Písně mrtvého snivce
Thomas Ligotti
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/474453/bmid_pisne-mrtveho-snivce-OZb-474453.jpg
4
60
60
„Nejlépe střežené tajemství v současném literárním hororu.“ - Washington Post Debutová sbírka povídek jednoho z největších současných autorů weird fiction, velmistra hororového žánru, spisovatele, který od osmdesátých let minulého století spřádá podivné příběhy, v nichž z nočních můr vystupuje iracionalita existence. Ligottiho svět obývají posedlé postavy všemožných doktorů, umělců, profesorů, psychiatrů a psychopatů, protagonisté žijící v omšelých anonymních městech s pokřivenými domy a ulicemi a pohybující se v těžko postižitelné groteskní sféře, kterou sdílí s figurínami, loutkami a bytostmi, u nichž si nikdo nemůže být jistý, co skrývají pod maskou, nebo celou řadou masek. Jen zde zpoza oken hledí strnulí panáci se šíleným výrazem v očích, kteří vědí své o marnosti lidské existence. Písně jsou panoptikem hrůzných divů a také první kniha, kterou se Thomas Ligotti představuje českému čtenáři. Obsah: Dovádění; Les Fleurs; Alenčino poslední dobrodružství; Sen o figuríně; Chymik; Připijte mi pouze labyrintovýma očima; Rysí oko; Poznámky k psaní hororu: příběh; Štědré večery tety Elise; Ztracené umění soumraku; Těžkosti dr. Thosse; Maškaráda mrtvého šermíře: tragédie; Dr. Voke a pan Veech; Profesor Nikdo krátce přednáší o nadpřirozené hrůze; Ústav dr. Locriana; Sekta slabomyslného boha; Skvělejší slavnost masek; Hudba měsíce; Deník J. P. Drapeaua; Vastarien... celý text
Literatura světová Horory Povídky
Vydáno:
2021
,
Carcosa
Originální název:
Songs of a Dead Dreamer, 1989
více info...
Přidat komentář
Výsledný dojem rozporuplný. Povídky rozhodně nesází na děj, ale na atmosféru, takže můj zážitek se odvíjel od toho, jestli jsem se dokázala dobře naladit na text a tu atmosféru vstřebat. A to se mi bohužel nepovedlo vždy. Někdy pro mě povídka zůstala jen kostrbatým popisem nějaké nepravděpodobné situace. Ale jindy to klaplo dokonale a při čtení se mi před očima rozvíjely bizarní, groteskně strašidelné výjevy jako z Lynchových filmů.
Asi zatím nejnáročnější a nejrozporuplnější čtení. Absolutně nezáživný povídky o ničem střídají ty zajímavější (lehce lovecraftovský), ale to až ve třetí části sbírky. Témata starých měst, záhadných domů a schodišť jsou asi Ligottimu nejbližší, často se opakující téma (+ loutky); tyto povídky zrovna patří k těm lepším. Ač jsem se nesetkal s nikým, kdo by měl tak úžasný vyjadřovací schopnosti a slovní zásobu (zejména cizích slov), mám problém s tím, když něco čtu a vlastně ani nevím co; krásný slova plynou, ale nic z toho. Prostě jsem ten, kdo dává přednost obsahu nad formou a byť je tady ta forma fascinující, obsahově jsem se nechytal (Les Fleurs, Deník J. P. Drapeaua ). Ale tam, kde na mě Ligotti zapůsobil (Připijte mi pouze labyrintovýma očima, Sekta slabomyslného boha , Ústav dr. Locriana), tam to bylo opravdu silný a nepochybuju, že případný další sbírce dám opět šanci. Protože Písně mrtvého snivce, přestože mě z větší části nebavily a čtení bylo utrpením, tak mě zároveň fascinovaly a ač po menších dávkách, nedaly se nedočíst...
Skvělé a mistrovské. Hlavně tím brilantním stylem, který srší ostrovtipem a ironií snad v každé druhé větě. Spousty dvojsmyslů a zámlk z těch povídek dělá doslova labyrint a spletitou síť, která mě ihned ve své úvodní povídce lapila do svých hlubin. Je to skutečnost nebo sen nebo jen halucinogenní přízrak tvůrce onoho světa, tj. autora autora? Takhle mnohovrstevnatých a rafinovaných hororových autorů mnoho není. Na jedné straně lze číst jako brak v tom nejlepším slova smyslu (s ironicky povytaženým obočím na každé druhé stránce), ale i jako rafinovaná pocta legendárním autorům hororové a fantaskní literatury. Doporučuji.
Tohle je Weird fiction ve svém nejčernějším lesku! Ligotti je mistr v budování atmosféry, která je neuvěřitelně specifická: temná, tíživá, cizí. Nedokážu vlastně říct, jakým způsobem jí vyvolává, ale při čtení (většiny) povídek jsem se nedokázal ubránit určitým pocitům, v hlavě mi rozkvetly mrtvé květy chmurných, stínem obalených měst, obrazy opuštěných a desolátních domů, které sice nejsou mimo civilizaci, ale v jejich útrobách si člověk stejně připadá jako uprostřed města duchů, znepokojivé siluety humanoidních figur s prázdnými výrazy, ale nepopiratelným šílenstvím uvězněným v nemilosrdné cele strastné existence.
