Píseň L.
Veronika Opatřilová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532029/bmid_pisen-l-65c957ecc61db.jpg
4
126
126
Šlechtický sirotek na anglickém středověkém hrabství má život předem nalinkovaný: Odejde do kláštera, vrátí se, ožení a zaujme své místo po boku pána hradu, svého staršího bratra. Jenže mladý Laurenc je zkrátka jiný. Má rád nekonečné projížďky na koni, toulky lesem a byť je věrný svému bratru, nedokáže být dost silný, aby se stal jeho pobočníkem. Ve světě svázaném pravidly a křesťanskou morálkou hledá sám sebe a nachází nezvyklou podobu lásky poté, co se v jeho okolí objeví mladík se šedýma očima. O několik století později přijíždí do laponských lesů mladý novinář. Má zde psát knihu o kdysi slavné stárnoucí spisovatelce, která se stala jeho velkým idolem. Jejich soužití ve srubu daleko od civilizace ale není takové, jaké si představoval, přesto k sobě brzy začnou nacházet nečekanou cestu, posílenou netušeným spirituálním spojením. Co mělo být jen několikadenním pracovním setkáním, postupně se ukazuje být společně stráveným časem doslova osudovým. Píseň L. vypráví dva paralelní a vzájemně propletené příběhy, které s nesmírnou citlivostí ohledávají podoby samoty, neměnnost lidské povahy a hranice touhy či zakázané lásky.... celý text
Přidat komentář
Přidám se k většině, ze středověkého příběhu jsem byla nadšená, z novodobého na rozpacích. Ano,pochopila jsem poselství, ale do nebe mě nevystřelilo. Ty procítěné příběhy lásky Veronice jdou jak málokomu. Moc krásné popisy pocitů, procesů,co se v nitru odehrávají. Procházka nejistým mladým srdcem. Něžné. Kéž Veronika zas něco takového stvoří.
Musím říct, že když jsem knihu objevil v regálech knihovny, zajásal jsem. Ale...
Dvě roviny příběhu, jedná historická a jedna současná. Ta historická mě dokonale pohltila, ta současná vůbec nebavila. A musím přiznat, že poslední 2 dny jsem už vynechal, nešlo to...
A Laurenc a jeho pytlák, hloubka a tajemno lesa a ten poklid, ten opravdu pěkný byl.
(SPOILER)
Po knize Počkej na moře, která se mi vcelku líbila, jsem chtěla pokračovat dalším románem této autorky, tak jsem sáhla po její knize Píseň L. - a bohužel jsem dočítala s určitými rozpaky. A asi půjdu trochu proti proudu, vzhledem k místnímu hodnocení...
Autorce se nedá upřít to, že píše krásným poetickým stylem, který se čte moc hezky. Autorka umí moc pěkně vykreslit prostředí a celkově atmosféru. V tomto ohledu jsem si knihu užívala, to se mi moc líbilo.
S čím jsem ale měla problém? Jednak ta dějová linie ze současnosti, která mi přišla poněkud nadbytečná a docela dobře bych se bez ní obešla - respektive bez některých jejích částí. Jako asi chápu, proč tam nakonec byla, nakonec mi ten význam dotekl, ale i tak mi na té současné dějové lince spousta pasáží přišla zbytečně natahovaná...
Další věc, co mi úplně nesedla, byla druhá polovina knihy, která mi celkově přišla, že docela stagnuje a točí se v jednom místě. I tady mi to přišlo takové celkově natahované. Osobně bych to asi uvítala proškrtané a víc nahuštěné. Nevím, prostě jsem začala pak ztrácet pozornost a víc a víc jsem měla potřebu přeskakovat.
Poslední věc, co mi brání dát vyšší hodnocení, je postava Henryho, který je bratrem našeho hlavního hrdiny Laurence. Henry mi byl poněkud protivný v tom, jak pořád má proti Laurencovi nějaké výhrady a pořád má nějakou představu, co byl Laurenc měl nebo neměl dělat, ale nikdy mu pořádně nedokáže říct, co teda přesně od něj očekává - jen mu dává pořád nějaké příkazy a rozkazy a kdesi cosi, ale bez nějakýho bližšího vysvětlení. A akorát je na něj protivnej a nepříjemnej.
Takže nakonec za mne trochu slabší tři hvězdy a je mi to moc líto, protože jsem se na knihu moc těšila a doufala jsem, že si odnesu trochu jiný čtenářský zážitek.
