Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428846/bmid_plachetnice-na-vinetach-EWo-428846.jpg
4
985
985
Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…... celý text
Přidat komentář
Začátek dost nudný, všechno takové povrchní, nedotažené, myslela jsem, že ve čtení ani nebudu pokračovat. Pak mě to docela začalo zajímat, ale stejně to byl takový podivně ponurý příběh.
Moje první kniha od pana Hájíčka,tak naprosto skutečný životní příběh,postupné odkrývání pravdy.
Poklidný příběh bez zvratů jako se klidně houpá plachetnice na klidném moři. Ale i v příběhu Marie jsou okamžiky, které nám možná připomenou chvíle našeho života nebo alespoň zamyšlení nad vlastním životem. Autor má určitě lepší knižky a závěr je tak nějak rychle udělaný - škoda.
Takový plytký příběh, nenadchne a neurazí. Ale Český Krumlov je opravdu krásný!
Pro mě to byla spíš taková oddychovka, ze které jsem nebyla tak nadšená jako z předchozích Hájíčkových knih. Vcelku banální příběh, místy až trochu kýčovitý (letní románek s Filipem), ale četlo se to velmi dobře, literární aluze mě potěšily a taková ta typicky "hájíčkovská" melancholická atmosféra, která se mi moc líbí, tam taky byla.
Stejně jako má předchozí kniha i tato má poselství: Plout životem. Jako plachetnice. Všichni si myslíme, že můžeme vše naplánovat a ovlivnit. Ale přijdou chvíle, kdy nemůžeme nic dělat (třeba nemoc rodičů, odchod partnera), jen přihlížet , čekat a nechat život plout.
Je to mé první setkání s panem Hájíčkem, ale určitě ne poslední. Je neskutečné, jak se dokáže vcítit do ženy.
Rybí krev, Selské baroko, Dešťová hůl...super. Ale tohle ne. Ani jsem v tom pana Hájíčka nepoznala. Přečteno asi 70stran a odloženo. Potřebuji se na knihu těšit, zalézt si po náročném dni s knihou, která mi něco předá. Tohle bylo od první stránky ponuré, nudné a utahané. Ale myslím, že z takového tématu se nic víc vytáhnout nedá. Škoda.
,,Každý jsme tu stejně jenom sám za sebe. I když máš nemocný rodiče, i když máš vlastní děti. Pořád je to přece hlavně tvůj život."
Proplouváme svými životy jako plachetnice na vinětách. Odněkud někam, někdy bez kormidelníka i kapitána.
Celý život hledáme kotviště, abychom je nakonec nalezli ve svých kořenech, ve svém srdci, někdy i na dně příslušné lahve.
Příběh o soužití v rodině, vyrovnání se s minulostí, ukotvení v přítomnosti.
Příběh o samotě, odcházení, o smrti, o svobodě.
Příběh ničím výjimečný, bez ohromující pointy, přesto hluboce sugestivní citový vhled do duše zralé ženy a možná i kohokoli z nás.
Příběh o životě.
Pro mě však zklamání, možná pro velké očekávání. Každý den holt nemůže být posvícení.
P.S.: Nesuďme však, abychom nebyli souzeni.
Pro příznivce audioknih: Vanda Hybnerová čte s jemnou ironií, s patinou smutku.
Bavila jsem se. Pocitove jako bych se někomu na rok dostala do vcelku běžného života. Oceňuji příjemnou uvěřitelnost, dobrou práci s krumlovskym mistopisem. A myslím velmi dobre vciteni autora do zenske postavy, ikdyz mě to celou dobu bůhví proc drazdilo, že muž píše takhle intimní pribeh z pohledu ženy. Krasna obalka!
