Piko: Junkies' lives matter: Na životech feťáků záleží
Apolena Rychlíková , Pavel Šplíchal
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/508452/bmid_piko-junkies-lives-matter-na-zivote-zvC-508452.jpg
4
132
132
Knížka mapuje užívání nejznámější české drogy od prvních vařičských bytů v komunistickém Československu po současné trendy jako pikařské instagramy, drogy ve vyloučených lokalitách nebo protidrogovou prevenci ve vězení.
Přidat komentář
Kniha o piko komunitě na trhu rozhodně chyběla, už jen pro odbourání určitých stereotypů. Nicméně nelze souhlasit s typickou a2larmovskou bagatelizací celé problematiky. Šplíchalův vzkaz lze chápat zhruba takto: "v česku se chlastá první liga, tak proč se nezaměřujete na alkoholiky, ale na feťáky!"? Inu, nemám studie ani statistiky, ale dovolil bych si tipovat, že častěji se člověk nakazí žloutenkou skrze použitou jehlu, než skrze pohozený lahváč. Domnívám se, že častěji vybuchne ilegální varna, než ilegální palírna slivovice kdesi ve Vizovicích. Tvrdit, že "pan XY přece bere piko desítky let a normálně chodí do práce" je prostě demagogie, kdy výjimka potvrzuje pravidlo. Pochopitelně, každou drogu je třeba posuzovat v kulturním kontextu. Ilegálnost a sociální nepřijatelnost pervitinu způsobuje, že je tato látka doménou výhradně sociálně vyloučených, zatímco alkohol tyto charakteristiky nemá. Je možné, že dekriminalizace by znamenala proměnu pervitinové klientely, nicméně autoři musí vycházet ze situace, která tady je. Představa pervitinu jako legální látky je dosti nepravděpodobná.
Audiokniha Čro. Velmi zajímavé téma, pro mě osobně rozšíření obzorů. Například jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, že i sedmdesátiletí důchodci mohou být narkomani... nebo že někteří lidé se tím svinstvem jen udržují v kondici, přitom to na nich nikdo nepozná. Určitě nesouhlasím se všemi názory autorů, ale jsem ráda, že jsem si jejich knihu mohla poslechnout.
Nevim,co tato kniha dělá s lidmi, kteří si myslí,že se s pikem nikdy nepotkali ani nepotkají. Co dělá s naivními rodiči, kteří nechtějí vidět a vědět,že je to všude. Pro mě chvíli zoufalství, pak cesta k pochopení a vděčnost,že si tu práci někdo dal,že tenhle průser pojmenoval. Pro mě i očištění blízkého člověka, i jeho život byl cenný.
Kolik hvězdiček se dává něčemu, co vás drásá tak, že si připadáte jako mentální masochista?
Velmi podrobná a zajímavá, názory rozhodně neotřelá sonda do světa, který neznám. Ale jako matku teenagerů mě to dost vyděsilo, ten rozptyl věku začátků s drogami od 8-42 let je neuvěřitelný. Smutno mi bylo, ale i tak děkuji za trochu jiný pohled nutící k přemýšlení.
Poslouchala jsem jako audio..bylo to velice zajímavé a bavilo mě to..neznamená to ovšem, že mě tahle problematika nerozciluje......
