• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nové komentáře u knih Thomas Ligotti

Písně mrtvého snivce

„Tohle je dílo, v němž forma vítězí nad obsahem naprosto neúnosným způsobem. Já nemám nic proti (i značnému) formulování příběhu v náznacích, ale tady už to dosahuje tak extenzivních rozměrů, že většina povídek splývá v nejasném (a hlavně nezáživném!) nic. Největší bizár je, že nejlepší a nejlépe vypointovaná povídka je ta o psaní hororových povídek (Poznámky k psaní hororu: příběh). Nejvíc mě na téhle knize štve, že mi dodává jakéhosi vnitřního pocitu nedostatečnosti, že nejsem schopna ocenit jakéhosi spisovatelského metagénia. Ale pro mě to prostě byla nuda, sorry jako.“... celý text
— Mayaku

---

Písně mrtvého snivce

„Výsledný dojem rozporuplný. Povídky rozhodně nesází na děj, ale na atmosféru, takže můj zážitek se odvíjel od toho, jestli jsem se dokázala dobře naladit na text a tu atmosféru vstřebat. A to se mi bohužel nepovedlo vždy. Někdy pro mě povídka zůstala jen kostrbatým popisem nějaké nepravděpodobné situace. Ale jindy to klaplo dokonale a při čtení se mi před očima rozvíjely bizarní, groteskně strašidelné výjevy jako z Lynchových filmů.“... celý text
— marvarid

---

Písně mrtvého snivce

„Asi zatím nejnáročnější a nejrozporuplnější čtení. Absolutně nezáživný povídky o ničem střídají ty zajímavější (lehce lovecraftovský), ale to až ve třetí části sbírky. Témata starých měst, záhadných domů a schodišť jsou asi Ligottimu nejbližší, často se opakující téma (+ loutky); tyto povídky zrovna patří k těm lepším. Ač jsem se nesetkal s nikým, kdo by měl tak úžasný vyjadřovací schopnosti a slovní zásobu (zejména cizích slov), mám problém s tím, když něco čtu a vlastně ani nevím co; krásný slova plynou, ale nic z toho. Prostě jsem ten, kdo dává přednost obsahu nad formou a byť je tady ta forma fascinující, obsahově jsem se nechytal (Les Fleurs, Deník J. P. Drapeaua ). Ale tam, kde na mě Ligotti zapůsobil (Připijte mi pouze labyrintovýma očima, Sekta slabomyslného boha , Ústav dr. Locriana), tam to bylo opravdu silný a nepochybuju, že případný další sbírce dám opět šanci. Protože Písně mrtvého snivce, přestože mě z větší části nebavily a čtení bylo utrpením, tak mě zároveň fascinovaly a ač po menších dávkách, nedaly se nedočíst...“... celý text
— Johny van M.

---

---

Písně mrtvého snivce

„Skvělé a mistrovské. Hlavně tím brilantním stylem, který srší ostrovtipem a ironií snad v každé druhé větě. Spousty dvojsmyslů a zámlk z těch povídek dělá doslova labyrint a spletitou síť, která mě ihned ve své úvodní povídce lapila do svých hlubin. Je to skutečnost nebo sen nebo jen halucinogenní přízrak tvůrce onoho světa, tj. autora autora? Takhle mnohovrstevnatých a rafinovaných hororových autorů mnoho není. Na jedné straně lze číst jako brak v tom nejlepším slova smyslu (s ironicky povytaženým obočím na každé druhé stránce), ale i jako rafinovaná pocta legendárním autorům hororové a fantaskní literatury. Doporučuji.“... celý text
— puml

---

Písně mrtvého snivce

„Tohle je Weird fiction ve svém nejčernějším lesku! Ligotti je mistr v budování atmosféry, která je neuvěřitelně specifická: temná, tíživá, cizí. Nedokážu vlastně říct, jakým způsobem jí vyvolává, ale při čtení (většiny) povídek jsem se nedokázal ubránit určitým pocitům, v hlavě mi rozkvetly mrtvé květy chmurných, stínem obalených měst, obrazy opuštěných a desolátních domů, které sice nejsou mimo civilizaci, ale v jejich útrobách si člověk stejně připadá jako uprostřed města duchů, znepokojivé siluety humanoidních figur s prázdnými výrazy, ale nepopiratelným šílenstvím uvězněným v nemilosrdné cele strastné existence. Příběh? Většinou těžko popsatelný, leckdy vlastně vůbec netušíte, co přesně se děje. Věci se dějí, aniž byste tušili proč, ale zatímco u jiných autorů se odcizení velmi snadno překlopí ve frustraci nebo nudu, u Ligottiho to v naprosté většině případů díky hutné atmosféře funguje. Ovšem k povaze antologie patří to, že i přes kvality autora/ů se vždy najdou povídky, které jsou průměrné až bídné. Tady to byla Maškaráda mrtvého šermíře a Rysí oko, ty mě opravdu nebavily a jejich zamýšlený efekt mě zcela minul, ale zbytek byl velmi dobrý. Obzvlášť Sen o figuríně a Dr. Voke a pan Veech jsou exemplárními příklady Ligottiho mistrovství a depresivního světonázoru. Už jen kvůli nim stojí za to si sbírku přečíst, řekl bych. Závěrem - do mého pomyslného pantheonu božstev hrůzy byl po bok Prastarých (Blackwood, C. A. Smith, Lovecraft) dosazen další splétač nočních můr.“... celý text
— Unitarcha