Píseň beze slov
Veronika Černucká
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/502645/bmid_pisen-beze-slov-rUf-502645.jpg
4
30
30
Začalo to obyčejnou fotografií. Někdo si ale uvědomil, jaké nebezpečí skrývá. Některé zločiny totiž nejsou promlčené ani po osmdesáti letech. Pátrání po nelítostném vrahovi zavede soukromou vyšetřovatelku Taru nejen mezi členy židovské organizace Juda, ale také do bývalého koncentračního tábora v Olžince.... celý text
Přidat komentář
Ze začátku trochu zmatek v postavách, trvalo to déle než se člověk zorientoval. Tara byla tentokrát trochu snesitelnější, méně vševědoucí, Myslím, že dehonestace policie (nejen Vyskočila) je zbytečně za hranou. Podotýkám, že v naší rodině nikdo není ani nebyl u policie, takže moje připomínka není osobní.
Další detektivní příběh s vyšetřovatelkou Tarou a jako pokaždé to bylo pořádně zamotané:-) Tentokrát jsem se překonala a poznala dvě stopy, které měly ukázat na vraha, ovšem jako vždy moje schopnost dedukce a pozornost odvedly jen poloviční práci, jelikož mě k pachateli samozřejmě nezavedly. Ovšem pátraní (a čtení) jsem si jako vždy užila. Jen už by Tara možná mohla přestat s pokusy žehlit si kudrny, a taky by autorka mohla zkusit přidat inspektorovi Vyskočilovi i nějaké to pozitivum :-)
Skvěle napsané, s lehkým humorem, vtipné, bohužel vsak obsah nesmírně bolavý a... při nejlepší vůli nemůžu najít správné pojmenování. Příběh, který se začal psát před osmdesáti lety a z jehož aktérů skoro nikdo nezbyl. A který se probudil k životu jednou fotografií. Přiznám se, že do posledních stránek jsem netušila, kdo vraždí, třebaže určité souvislosti se mi dávaly dohromady. Takže dávám plný počet. Ale ta Tara! Skvělá, dokonalá, krásná, nejchytřejší, na kterou nikdo nemá. Snad by mi to ani tak nevadilo, kdyby její protipól inspektor Vyskočil nebyl tak zoufalý jouda. Podle všeho to vypadá, že sám nevyřešil jediný případ, protože je líný, hloupý, nepoužitelný, co řekne, je mimo mísu, pořád jí a vyšetřování ho vůbec nezajímá. Tak to mi připadá hodně přes čáru.
"To, čím nás dneska šokují thrillery o vyšinutých vrazích, pro nás bylo realitou."
Mám Taru ráda, proto jsem skousla i tuhle příšernou knížku, protože jinak se tématům druhé světové a zvlášť takovémuhle utrpení vyhýbám, nemám na to nervy. Ale napsané a podané je to skvěle...
Kniha mě zaujala, tudíž jsem skousnula i Taru. Byla zde trochu méně namachrovaná, asi autorka sama uvážila, že by se to k vážnosti tématu nehodilo.
Vraha jsem nepoznala, až do konce jsem stále nechápala souvislosti. Je to tím, že v knize je spousta balastu, které odvádějí pozornost, musela jsem si dokola uvědomovat, kdo je kdo, otec, syn, vnučka, sestry, dcery…
Autorka se vyžívá v popisech osob a místnosti a zařízení… v každé knize.
Nevěřím, že by na banketu hrálo rádio, a inspektora tady popisuje už jako úplného slintajícího a žeroucího kripla, což je hodně přes čáru. Vtipné to není vůbec.
Ale celkově dobré, líbila se mi ze série zatím nejvíc. Popisy krutostí byly kruté, ale ono to tak prostě bylo, ač to mozek člověku nebere a nikdy to nepochopím, čeho je člověk schopen.
Moje první kniha od spisovatelky Veroniky Černucké. Byla jsem zvědavá, jak kniha bude napsána a to především proto, o jaké téma v knize jde. Děj je čtivý a svižný. Trochu mne mrzela jedna věc, ale vzhledem k zápletce ji nemohu jmenovat, abych neprozradila důležitý detail. Kniha rozhodně patří mezi mé oblíbené s tématem holocaustu a detektivky.
Nejhorší jsou zločiny proti lidskosti.
Nikdy na ně nezapomeneme, nikdy je neodpustíme.