Junkies' lives matter: Na životech feťáků záleží. Záleží? Přímo v knize se říká, že feťáci se nezajímají o život ostatních. Proč by se ostatní měli starat o život feťáků? Nedávno na internetu proběhlo video z české zastávky, kde feťák sprostě nadává těhotné ženě a následně ji chce dát pěstí do obličeje. Měla štěstí, že šel kolem někdo, kdo se zajímal a feťáka srovnal. Feťák fňukal jak malé dítě a když ho muž pustil, začal zase vyhrožovat. A takhle to feťáci zkrátka mají. Chceš brát drogy? Prosím, beze všeho. Ale následky si nes sám. Chceš se zbavit závislosti? Máš jednu šanci. Pokud ji nevyužiješ a znovu do toho spadneš, máš smůlu. V současnosti? Předávkuješ se? Lékaři ti zdarma zachrání život. Přijdeš o oči a sluch v důsledku toho, že ti vybuchne varna pervitinu? Jsi několikrát operovaný, aby se ti sluch nebo zrak znovu mohl vrátit. Spáchal jsi trestný čin pod vlivem drog? Zavřeme tě, zařadíme do programu pro feťáky, máš zadarmo léčebnu a ještě šanci na předčasné propuštění. A pokud tě nezavřeme, tak můžeš stále, opakovaně, chodit do léčebny a znovu ti zdarma poskytneme veškerou péči. Jeden feťák v knize prohlásil: "Moje sociální pracovnice mě sem tam vezme do kina." Určitě to nedělá zadarmo. Proč každý člověk nemá sociální pracovnici, která ho čas od času vezme do kina? Proč ji má feťák? Kdo všechno tohle platí? Proč když nejsou peníze na operace pro lidi, kteří si svou nemoc nezpůsobili sami a musí se na ně pořádat sbírky, proč jsou peníze pro tyto parazity společnosti, kteří se rozhodli se dobrovolně pomalu ničit? Feťák si ničeho z toho neváží. Zajímá se jen o sebe. V knize je také řečeno, že je v českých věznicích odhadem 80 - 85 % lidí s drogovou závislostí. To všechno platíme z našich daní. Pomoc těmto lidem na všech úrovních je v miliardách. Chceš brát drogy? Ber si, ale následky si poneseš sám. Budeš si platit zdravotní péči, odvykačky a budeš platit i za pobyt ve vězení. Jak by byla dostupná zdravotní i sociální péče, kdyby nebylo feťáků? Já osobně se feťáků bojím. Jsou nevyzpytatelní. Tyto aktivistické knihy, které tvrdí, že na jejich životech záleží ... ano, feťáka přijměte s otevřenou náručí a srdcem plným pomoci, aby nedivte se, že by vám také ve své schíze mohl do břicha vrazit nůž. A vadí mi knihy jako tahle, která tvrdí, že na životech feťáků záleží. Možná aktivistům jako je paní Rychlíková, ale běžným lidem opravdu ne. Však to taky v knize bylo zmíněné. Rom napadl policistu, policista zasáhl. Muž zemřel. Veřejné mínění obviňovalo policistu. Když se zjistilo, že muž byl feťák a zemřel na následky předávkování, tak veřejné mínění uznalo, že je to v pořádku. Ano, takto to je. Na životech feťáků nezáleží.
S podobnými typy knih mám problém už od My děti ze stanice Zoo. I v této knize je zmíněné, že kniha My děti ze stanice Zoo není často brána jako varování před tím, co drogy dokáží, ale jako romantická četba, která dokáže zlákat k vyzkoušení drog. Stejně tak, jako rádoby preventivní protidrogové přednášky, které vlastně užívání drogy normalizují.
Kniha by byla výborná, kdyby k pohledu uživatelů drog, dealerů a terapeutů přidala pohled jeich blízkého okolí. To tam opravdu chybí ale poslouchal jsem jen audio verzi...80%
Většina knih z prostředí drog se většinou věnuje člověku na okraji společnosti - feťák, kterému nezbylo nic a nikdo. Tato kniha představuje i jiný pohled na uživatele pervitinu a cílí na daleko širší spektrum společnosti. V knize jsou reportáže z terénu - léčebny, stacionáře; rozhovory s terapeuty i uživateli. Kniha se celkově čte velmi dobře. I když jde o zajímavé čtení, tak je to spíše oddechovka.
Jsem ráda, ze se mi kniha dostala do rukou. Působivé, místy drsné a plné odstrasujicich případů. Vidim za projektem velkou praci, autoři si dali záležet a obdivuji odvahu, se kterou do toho šli. Jenže chvílemi jsem mela pocit, ze ctu jen vystřižené články z časopisu. Některé části byly logicky uspořádané, ale jinak to na sebe většinou nenavazovalo a působilo to na me stylem - „Tak třeba tohle dam sem a tohle třeba tam. Jinak si ale myslim, ze to znamená vykroceni správnou nohou do budoucí tvorby!