Příběh? Většinou těžko popsatelný, leckdy vlastně vůbec netušíte, co přesně se děje. Věci se dějí, aniž byste tušili proč, ale zatímco u jiných autorů se odcizení velmi snadno překlopí ve frustraci nebo nudu, u Ligottiho to v naprosté většině případů díky hutné atmosféře funguje.
Ovšem k povaze antologie patří to, že i přes kvality autora/ů se vždy najdou povídky, které jsou průměrné až bídné. Tady to byla Maškaráda mrtvého šermíře a Rysí oko, ty mě opravdu nebavily a jejich zamýšlený efekt mě zcela minul, ale zbytek byl velmi dobrý. Obzvlášť Sen o figuríně a Dr. Voke a pan Veech jsou exemplárními příklady Ligottiho mistrovství a depresivního světonázoru. Už jen kvůli nim stojí za to si sbírku přečíst, řekl bych.
Závěrem - do mého pomyslného pantheonu božstev hrůzy byl po bok Prastarých (Blackwood, C. A. Smith, Lovecraft) dosazen další splétač nočních můr.
Srovnávat Ligottiho a Lovecrafta, je zboštěním toho prvního a podle mně i urážkou toho druhého. Z celého souboru, mě zaujaly snad jen 2 povídky, zbytek jako by se podobal těm snovým od H.P.L. Jenže když dva dělají totéž, není to totéž. Tam, kde se u Lovecrafta můžeme opřít o jeho vynikající epické povídky, Ligotti většinou naznačuje, a to ještě jen útržkovitě. Kde Vás Lovecraft spolehlivě uzemní poslední větou, tam Ligotti prostě povídku utne, zdánlivě v tom nejlepším a šlus.
Ligotti je literární poklad, jsem rád, že se konečně dostává i k nám. Tohle je jeho první sbírka, takže je tu i pár slabších kousků (slabších na Ligottiho, ale pořád jsou to dobrý, poctivý povídky), vyšly tu ovšem i zcela zásadní texty, který by fanoušci temnoty rozhodně neměli minout. Doufám, že se dočkáme i dalších sbírek, protože ty jsou ještě lepší.
Naprosto skvělá záležitost a já děkuji nakladatelství Carcosa za vydání a Milanu Žáčkovi jmenovitě za bravurně přeložený text. Povídky v sobě mají kus z Lovecrafta a Poea, ale přesto je Ligottiho styl svojský a jedinečný. Kdo prahne po inteligentním nemaistreamovém hororovém počtení, plné šílenství a temnoty, pak jednoznačně doporučuji knihu zakoupit a podpořit nakladatelství, neboť takové skvosty u nás nevychází každý rok.
Velmi osobitý autorský soubor, každý milovník literárního horroru si musí udělat vlastní názor. Eseje a zamyšlení mě minuly o kilometr ale některé povídky famózní (Dovádění, Dr. Voke, Šermíř, Ztr. umění soumraku).
Výnimočná kniha... ktorá ma bohužiaľ hrozne nebavila. Ticho závidím čitateľom, ktorých dostala. Tie iba 2* ma mrzia, ale niektoré veci pre mňa boli doslova nečitateľné, tak neviem s čistým svedomím dať až 3*. Som na jednej strane rád, že Ligotti (konečne) vyšiel v češtine... ale vôbec mi nesadol. Ukrutne som sa na to tešil, o to väčšie bolo moje sklamanie. Pôvodne som chcel napísať „Brian Evenson je oproti Ligottimu autor knižiek pre malé deti“, ale nebolo by to fér: obaja sa špecializujú na iný druh literatúry a porovnávať ich tvorbu je ako porovnávať jablká s granátmi. Navyše, Písné mrtvého snivce (mimochodom, super názov) obsahujú plno vecí nepoviedkového charakteru (rôzne zamyslenia, úvahy, texty...). Oceňujem skvelý preklad Milana Žáčka, neprehliadnuteľnú obálku, pekne koncipovaný obsah (obsahujúci aj originálne názvy jednotlivých textov), ilustrácie vnútri knihy a autorov dvojstranový medailónik.
Ligottiho jsem zatím znal jen z jediné povídky, takže jsem neměl tak úplně představu, co od téhle sbírky čekat. Docela bizarní obálka, vydáno u nakladatelství které vydává taky knížky Carltona Mellicka III ... inu očekávání byla trošku rozporuplná :) Ale jak je vidět podle hodnocení, docela jsme se s panem Ligottim potkali a doufám, že si od něj v budoucnu ještě něco přečtu.
