Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428846/bmid_plachetnice-na-vinetach-EWo-428846.jpg
4
985
985
Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…... celý text
Přidat komentář
Poctivé autorské zpracování, ale určitě neuchvátilo jako předchozí díla. Vazby na rody a místa nebyla vyjádřena tak silně (i když originálně, uznávám) a paralelní životy, osamělost a autenticita a vlastní chtění na v podstatě dost banálním příběhu (i když i ten může hrát svou úlohu) tolik nevynikly. Ani literární aluze nepronikly tak hluboko, aby byly důležité. Jsem z toho trochu rozpačitá, ale nicméně za plynulé počtení si kniha ocenění zaslouží.
Krásné a úžasně čtivé! A mně hodně blízké, ať už postavou sympatické Marie, zmínkami o Trumanu Capotovi, Pani Dallowayové, benzínce u Lovosic nebo pařížskou Jardin des Plantes, s kterou jsem se nedávno seznámila v "Jsou světla, která nevidíme". Navíc jsem knížku náhodou symbolicky dočítala při dnešní plavbě na plachetnici. Hájíček mě opět nadchnul!
Mě se knížka moc líbila. Tím že se děj odehrával z velké části v mém oblíbeném Krumlově, mě to bavilo o to více.
Má první a poslední kniha od tohoto autora. Nezáživné vyprávění rozvedené ženy trpící samotou. Docela nepochopitelně se nechává peskovat starší sestrou, jako by neměla svůj názor. Pendluje mezi Prahou a Krumlovem, aby pomohla svým nemocným rodičům. Chybí mi zajímavý děj. Nutila jsem se knihu dočíst.
Tady jsem byl vcelku nadšený. První kniha Jiřího Hájíčka. Ten příběh je takový v podstatě normálně obyčejně neobyčejný, asi všechny postavy jsem chápal, nic mi nepřipadalo přehnané, čtivé.
Mám rád Jižní Čechy a knihy Jiřího Hájíčka jsou mi sympatické. Pohodová, čtivá oddechovka, která si na nic nehraje! Kniha má zvláštní atmosféru, která je mi něčím blízká, ale nedokážu popsat čím.
souhlasím s komentářem přede mnou. Velice slabé, příběh není ničím zajímavý, spíše nudný. Vlastně nechápu, co nám autor touto knihou chtěl říct.
K Hájíčkovi nastoupím a frčíme. Má takový magnet, že se jen těžko vzdaluji. A jižní Čechy jsou moje srdeční záležitost, takže suma sumárum je prostě vysoká
první dvě třetiny jako by ani nevyprávěl Hájíček, začetl jsem se až v závěru, celkově působí tak nějak rozpačitě, nevěrohodně, rozplizle, nedotaženě..., asi proto autor nakousnul příliš různorodých témat najednou
Krásně napsaný příběh Marie na sklonku padesátky. Knihy pana Hájíčka čtu velmi ráda, jsou takové lidově obyčejné, zkrátka ze života. Těším se na další počin od autora.
Pomalu plynoucí příběh ženy. Bylo to odpočinkové, bylo to bez velkého napětí, s mírným souzněním. Někdy jsem byla netrpělivá, že vše není dořešeno, ale ono to nakonec nějak dopadlo. Život plyne, příběhy se dějí...
Téma vyrovnávání se s rozvodem, stáří a nemoc rodičů, nesouznění se sestrou, to všechno je těžké, ale to by nevadilo. Co mi vadí, je, že Marie je nepřístupná, ocitá se v různých situacích a já jako čtenář nevím, co si myslí, co prožívá. Hlavně v konfrontaci s jinými postavami, mi to chybí. Jakoby neměla žádnou osobnost, nebo ta osobnost zůstala přede mnou pečlivě schovaná.
Nebyl to můj šálek, musela jsem se nutit, abych knihu dočetla. Nezáživné, děj se strašně táhnul a vlastně se v něm ani nic moc nedělo...
..."Co je nejtěžší, když se po tolika letech rozvedeš?"