Skvěle napsané, brano napříč různými tématy spojenými s drogami.
Nejvíce mě ale bavily příběhy samotných uživatelů drog a jejich důvody a traumata. Každý má za sebou jiný osud a je nesmírně zajímavé si tyto příběhy číst.
Bez diskuse, k téhle knize mě přivedl rozhovor v TV a upřímně, nelituji toho! Oba autoři si to opravdu odmakali a posbírali velmi mnoho rozhovorů a příběhů, které posléze funkčně a zajímavě poskládali dohromady.
Pro mě takovéto přínosy:
1) uvědomil jsem si, kolik lidí funguje v práci na piku aniž bych si toho kdy všímal (budu si všímat víc)
2) když doma chybí láska tak to poškozuje hlavně děti (budu svoji rodinu milovat o to víc)
3) z domu utíká ten, kdo se tam necítí dobře
4) prostitutky na privátech budou většinou na piku (o důvod víc, proč se tomu vyhnout)
5) ty feťácké komunity jsou dojná kráva visící na vemínkách daňových poplatníků a moc k užitku to asi nebude
6) za poslední dekádu se zvýšil počet pikařů o 40% , to je děsivá zpráva
7) že to vymysleli Němci stejně jako heroin, aby zapudili po Versaillskou depresi už je jen taková třešnička na dortu.
8) už vím, co je to "vykroucená" chůze a jak ji poznat
Kniha mě obohatila o mnoho víc a vřele ji doporučuji všem, kteří potřebují vybudit v sobě trochu soucitu s těmi Les Miserables co se toulají v noci po ulicích a vykrádají nám auta, aby měli na další dávku. Mnohdy jsou to jen ubožáci, toužící po lásce jako my ostatní, ale místo ní dostanou jen injekční stříkačku, aby zapomněli.
PS: Líbí se mi komentář od V_M (hlavně bod 2). Taky mi mrzí, že jsem se nedozvěděl, o jaká města, městečka a lokality se jedná. To by v reportážní knize chybět nemělo.
úvod mi přišel ale úplně hektickej a nekonzistentní, že jsem přemýšlela, co to je za úplnou divnost, ale pak od další kapitoly už je to úplně v pohodě a dobře se kniha čte, přečetla jsem ji tak za 4 dny. je to koncipovaný jako reportáže z míst - ať už je vězení nebo odvykačková komunita a reportáže/rozhovory s lidma, který pervitin brali občasně, příležitostně, za různým účelem, dostali se z toho nebo ne, hodně různých příběhů, od začátku výroby v česku až po současnost. jsou tam i pasáže úvahový zaobírající se tím, co je to závislost a jak vzniká, rozhovory s lidma, co se snaží pomáhat - popis jednoho experimentu (mně by se asi líbilo, kdyby to bylo o něco víc vědečtější celkově). ale každopádně je to silný.
Otevírám knihu, abych porozuměla světu. Světu bolavých duší. Dětí alkoholiků. Nechtěných dětí. Dětí rozvedených rodičů. Zneužívaných dětí. Znuděných dětí. Dětí, které nikdo nemiloval. Dětí, které to chtěly jen zkusit.
Nejvtipnější na tom všem je, že některé závislosti tolerujeme a jiné odsuzujeme.
Jestli se společnost jednou probere, kdo ví, ale upřímně tomu nedávám moc šancí.
Jestli mě něco v raném mladí odrazovalo od drog, byla to právě literatura o drogově závislých. Tadyhle v Piku mě bavil ten pohled na jeho počátky v ČR, první vařiči a pikodacani.
Téma knihy přirozeně láká, na knížku jsem se těšil už od chvíle, kdy ji Apolena oznámila v podcastu SM. Zpracování i ilustrace jsou moc hezké. Rozhovory v Komunitě silné. Jen jsem koukal, kolik lidí zvládne z drog přejít zase do normálního života. Včetně (třeba intelektuálně náročné) práce. Těším se na další knihy z nakladatelství Alarmu!