Tohle se povedlo. Píseň L. - Laurence, Laily, lesa. Příběh ze středověké Anglie, který vysoce převyšuje úroveň podobných gay romancí, zejména upřímností hledání, cudností, propojením tajemství duše a krajiny, naléhavostí - nevím přesně, jak to popsat. A současný příběh z laponských lesů, setkání staré čarodějnice-spisovatelky a akčního novináře, který změní zásadním způsobem oba... Hvozd, poezie, dravci, hlad, voda, krev, něha, oběť, vydání se na cestu... Ne všemu rozumím, ne všechna propojení jsou mi jasná, ale netrvám na tom, že všechno musí být patrné na první dobrou. Možná při příštím čtení...
Od autorky jsem četla Počkej na moře a příběh jsem si naprosto zamilovala. Když jsem zjistila, že Veronika Opatřilová vydává novou knihu, neváhala jsem a šla pro ni do knihkupectví. O to víc jsem teď zklamaná.
Autorka píše krásně, poeticky, lyricky, to nedokáže každý autor a já smekám. Co se příběhů týče, ten Laurencův mě bavil, u páté části jsem zadržovala dech, ale Vincentův týdenní pobyt mě moc nezaujal, hodně věcí a souvislostí jsem nepochopila, ale líbí se mi ty otevřené konce.
Naprosto chápu proč se kniha hodně lidem líbí, ale já měla nejspíše velká očekávání. Nicméně špatné čtení to nebylo.
S každou přečtenou stránkou chci víc a víc…
Věta, kterou definuji tvorbu Verči Opatřilové. Nemůžu si pomoci, ale ona je neuvěřitelně chytlavá. Miluju její způsob gradujícího vzrušení, které do příběhu o rodící se tabuizované lásce, náklonnosti a důvěře klade. Latentní poselství a myšlenky, které nejsou vyřčeny, ale přece v myslích jsou…
S přečtením první části jsem se dostala do stavu, PROČ? Proč začíná úplně jiná druhá část… Způsob, jak si zaháčkovat čtenáře? Nikoliv, promyšlený tah, který mne naprosto dojal! Mě její bohatý a barvitý literární slovník baví. Nic si nemusíme nalhávat, ona to se svými čtenáři umí, se mnou tedy určitě! Nadšeně jsem přijala prostředí, ve kterém se děj odehrává, sama jsem se letos do půlnočního slunce zamilovala. I to, jakým způsobem je čtenářům předkládán. Kniha je členěna svádějícím způsobem. Žádné dlouhé úseky, přehledně a vkusně členěny texty. Knížka s více než čtyřstovkou stránek se pak čte svižněji. Bylo to vzrušující, citlivé a dramatické! Já její příběhy pouze nečtu, ale neskrývaně prožívám. Myslím na ně, přemýšlím o nich, a to je to gros všeho! Láska na první pohled! Nechci Verču ztrhat, ale už nyní se těším na další její jedinečný autorský počin.
Dva paralelní příběhy, dva životy, které se hledají…
Tato poetická píseň může vyprávět o několika L ....
Je to příběh Laurence, příběh Laily - ale hlavně příběh přítomného lesa ....
Dva prolínající se proudy utkávají jemné předivo lidského osudu, jeho nevyhnutelnosti .... a samozřejmě vztahů....
A dotýkají se lidské odlišnosti .... a touhy prožít svůj život bez zásahů nechápající společnosti ....
..... Podle některých vědců jen tělo jen jakýmsi přijímačem naladěným na určitou frekvenci ....frekvenci konkrétní duše ....
Tady vidím hlavní těžiště této knihy .... osamělým postavám se podaří propojit se svou osudovou postavou ....
Les plný naslouchajících stromů je zde blíže hrdinům .... tady na rozdíl od okolního světa nacházejí pochopení ....
.... Některé věci jednoduše nikdy nepochopím - a to nejlepší, co mohu udělat, je prostě je přijmout .....
A empatický závěr o hvězdném prachu :
.... Někde mezi pískem a hvězdným prachem buší v každém zhroucení a stvoření tep, který je ozvěnou mne a tebe ....
Tak jako miluji poetické vyprávění - zde se mi ho dostalo... a velmi se líbilo ....
Doporučím.
Tenhle příběh je o pocitech, o poetice, o lásce, o životní filozofii. O nalézání nečekaného. O odmítání očekávaného. A hlavně o lese. Les si na nic nehraje, přijme Tě takového, jaký jsi. A možná Ti i něco daruje. Náladu, pírko, zamyšlení, setkání. V příběhu se prolínají 2 příběhy, Laurencův ze středověku a Vincentův ze současnosti. A ačkoliv je dělí mnoho let, není to důležité. V obou případech je hlavní hrdina les a na postavách je, aby si něco o sobě uvědomili a přiznali. A aby nám čtenářům nastavili zrcadlo, že je dobré občas jen tak být. Přestat muset a potřebovat a jen být. Nádherný příběh. Už Počkej na moře bylo nevšedním zážitkem. Píseň L. je ještě o level snovější, chápavější a neuchopitelnější.
