Piknik u cesty
Arkadij Strugackij , Boris Strugackij
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/468037/bmid_piknik-u-cesty-boH-468037.jpg
4
1555
1555
Román Piknik u cesty je zřejmě nejslavnějším dílem bratrské dvojice. V tomto dnes již klasickém románu hraje ústřední úlohu Zóna – oblast plná tajemství a záhadných jevů, kterou po sobě zanechala mimozemská Návštěva. V Zóně může nebezpečí přijít odkudkoli a každý krok může znamenat smrt. Přesto však stalkeři, ilegální hledači mimozemských artefaktů, noc co noc riskují životy, aby získali zázračné poklady, jež nepochází z našeho světa. Daň, kterou si Zóna vybírá, je vysoká. A platit musí všichni – bez výjimky. Ale možná, že se někde hluboko, velmi hluboko v Zóně za desítkami vražedných pastí nachází něco, co dokáže zcela změnit osud nálezce a s ním i celého lidstva... Nový překlad románu vychází z úplného, zrestaurovaného textu originálu. Po téměř padesáti letech si tak čeští čtenáři mohou přečíst Piknik u cesty přesně takový, jaký ho autoři chtěli mít.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2021
,
Triton
Originální název:
Пикник на обочине (Piknik na obočině), 1972
více info...
Přidat komentář
Hodně psychologická scifi, kde Pásmo slouží hlavně k odhalení charakterů postav.
Povrchu Země se dotkla blíže neurčená mimozemská civilizace a zanechala po sobě životu nebezpečné území plné podivných úkazů, cizí flóry a nástrah. Do tohoto Pásma je sice vstup přísně zakázán, přesto však přitahuje dobrodruhy. V Pásmu se dá najít leccos zajímavého, na černém trhu tučně zpeněžitelného.
Knihu vypráví jeden z nich, z tzv. stalkerů. Vystupováním neohrožený pistolník, ale dostatečně opatrný na to, aby v pásmu přežil. Jen málo stalkerů se totiž dožije důchodu... Ale pokud se podaří fakt dobrá rána, hodně vzácný nález, třeba zlaté slunce, může se vším stalker seknout a poflakovat se do konce života. Z dřívějších výprav se ví, kde se dá zlaté slunce najít. Problém je dostat se k němu a neumřít.
Z knihy se nedozvíme, proč a jak Pásmo vzniklo. To přispívá k znepokojivé a snové atmosféře, která na podivném opuštěném území panuje. Záhadno bublá přímo pod povrchem věcí. Kniha nepostrádá napětí a otevřený konec je tak nějak správný. Tahle knížka patří na čestné místo v knihovničce čtenáře sci-fi.
Nečíta sa to zle, ale v podstate je to o ničom. Dokopy žiadny dej, ani atmosféra, ani hrdina, ani odkaz. A keď už to konečne začína byť napínavé, zrazu kniha skončí.
Kniha se zaobírá „drsnými chlapy, rebely“. Neustále dokola se opíjejí, aby dokázaly ten život přežít, kouří jak fabriky. Není o co se snažit. Filosofují o neexistujícím smyslu života. A pak to zase zapijí a zapálí si… Do zóny mimozemské návštěvy se podíváme až v poslední kapitole. A není tu nic tajemného ani děsivého. Spíš nechutného. Trochu jak zákopy 1. světové války. Takže shrnuto podtrženo – kniha mi nijak nenadchla. Dostala jsem se k ní na základě srovnání s VanderMeerovou „Anihilací“, ale byl to krok vedle. V Pikniku u cesty jsem nenašla žádného srozumitelného hrdinu, žádnou tajemnou atmosféru ani zajímavý děj.
V prvé řadě obdivuji jakousi skromnost autorů. Z tohoto tématu, z Pásma, by se dalo vytěžit mnohem mnohem více. Umím si představit, že kdyby někdo s touto myšlenkou přišel dnes, kniha by měla 400 stran + další dva díly, jeden film v Hollywoodu a my všichni bychom byli Pásmem přehlceni. Věděli bychom od A do Z jak vlastně vzniklo, co vše se tam děje, kdo všechno tam je, jak to funguje, co je s Agnes, co je s ostatními z Pásma, jak žijí lidé z dané oblasti atd atd. A my to nevíme, lámeme si nad tím hlavu, chceme od autorů vědět víc a nemůžeme! Výborné dílo, mohlo z toho být mnohem více, ale autoři si svou skromnou myšlenku nechali pro sebe. Doporučuji!