Silná kniha. Velmi kvalitně zpracovaná. Četla jsem ji relativně dlouho, protože číst v jednom kuse znamená propadat depresi. Sama vím, jak to bylo za socialismu a celá první část je mi známá, jen jsem neznala skutečná jména, spíš hlavně přezdívky. I na střední škole, kde jsem za socialismu studovala, byly drogy, hlavně péčko. I v mém rodném malém městě. To, že jsem nikdy nebrala neznamená, že tato komunita nebyla součástí mého života. Každý člověk má kolem sebe drogy. Jen někdo vidět nechce. A jiný skrývá, že v tom jede. Jiný tvrdí, že je to součást meditace, duchovního růstu.
Všichni feťáci, které jsem poznala, potřebovali lásku rodičů, jejich pozornost a uznání. Byli většinou velmi inteligentní a ctili vrstevníky, kteří měli nadání a znalosti.
Proto se snažím vytvářet svým dětem prostředí, ve kterém je pocit bezpečí, uznání a lásky.
Když vidím masivní rozpad rodin, bojím se o děti. Nejen ty své.
Pozoruhodná, v našem kontextu zdá se mi vcelku ojedinělá kniha. Vysoko hodnotím především originální tematiku a také poctivý a férový přístup obou novinářů k ní. Byl to pro mě vhled do úplně nového světa, přestože jsem se Sudety celý život spjatý, pervitinová scéna mi (díkybohu) zůstala víceméně skrytá. O to víc si cením zájmu a nasazení Rychlíkové a Šplíchala. Kritičtěji už vnímám následující věci:
1) Chápu, že autoři chtěli či přímo museli do knihy promítnout svůj vyhraněně levicový postoj, který se horem dolem snaží všude cpát socioekonomickou determinaci jako hlavní, zásadní, ba leckdy jediný důvod patologické závislosti, ale to je podle mě přístup zkreslující. Jistě, ta kniha nemusí usilovat o objektivitu, ale v tomto ohledu by jí myslím jistá uměřenost prospěla. Vždyť i někteří uživatelé pervitinu, které zpovídali, příčiny (a počátky) své závislosti líčili zcela konkrétně, že to byl "chtíč", "fascinace", z nudy. A řada z nich pocházela z relativně normálních, ekonomicky zajištěných poměrů (ostatně piko pro většinu není laciná záležitost), nadto z rodin a lokalit, které nebyly vysloveně rozvrácené. Zdá se mi tedy, že autoři trochu nepatřičně upozaďují mj. individuální psychologické faktory (byť je nepopírají), ale to by asi bylo na delší diskusi přímo s nimi.
2) Dost mi vadí na reportážní knihu značná nekonkrétnost, obecnost a vágnost i tam, kde pro ni není důvod. Plně chápu, že jsou jména uživatelů (všech? některých? vždyť např. Pavel Gregor je tam uveden jmenovitě) změněná, i když při vědomí, že nemalá část z nich dle knihy funguje zcela otevřeně např. na Instagramu a svou závislostí se tam denně chlubí či chlubila, si kladu otázku, zda to u některých nebylo zbytečné. Proč jsou ovšem tabuizována i jména měst a míst, to je mi záhadou. Navíc poněkud dětinským stylem "Krajské Město", "Městečko", "Vězení". Jednak je absurdní představa, že i kdyby tam napsali třeba Ústí, Litvínov nebo řekněme věznice Bělušice u Mostu, tak by uživatele se změněným jménem identifikoval někdo cizí, třetí, poněkud absurdní. (Ano, rodina, kamarádi, známí či kolegové by je možná ztotožnili, ale to pouze prozradí-li jim uživatelé, že v knize figurují. A učiní-li tak ve stávající situaci, poznají je nejspíš stejně, i přes zašifrované jméno.) A jednak jde - jak jsem se domníval - o reportážní knihu dvou novinářů, tak bych uvítal co nejkonkrétnější údaje a detaily. Zajímalo by mě, jestli ono "Krajské Město" a "Vězení" je stále týž, nebo jestli takto shodně označující různá místa (to bych vnímal jako negativum a matení čtenáře). Zajímalo by mě, co má být to městečko na severu, kde se "bere nejvíc". Zajímalo by mě, kterou vyloučenou lokalitu navštívili. Má-li tisíce obyvatel, myslím, že anonymita by po změně jmen byla zachována i při zveřejnění jména lokality. Navíc si nedovedu představit, že by si v oné vyloučené lokalitě náhle všichni pořídili (mimochodem dost drahou a nesnadno sehnatelnou) knížku Piko a hromadně ji četli, jen aby se mohli vysmát svým sousedům. Zkrátka v tomto ohledu informační hodnota knihy poněkud selhává.