Nádherná obálka, nádherný příběh. Rozhodně budu autorku sledovat dál, tohle je poezie v próze.
Laurenc, šlechtický sirotek, žije na hradě se svým starším bratrem. Je ale od dětství jiný než by si jeho bratr přál. Henry chce aby se postavil na vlastní nohy, pokračoval v odkazu jejich otce, stal se slavným válečníkem. Vincent ale odmítá jakékoliv zabíjení, většinu svého času tráví v lese, kde se cítí nejlépe, kde jej nikdo nesoudí za to jaký je. Laurencův příběh je občas přerušen příběhem Vincenta, novináře, který přijel na lesní chatu sepsat příběh slavné spisovatelky. Jeho nesympatie k Laile se postupem času stírají a s nepochopením sleduje svou nadpřirozenou přitažlivost k této ženě.
Je to má první kniha od autorky, proto jsem si musela nejdřív zvyknout na její styl psaní. Její věty jsou krátké, až strohé, ale umí jimi vytvořit nádherný poetický text. Popisy lesa byly úžasné. Jde o lyrický, snový, něžný a atmosferický příběh, který je plný krásných popisů přírody a pocitů, což se mi na knize líbilo nejvíc. Krásné čtení.
Knihu jsem si koupila aniž bych četla anotaci.. naštěstí.....jsem jí totiž jedním slovem okouzlena....láska, něha, vášeň, osud, nespravedlnost, bezmoc, bolest, příroda....smíření....
Konečně jsem se dostal i k téhle novince a už zase musím napsat hodnocení, i když to obvykle nedělám. Našel jsem v ní tolik indicií, tolik propracovaných a propletených příběhů, vodítek, cest, po kterých se postavy vydávaly a které je nakonec zavedly do stejného bodu. Souvislost mezi příběhy je poměrně jasná, pokud čteme pozorně, jejich propletenost se odhalí ve slovech, činech, ale i "náhodách", které obě dvojice zažívají. Pro mě je to příběh o nesmrtelné lásce, ale třeba i o tom, že čas, jak ho vnímáme my, neexistuje, je jen konstruktem naší společnosti. Líbila se mi i myšlenka, se kterou souhlasím a to sice, že jsme všichni součástí celku a vzájemně se ovlivňujeme.
Myslím, že jak sama autorka říká, historická doba ani místo tady nejsou stěžejní, o ty vůbec nejde. Maximálně mi připadá, že zvolila záměrně hodně vzdálené a odlišné doby, aby na nich demonstrovala, jak lidská duše zůstává stejná, jak se ve své podstatě neměníme a některé zásadní věci, jako třeba emoce, jako lásku, prožíváme stále stejně.
Podle mě asi zatím nejhlubší autorčina kniha, filozofické úvahy nakousnuté v Ostrov žije, tady dovádí do hloubky a odkrývá další vrsty spirituality. Mnohem složitější než líbivé Počkej na moře (možná proto je kolem téhle knihy méně humbuku, protože je třeba ji číst a chápat, nejen konzumovat).
Pro tento styl knihy asi nejsem cílová skupina. Snový, poetický popis děje je v pořádku, ale ne na víc jak 400 strankách, pro mne ten styl pak prostě ztratí kouzlo něčeho výjimečného. A nečetla jsem štítky, ani nic o autorce, což doporučuji, zejména pro asi čtenářské konzervy, jako jsem já :). Každému sedí něco jiného a chápu, že mnohé nadchne. Ovšem popisy lesa jsou zde moc pěkné, ale je to moc dlouhé.
Co k tomu mám ještě říct? Autorčina dřívější kniha Počkej na moře se mi moc líbila, ale tahle zcela předčila veškerá moje očekávání.
Anglie pod záborem Normanů kolem roku 1100. Normané se roztahují, staví svoje hrady, uplatňují svoje právo a zneužívají anglické poddané. V této skutečnosti žije normanský šlechtic Laurenc. Žije na hradě svého staršího bratra Henryho jako trpěný host. Nelákají ho rytířské výpravy a války, úlevu od světa mu poskytuje les, ve kterém tráví převážnou část svého života. A právě les mu jednoho dne přivede do cesty nečekaného společníka.
První příběh je občas proskakován druhým příběhem. Ten se odehrává v současném Laponsku. V hlubokých lesích, kde už několik let žije výstřední spisovatelka Laila. Za tou se nyní vypravil mladý novinář Vincent, aby napsal její autobiografii.