Skvělé sci-fi, které ale působí velice skutečně - svými postavami a jejich životními útrapami. Není co vytknout.
myšlienka existencie pásma by vydala aj na tisíc strán, škoda že kniha je tak krátka, z tejto témy by sa dalo vytažiť o dosť viacej
Sci-fi klasika, která mě rozhodně zaujala víc než původní sovětská filmová adaptace. Více se mi ale líbila úžasná povídka „Zvonka“, která byla součástí knihy.
Klasika, která by milovníkům scifi a koneckonců i těm, koho baví filosoficky laděné příběhy, neměla určitě ujít. Vtipné a poučné, lehce výsměšné, podivné a přitom zábavné...doporučuji a jdu se kouknout na Tarkovského (prastarý) film.
Fascinující a vtahující knížka. Líčí svět poté, co se nárazově a podivně potkal s mimozemskou civilizací. Následky toho setkání jsou úplně jiné, než jak si je obvykle představujeme. Nikomu při něm nešlo o NÁS, prostě to byl jen kus planety, kam komusi cosi upadlo... nebo kam vysypal hromadu odpadků po pikniku.
A je to nesmírně osvěžující pojetí scifi. Mě osobně oslovuje mnohem víc než exoticky a fantasmagoricky vypadající tvorové a věci, takže ANO, tohle mě prostě vzalo. Nikde nekoukají příšery s šedou či zelenou kůží a šikmýma očima, ale prostě se tam jen nacházejí věci, který vypadají jako úplně normální bordel a trosky... až na to, že jsou zatraceně divný. Některý jsou jen divný. Jiný jsou děsivý a zatraceně nebezpečný.
A mezi tyhle věci se vypravují dobrodruzi, kteří hledají slávu, bohatství, nebo vykoupení? S každou výpravou riskují život, ale i to je tam možná táhne znova a znova. A mění je to. Ten závěr... ten závěr byl neuvěřitelnej. Pro zlatou kouli udělá člověk všecko, nakrmí i mlýnek na maso... a proč vlastně to všecko? Co to znamená splnění největšího přání? A čí přání a čí vůle se v té chvíli se vlastně počítá?
A pak se člověk nakonec ptá, když se s tou vůlí setká... opravdu byly ty věci odhozený po pikniku jen trosky? Nebyl právě tohle ten život odjinud?
A už snad deset let čekám na ten pravej okamžik, kdy si najdu klidnou a nerušenou noc, otevřu láhev vína a pustím si starej Tarkovského film.
Sympatický hrdina, zajímavé téma, na mě snad až moc tísnivá atmosféra, kde smrt číhá na každém kroku. Zanechá po přečtení v člověku určitou stopu, pocit, který nedovedu vyjádřit.
Když mi byla knížka doporučena se slovy "lidé nacházejí mimozemské zbytky po pikniku a hádají co by to tak mohlo být a jsou úplně vedle", čekala jsem vtipnou oddechovku, kde se na konci dozvím, co to tedy bylo doopravdy. Nevěřte co vám kdo o knížkách napovídá :-D Oddechovka to rozhodně nebyla. Horor s prvky psychologického dramatu a filozofická otázka, možná na trošku otřepané téma: kdyby vám zlatá rybka mohla splnit jediné přání, co si vlastně přát?
Uff, jsem rád, že ne všichni autoři nutně musejí ve svých knihách vysvětlovat k čemu to sakra došlo - prostě jen vrhnou pár postaviček do děje a čtenáři - snaž se!
Dílko už klasické i když já být autorem, tak ten příběh nejspíš vystavím trochu jinak. Na druhou stranu je dobře, že nejsem autor, protože by to po mě nikdo nečetl :)
Bratři Strugačtí zřejmě nebyli, aspoň dle prvního kontaktu s jejich tvorbou soudě, žádní idealističtí snílci:) Jejich úhel pohledu na setkání s mimozemskou civilizací jako na bezvýznamnou náhodu, plíživě znepokojivé následky střetu pro obyvatelé zasaženého Pásma, "hrdinové" příběhu zejména coby představitelé šedé zóny, snažící se z pozůstatků návštěvy vytěžit co nejvíce...žádné vysvětlování, imaginace cizích civilizací, vize budoucnosti, jen sled momentek načrtávajících život v Pásmu po kontaktu...Jakožto svátečnímu čtenáři scifi mi přišel jejich nápad hodně neotřelý a (vzhledem k obvyklému ladění děl žánru) vůči lidstvu zábavně výsměšný.