Kniha se mi moc líbila. Měla jsem půjčené z knihovny i další dvě knihy od autora (“Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku” a “Dešťová hůl”), které jsou pro mě nečtitelné už od první strany. Tato kniha je čtivá, místy melancholická, trochu otevřený konec mi zde vůbec nevadil (asi to je dáno i stylem psaní knihy) a děj plyne pozvolněji, ale čtenář se u něj nenudí (což je umění a klobouk dolů panu autorovi).
Kniha se mi četla výborně, klouzala jako plachetnice na vinětách. Ach, jak jsou rodinné vztahy někdy těžké. Jedna hvězdice dolů za ukousnutý konec.
Asi jsem to neměla číst hned po Rybí krev.
Jsem trochu zklamaná.
Melancholické texty trochu drhnou. Na můj vkus se v tom moc pitvá.
Velmi čtivá kniha, uvěřitelný příběh, autor opět nezklamal.
Dovede se vžít do psychiky ženy i jejího vnímání světa a mužů.
Doporučuji, jako i ostatní autorovy knihy :-)))
Poměrně snadno si umím představit být touhle knihou zklamaná. Příběh je v podstatě banální, nic moc se tam neděje - a ano, chápu, pokud někomu dialogy připadají křečovité, postavy se chovají divně a celkově to tak celé trochu drhne. Jenže já mám pro Hájíčka prostě slabost a nacházím v jeho knihách - Plachetnici na vinětách nevyjímaje - takovou zvláštní melancholickou prchavost, která si mě pokaždé získá. Celá stránka může být v podstatě o ničem a pak se pro mě v textu něco zableskne, něco mě přivábí a s chutí pokračuji dál. Plachetnice nemá syté kontury, je trochu roztřesená a nejistá, ale přesto mě dovezla do přístavu bezpečně a čas, který jsem strávila na její palubě, byl příjemný.
Je až zvláštní, jak moc bez emocí se dá napsat román. Postavy nic neříkající, děj strnulý a stále se opakující. Pořád jsem čekala, co tedy Marie udělá, jak svůj život změní, ale ono to bylo pořád stejně nudné od začátku do konce. Její sestra mi lezla na nervy, stejně jako věčně pozitivní kamarádka Katka. A Filip.. no škoda mluvit. Dalo se z toho vytěžit mnohem víc. Za mě bohužel, Rybí krev je stokrát lepší.
“Nedokážu nikomu pořádně vysvětlit co cítím, v čem jsem uvízla. Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neuměj druhejm sdělit svoji situaci...anebo nechtějí. Připadá mi, že moji nejbližší jsou stejně osamělí jako já. Neumějí nikomu vysvětlit, proč se trápí.”
Pro mne jedna z lepších Hajíčkových knih. Používá tentokrát méně letní melancholie, kterou mám v jeho knihách tak ráda, ale líbí se mi dokonalé propracování a popis charakterů hlavních postav. Nevadil ani mi místy pomalejší děj, dával mi možnost vžít se a přemýšlet jako Marie (při čtení často, snad je to stejným věkem) a někdy se ztotožnit spíše s Veronikou.
Moc pěkný je i název knihy v kontextu s dějem. Víc už nebudu prozrazovat, přečtěte si to sami, doporučuji.
Úplně poprvé mě opravdu nebavil Hájíček. Spousta křečovitých dialogů, krkolomných scén a do očí bijích oslích můstků. V hlavě mi nejvice utkvěly ubíjející popisy neustálého přejíždění hlavní hrdinky autem nebo autobusem do Prahy, do Přídonic, do Krumlova, do Přídonic a zase znova tam a zpět. Románek s mladíkem mi připadal vyloženě špatně odvyprávěný a koncovka s dobrodruhem už byla skoro mimo moje chápání. Hájíček umí psát řemeslně dobře, ale tentokráte tomu chyběla plynulost, věrohodnost, a měla jsem často dojem, že sám autor při psaní tápal a škrtal a stejně to nepomohlo a na výsledku je to znát.
Štítky knihy
přátelství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutí
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Pan Hájíček je pro mě sázka na jistotu.