Marie si sundala brýle a jas se skokem zvýšil, odraz slunce od nedaleké vodní hladiny byl pro oči téměř nesnesitelný. Přivřela víčka. Najednou nedokázala říct nahlas to, co jí prolétlo hlavou jako první. Prostě jsi sama, vlečou se osamělý večery, bojíš se, že už to tak zůstane, a stydíš se za to. Tupě zíráš na televizi nebo čteš a přistihneš se, že vůbec nevnímáš co. Nikdo tě neobejme...
Nezaujalo mě to. Většina knihy se řeší vztahy v rodině. Čekal jsem, kdy začne romantická linka slibovaná v anotaci - začala v druhé polovině knihy a je zde jen okrajově a nijak zajímavě. Žádný velký zvrat ani nijak zvláštní konec. Na odlehčení dobrá.
(SPOILER) S Plachetnicemi na vinětách jsem strávila neděli a celou ji za den přečetla. Z části proto, že to není nijak složité čtení, z části také proto, že jsem se v mnoha ohledech dokázala do příběhu vžít a tak mi to čtení příjemně ubíhalo. Překvapilo mě, jak se autorovi povedlo vykreslit postavu 47leté ženy. Marie se po rozvodu ocitá v obětí samoty a to ji vrací zpět ke svým kořenům, snaží se obnovit rodinné vztahy a více se zapojit. Zároveň se nechce smířit s myšlenkou, že tohle už bylo v životě vše, co jí bylo nabídnuto. Sledujeme ji v průběhu jednoho roku se všemi nepovedenými eskapádami, které nakonec přeci jen vyústí v nadějné vyhlídky na lepší zítřky. Kniha mi asi neuvízne na dlouho v hlavě, ale jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Marie ve mě v mnohém zarezonovala. Pan Hájíček mě překvapil.
Čte se to dobře. Jednoduše proto, že autor je prokazatelně dobrý spisovatel - alespoň podle ohlasů na Venkovskou trilogii morálního neklidu například, - já od něj zatím nic nečetla. Ale nepotkala jsem se s příběhem. Minimálně jeho částmi, které mi přišly mnohdy vykonstruované a přitažené za vlasy. S dialogy. Marií samotnou. Nechci její tápání devalvovat spojeními "čtení pro ženy" a "červená knihovna", pravda ovšem je, že bych podobnou postavu hledala u autorů (autorek) jiného ražení.
Tuším, co jsem měla v knize najít. Nenašla. Vztahovou "hluchotu" a "němotu" jsem potkala už jinde líp. Generační střety. Mezníky, kdy člověk najednou nahlíží život jinak. Musí. Nebo stárne. Nebo oboje. A neumí to...
Mně příjde, že pokus o to, tohle všechno v knize postihnout, prostě nevyšel. Že vyznění je nepředpokládaně laciné a trochu banální...
Ocenila jsem atmosféru, náznaky poetiky, vypravěčství, vhledy do minulosti, - to, co pravděpodobně autorovi vyneslo zasloužené uznání u jiných knih.
Mně se Plachetnice na vinětách nelíbila. Zkusím jiného Hájíčka.
(SPOILER)
Ze začátku jsem se bála, že to bude další český román o vztahových dramatech a čím rozervanější, "tím víc Adidas". Pak jsem ještě chvilkami cítila trochu nucenost a nepřirozené korigování děje, nastrkávání vět, které tam nepasovaly.
Od třetiny dál jsem ale začala hodně obdivovat, jak autor dokázal zachytit každodennost a všednost, "takový je život" nic víc, nic míň. Člověk mu to fakt všechno bez problému uvěří.
Dotáhl to až do konce tím, že se nesnažil zodpovědět otázky, všechno nutně vyřešit, uzavřít nebo pochopit; prostě takový je život. Takový ten chlapský nadhled. Zanechá to pak v člověku pocit smířlivosti a klidu. Je to příjemné, žádné depky po dočtení.
Štítky knihy
přátelství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutí
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Opět krásné čtení od tohoto autora:-)