Legendární dílo sovětské, potažmo i světové science-fiction literatury. Vše v této novele je velmi sugestivní - alkohol téměř cítíte na jazyku, déšť studí, pobyt v Pásmu je bezútěšný a riskantní. Ač názvy a jména odpovídají spíše kontinentu severoamerickému, já vidím před očima nějakou zanedbanou a bohem opuštěnou průmyslovou oblast kdesi v Rusku či bývalém východním bloku. Myslím, že původní název "Piknik u cesty" se k podstatě díla hodí mnohem více. I zde totiž, podobně jako v některých svých dalších románech, velmi specifickým způsobem autoři nastolují otázku problematiky kontaktu lidstva s mimozemskou civilizací. Je tam někde venku vesmíru něco nebo někdo inteligentní? Stojíme o to a jsme vůbec schopni je poznat? A především ještě stojí oni o to poznat nás?
Některé starší skvosty jsem trestuhodně dlouho ignoroval, dnes již kultovní Piknik u cesty považuji za jeden z nich. Příběh je jednoduchý, přesto originální, vrhá čtenáře rovnou do děje, nic moc nevysvětluje. Je to atmosférická pecka. Tohle asi nejvíc přispívá ke kultu, který se kolem dílka následně vytvořil. To hmatatelné tajemno, mystično, hrozba. Každý kámen je smrt. Kdo by nechtěl být Stalkerem? Tedy, živým Stalkerem, legendou pro pár zoufalců z okolí Pásma, jakoby na konci světa. Jaký soubor znalostí musejí mít, aby přežili v prostředí tak smrtícím, kde každý krok je krokem vstříc zkáze? Ponechme stranou, že podle popisu to byli spíš vyvrhelové, psanci, okraj společnosti, chlapi co nedokázali zapadnout. Přesto nelze neobdivovat tu resilienci, odolnost, vytrvalost a vynalézavost. Prozaické vysvětlení názvu textu je pak již jen pověstnou třešničkou na dortu, přestože jde o hlavní motiv, stejně jako postava z novely, nesmířil bych se s tím, byť je to zřejmě pouze manifestace domnělého pocitu vlastní důležitosti. Rád to někdy s někým prodiskutuji z pohledu Fermiho paradoxu. Fandům SF rozhodně doporučuji.
Tento žánr mě prostě baví. Příběh byl zasazen někde nepodstatně, ale já v tom vidím bývalý blok CCCP, trosky ZILů, rozplácnuté MIL Mi-17/24, azbuku a litry vodky. Nápad výborný, ale je to až nevyužité. Tolik prostoru pro dobrodružné výpravy do zóny a pro popis anomálií a artefaktů zůstalo nevyužito. Četlo se mi to dobře a okamžitě bych naskočil na další díl třeba z jiné zóny o jiném stalkerovi. Hvězda dolů za to co napsáno nebylo. Největší bomba knihy je samotná úvaha "pikniku u cesty"!
"A možná že je to tak lepší, nedívat se a snažit se přežít. To řekl správně: největší čin lidstva je to, že přežilo a že chce přežít i v budoucnu. Čert vás byl tady dlužen, Hosté. Nemohli jste si uspořádat svůj piknik někde jinde - na Měsíci nebo na Marsu? Jste stejně bezohlední všiváci jako všichni ostatní, Hosté, i když umíte zmáčknout prostor tak, že je z něho malinká černá kulička. Piknik jste si uspořádali, všiváci! U cesty!"
Teď už klasická, mírně psychologicky laděná sci-fi určitě patří do knihovničky každého milovníka tohoto žánru, a švédskou cenu Julese Verna si zcela jistě zasloužila.
Právě jsem dočetla a stále tu zůstává otázka: co já bych si asi tak přála? A piknik u cesty? Báječný nápad. Čteno bez dechu a skvělý závěr nemá chybu.