Irazim Klein (citát na soše Černého anděla v Olžince – koncentračním táboře)
Na začátku knihy se seznamuje s dvanáctiletou Miriam, která je deportována do koncentračního tábora v Olžince, který byl vybudován pro židovské děti. Tento tábor úzce spolupracoval s nedalekým koncentračním táborem v Osvětimy, kde byli umísťováni pro změnu jen dospělí. Dívka nás seznamuje se strastiplnou cestou ve vagonu určeném pro zvířata, kam jsou všechny děti nacpány a převáženy do Polska do Olžinky. Nikdo z nich netuší, co je čeká, děti jsou plné strachu a obav ze své budoucnosti. Některé mají sebou malé kufříky, jiné cestují jen s tím, co mají na sobě. Všechny ale mají jedno společné, neví, co bude zítra a zda se někdy se svou rodinou ještě uvidí. Miriam se po příjezdu do tábora seznamuje s dvojčaty Rebecou a Sárou a na toto první setkání už nikdy nezapomene, navždy se jí vryje do paměti. V táboře je to mnohem horší, než v tom nejděsivějším zlém snu. Nikdy si žádná lidská bytost nepředstaví, co je schopný udělat člověk člověku, kam až se dá zajít. A v tomto případě je to o to horší, že se jedná o děti. Hned na začátku jsou roztříděny, sourozenci roztrženi a nelidským zacházením odsouzeni k postupné smrti. Ty, které mají nějaké zdravotní postižení jsou umístěny do laboratoře a vydány na milost krutému zacházení místního doktora, který na nich zkouší, co vydrží dětské tělo. Celému táboru velí Heinrich Ginter, kterému se právem říkalo „Bestie z Olžinky“. To samo osobě vypovídá o mnohém, navíc v té době nebyl dospělý. Ginter měl v době založení Olžinky pouhých 14 let. Do tábora se nejdříve dostal jako řadový dozorce, po roce se za zásluhy stal hlavním dozorcem a brzy na tom byl povýšen a stal se velitelem celého tábora. Co to ale bylo za člověka, který ve svém věku byl schopný zvěrstev na dětech, neměl v sobě kousek citu a neměl s nikým slitování? Do toho prostředí se dostalo spoustu židovských dětí, většina z nich tamní podmínky nepřežila, málo kdo se dožil konce války. Ten kdo přežil, si nesl vzpomínky celý celý život, ty mu nedaly spát, protože jsou události, na které nikdo nemůže jednoduše zapomenout. Ani kdyby měl život tisíc let.
Druhá dějová linka je ze současnosti, kdy se seznámíme s hudebním skladatelem Dominikem Rédlem a jeho manželkou, která stojí v čele židovské organizace Juda. Dominik navštívil židovské muzeum vybudované v Olžince, aby se tam seznámil s historickými nálezy, které tam byly učiněny. Mezi nálezy je i fotografie, která zasáhne do osudu spousty lidí, na fotografii je totiž zachycen samotný Henrich Ginter. Od té chvíle se roztáčí kolo osudu a první mrtví na sebe nenechají dlouho čekat.
Kniha mě okamžitě vtáhla do děje a zaujala hned o začátku, přesto, že mě Tara nebyla příliš sympatická. Četla se velmi dobře a musela jsem číst dál, abych věděla, jak to celé dopadne. Je moc fajn, že se na závěr dozvíte, kdo, proč a jak a co ho k tomu vedlo. Protože je tohle už desátá kniha ze série s Tarou a věřím, že přijdou další s touto vyšetřovatelkou, přála bych Taře, aby měla vedle sebe lidi, kteří ji obohacují a posunují dál. Policejní vyšetřovatel Vykoupil by měl být člověk na svém místě, proto se mi nechce věřit, že by měl tak omezené schopnosti. Ale lidi se mění a třeba v příštím pokračování se postavy posunou a budou se při cestě za pravdou vzájemně více doplňovat a spolupracovat, alespoň já bych to ocenila. A co říct na závěr, čtení si užijete a kdo neví, tak od nakladatelství Moba se můžeme každý měsíc těšit na nové detektivky od českých autorů.
Taru já můžu, takže jsem při koupi knížky nepochopitelně přehlédla, že se dotýká války - tématu, které fakt nemám ráda a takové knihy prostě nečtu. Ale příběh se mi moc líbil, byť mi byl vrah jasný o dost dřív než vrchnímu inspektorovi. :) Čtu hlavně ve vlaku, takže jsem moc ráda, že jsem ani jednou nepřejela. :)
Autorovy další knížky
| 2012 |  Tajemství sedmi ještěrek |
| 2016 |  Poslední modlitba |
| 2013 | Chuť na hřích |
| 2014 | Naše heslo Apokalypsa |
| 2017 | Půlnoční vrah |
Pěkná detektivka ,nakonec zajímavé rozuzlení .