Příběh Laurence se mi líbil víc. Vychutnávala jsem si ty krásné poetické popisy lesa, jeho života v tehdejší době, citového probuzení, duševních zápasů a dozrávání v muže.
Příběh Vincenta a Laily byl odtažitější, už jenom proto, že je psaný v er-formě, zatímco Laurenc nám vše popisuje ze svého pohledu. Ale jak příběh pokračuje a vy pronikáte hlouběji do děje, tím více nacházíte vřelosti a pochopení, kdo ti dva jsou.
Jak už jsme u Opatřilové zvyklí, ani tentokrát nám není předloženo jasné zakončení, ale přece jen nám nechává dost indicií na poskládání vlastních závěrů.
Kniha o lásce natolik silné a nezdolné, že dokáže čekat několik staletí, celou věčnost, než konečně dojde svého naplnění.
Jedna z nejlepších knih letošního roku.
Číst knihy Veroniky Opatřilové je jako číst básně. Poetičnost, hra se slovy, magičnost, která ale není přímá. Čtenář musí zapojit vlastní fantazii. Píseň L je o lásce k lesu a přírodě, tudíž mému srdci velice blízká.
,,Nekonečnost, která mě dočista pohltí. Pocit, že jsem součástí něčeho mnohem většího, než jsem já sám. Je to uklidňující krásně velkolepý pocit, ze kterého se mi zatočí hlava. V tu chvílí s podivnou jistotou vím, že les bude vždycky znamenat úplně všechno.
,,Les se neptá. Les mě přijímá. Takového jaký jsem.
Nevšední zážitek. Středověká chlapecká romance v kulisách lesa. Kniha plyne lehce, o to víc mi vyznělo pár silných momentů.
*Znovu mě najdi*
I cynik občas uroní slzu nebo jako v tomto případě jezero. Veronika Opatřilová mě opět donutila vykopat dávno pohřbené emoce a postavit se jim. Příběh spřízněných duší, které ani smrt nedokáže rozdělit, prožijete všemi smysly a ani s jedním “L" se vám nebude chtít loučit.
To není obyčejný román, to je báseň.
Už předešlá kniha autorky Počkej na moře se mi moc líbila, ale tahle mě oslovila ještě víc. Mám ráda lgbt témata a historii, takže jsem čekala, že mě víc zaujme linka normanského šlechtice. Ta byla mimochodem krásná, ale stejně tak se mi líbila i druhá linka, současná.
Učarovala mi poezie příběhů i samotných slov. Takových knížek se moc nevidí. Také se mi moc líbilo, jak se obě linky příběhu prolínaly. Snad to není spoiler, ale pokud jsem to dobře pochopila, tak milenci v současnosti byli dalším vtělením těch v minulosti. Úžasný nápad a krásné zpracování. Ať už to L. v názvu patří Laurencovi, Laile, lesu nebo lásce, je to píseň krásná a omamná. Knížku Píseň L. určitě doporučuji, jenom by byla škoda číst ji ve spěchu. Taková krása se musí vychutnat.
Nádherné, poetické, dojemné.
Měla jsem to štěstí, že jsem měla během jednoho týdne možnost (rezervační systém v knihovně) si přečíst poslední dvě knihy této pro mě dosud neznámé autorky - Počkej na moře a Píseň L. V kombinaci s bouřkami a dešťovými přeháňkami, které ještě víc podpořily lyrickou atmosféru obou knih, se jednalo o neskutečný literární zážitek a kolotoč pocitů, dojmů a emocí. Krásné obálky a celkově formát těchto knih už jsou jen třešnička na dortu.
Toto jsou přesně chvíle, kdy lituju, že čtu tak rychle a že si něco tak krásného nedokážu lépe dávkovat.
Narozdíl od mnoha komentářů pro mě měla i současná dějová linka velké kouzlo a mrzí mě, že nedostala více prostoru.
Štítky knihy
Anglie romantika středověká Anglie Laponsko sokolnictví LGBT, queer, LGBT+
Skrýt reklamy
Tak tahle kniha byla zvláštní.
Dva příběhy, které mají být něčím propojení. Ale bohužel nevím čím.....
Každopádně příběh středověký byl skvělý a člověk chtěl vědět, jak to všechno s hlavním hrdinou bude.
Ale příběh ze současnosti mě svým způsobem nějak štval.
Za mě kdyby byla kniha jen příběh ze středověku, tak byla skvělá.
Občas jsme měla problém se těmi stránkami prokousat, ale hlavně v novodobém příběhu.