Není to běžná sbírka hororových povídek, jak je dneska chápeme a známe třeba od Clive Barkera. Daleko víc to působí, jako by Ligotti absolvoval kurs tvůrčího psaní vedený samotným H. P. Lovecraftem. Je tu ta samá všudypřítomná tíživá atmosféra, různí podivíni nahlížející do cizích světů a obvykle platící vysokou cenu za to, že se dotkli nedotknutelného a viděli to, co bylo zapovězené. Zmínku si zaslouží jazyk, kterým je to všechno vyprávěné, k těm temným příběhům úžasně sedí. Tady určitě má hodně velkou zásluhu překladatel.
Je to Ligottiho prvotina, navíc skoro 40 let stará. Docela mě zajímá, kam se jeho styl za tu dobu posunul a doufám, že se dočkáme dalších překladů.
Zneklidňující povídky Thomase Ligottiho obsažené v tomto souboru se nesnaží zavděčit čtenáři, nezakládají si na napínavé zápletce, vzrušujících gore výjevech a už vůbec ne na jednoznačnosti (zhoubě hluboké brózy). Je v nich dalo by se říci až filosofický rozměr - ostatně Ligotti skutečně má filosofující sklony (poněkud nepřekvapivě antinatalistické), jak o tom svědčí krom jeho povídek i traktát Conspiracy Against the Human Race. Tyto tendence jsou patrné v jeho horrorových příbězích, které většinou obsahují cosi vyšinutého, nereálného i nerealistického, avšak pod těmito obludnými tvory, chechtajícími se panáky, nemrtvími, pod vykořeněvými existencemi s temným tajemstvím se skrývají velmi lidské a velmi povědomé běsi. Od pocitu odcizení člověka, který nemůže najít své místo v rodině ani ve společnosti až po zoufalství nad absurdností lidského života, ve kterém utrpení je nesmyslné a nevyhnutelné. Ligottiho vymknuté povídky se svými maskami, mechanickými panáky a figurínami (opakující se motivy, jež by stály ze samostatný rozbor), které se hlásí k žánru horroru, mají tak překvapivě blízko (ne ideologicky, ale jinak) například k próze Jean-Paul Sartra, zkoumající bytí člověka ve světě.
Ligotti je příkladem autora píšícího skutečně hodnotnou horrorové tvorbu, která je schopna překonat i rámce žánru. (Dalším takovým spisovatelem je Brian Evenson, který se vám bude líbit, pokud se vám líbí táto kniha.) Milan Žáček prokázal české literární scéně velkou službu, když u nás Ligottiho uvedl.
Čeká mne obtížný úkol - napsat stručný a střízlivý komentář ke knize, ze které jsem nadšený. A co že mě tak zaujalo? Ona plíživá pokroucenost dějových linek, kde od prvních vět víte, že je cosi „špatně“. Děs tady nevychází přímo z otevřených popisů utrpení ani z působení ikonických monster - místo toho nechává tichou temnotu a rozvrácené groteskno vyvěrat do našeho světa přímo z hlubin vaší mysli. Bez krve, bez větší akce (mimo samotného aktu bytí) a s notnou příměsí nepřirozena.
Skutečnost, že jde o povídky celé věci jen přidává na intenzitě - záležitosti jako Sen o figuríně, Těžkosti dr. Thosse či Deník J. P. Drapeaua se (ač nejen ty) dotkly otazníků v mém nitru. Samozřejmě, autorův styl vyprávění nemusí sedět úplně každému (čím hloubavější čtenář, tím větší zážitek), dovedu si představit i čtivce, na které tento typ vyprávění neučiní žádný dojem. Na mě to zapůsobilo velmi. Dokonce i kvalita povídek je vyrovnaná, nečastý to jev.
Pochvalu zaslouží i vnitřní ilustrace, perfektně podchycující specifický tón příběhů. Obálkou jsem si nejdříve nebyl jistý; po přečtení knihy vím, že byla zvolena příznačně. Otázkou zůstává, zda dostatečně zaujme i čtenáře existencí tohoto autora doposud nepolíbené.
Zkrátka a dobře, nemám téměř co vytknout. Knihu tímto definitivě řadím ke svým oblíbeným kusům, k nimž se jistě nejednou vrátím. Nezbývá než doufat, že do našich končin časem doputují i zbývající části Ligottiho díla...
Část díla
- Alenčino poslední dobrodružství 1985
- Chymik 1981
- Deník J. P. Drapeaua 1987
- Dovádění 1982
- Dr. Voke a pan Veech 1983
Tohle je dílo, v němž forma vítězí nad obsahem naprosto neúnosným způsobem. Já nemám nic proti (i značnému) formulování příběhu v náznacích, ale tady už to dosahuje tak extenzivních rozměrů, že většina povídek splývá v nejasném (a hlavně nezáživném!) nic. Největší bizár je, že nejlepší a nejlépe vypointovaná povídka je ta o psaní hororových povídek (Poznámky k psaní hororu: příběh). Nejvíc mě na téhle knize štve, že mi dodává jakéhosi vnitřního pocitu nedostatečnosti, že nejsem schopna ocenit jakéhosi spisovatelského metagénia. Ale pro mě to prostě byla nuda, sorry jako.