečných událostí Varšavské ghetto (1940-1943)
Asi jsem čekala něco jiného. Víc vyprávění.