3) Celkově je koncepce knihy poněkud zmatená a nelogická. Ukázky rapových textů podle mě nejsou ideálně vybrané (působí dojmem značné nahodilosti, navíc se spousta z nich, nejsou-li to tedy nějaké šifry pro zasvěcené, týká pervitinu/drog jen okrajově, nepřímo). Nevím, co v knize dělají takové výkřiky jako je kapitola 11. Toxická a obecně některé pasáže chaoticky poskládané z citátů drogově závislých, které měly být patrně pokusem o dosažení uměleckého účinku, ale to se pochopitelně nedaří, navíc jejich informační hodnota je nízká, a vezmeme-li v potaz, že tyto výroky se vyskytují s náležitým kontextem v následujících kapitolách, pak jde o zbytečně potištěné stránky. Pokus o zvýšení působivosti knihy tím, že se z ní udělá koláž, zkrátka autorům zoufale nevyšel. Vždyť k čemu jsou (na jiných místech) suchopárné citáty z Trestního zákoníku, ponechané ve svém zcela obecném znění a bez patřičného komentáře? Obecně platí, že řada výrazů z narkomanského slangu není v knize vysvětlena ani kontextově, což vnímám taky jako minus u knihy, jež má především informovat.
4) Ilustrace Tomáše Motala, jakkoli se někomu mohou jevit jako pozoruhodné, jen podtrhují stereotyp narkomanství, proti němuž se autoři od začátku knihy vymezují. Mně osobně asi nevadí a spíš patřím k těm, které zaujaly, byť bych si je do knihy nevybral, ale ten rozpor tam vnímám.
Zatraceně povedená knížka tematizující užívání pervitinu v ČR od Sametové Revoluce až do současnosti soustředící se především na jednotlivé životní příběhy feťáků a jejich uvažování. Rychlíková svůj vzorek narkomanů správně rozvrstvila a dosáhla tak tuze rozmanitého obsahu dokazíjíc, že feťák má mnoho forem a byl by omyl házet je všechny do jednoho pytle, jelikož vliv perníku na osobu i důvody k jeho braní se liší od jednoho k druhému. Kniha taky odmítá často naivně přijaté stanovisko, že za fetování si může každý sám. Tvrdí, že v této tezi chybí sociokulturní vlivy, které nás od narození formují. Řadily bychom do nich výchovu, sociální třídu, chudobu, prostředí a lidi, které v něm žijí.
Rychlíková přednáší svůj argument na základě porovnání dvou výzkumu: První z padesátých let minulého století, kde deprimovaná krysa žijící v prázdné kleci si snadno vybuduje závislost, neboť její úroveň života a možnosti jí k tomu dávají predispozice. Druhý výzkum ze sedmdesátých let krysy umístí do takzvaného "krysího parku", které krysám umožňuje žít mnohem spokojenější život. Tyto krysy, taktéž vystaveny pervitinu, si závislost často ani nevybudovali. Svůj dojezd měli příležitost vyběhat či vyležet v soukromí. Některé krysy si poté již vodu smíchanou s pikem ani jednou nevybrali a raději pili vodu normální, jiné se zfetovali jednou za čas. Tímto jednostranné stanovisko Rychlíková odmítá a zdůrazňuje, že závislost je především problém sociokulturní.
Kniha mi svou formou velmi připoměla Otroky Sexu od Jana Januly.
Jednoznačně doporučuji!