Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552480/bmid_plachetnice-na-vinetach.jpg
4
998
998
„Vězela jen ve svém příběhu a vnímala, že se za něj stydí a nemá chuť ho někomu vyprávět.“ Bude ženská v mém věku ještě někoho zajímat? dumá zas a znovu sedmačtyřicetiletá docentka literatury Marie, kterou okolnosti přiměly stáhnout se do izolace. Dostihla ji banální tragikomedie, o níž jako specialistka tisíckrát četla i přednášela, ale po zradě manžela a odchodu dospělé dcery tohle klišé zažívá na vlastní kůži. Když se na léto vrací na Krumlovsko, aby vypomohla nemocným rodičům a smířila se s tiše agresivní sestrou, zkouší na záchranné plavbě do vlastní minulosti dohledat důvody, proč se tolik vykořenila a odcizila. Ale komu se tu svěří, když se její venkovští vrstevníci chovají jako Stroupežnického furianti svolávající hromy blesky na vetřelkyni z Prahy a sečtělý hoch z krumlovského knihkupectví je zase zoufale mladý? Psychologický román vyhledávaného českého autora se stejně jako žalozpěv Rybí krev subtilně vciťuje do ženy v krizi. Lehkou letní notou maskuje Jiří Hájíček vytrvalý zájem o traumata rodného kraje a přikládá závažné téma, jež zaujalo nejednoho klasika světové beletrie: jak v životě provést restart, když v něm obrat o 180 stupňů není možný?... celý text
Přidat komentář
Najednou nevíš, kde je pro tebe doma.
Je to ten prázdnej byt, kterej znáš? Pak přijedeš tam, kde pro tebe dřív, kdysi, bylo doma. A zjistíš, že už je to dávno pryč. A že pořádně neznáš ani vlastní sestru a mámu s tátou.
Mnoho motivů a rovin v krátkém příběhu. Rozvod, samota, péče o nemocné rodiče a boj sourozenců o to, kdo dělá víc.
Pro mě asi nejzajímavější rovina potom byl pohled člověka, co se vrací domů na vesnici versus pohled lidí, kteří rodnou hroudu nikdy neopustili. Jejich vztahy a postoje se autorovi podle mě povedly moc dobře zachytit.
Taky si myslím, že se Hájíčkovi dost podařil ženský pohled, protože hlavní postava Marie je ve všem opravdu uvěřitelná.
Celkově jsem z této knihy nebyla tolik nadšená jako z Venkovské trilogie, nicméně i tak jsem nebyla zklamaná. Jen bych tuto knihu zařadila více mezi oddechovky, které už víckrát číst nemusím, zatímco Venkovskou trilogii si ráda přečtu celou znovu.
Jiří Hájíček v této knize představuje klasické téma české literatury, a to otřesné rodiné vztahy. Marie je čerstvě rozvedená, má stárnoucí rodiče a špatné vztahy se sestrou....
No a moc víc nevím, co k tomu říct. Knížka mi bohužel svým stylem vyprávění nesedla. Působilo to na mě dost odtažitě a měla jsem pocit, že příběhu chybí ústřední dějová linka. Na druhou stranu podobný pocit jsem měla i u knihy Věci, na které nastal čas od Soukupové, kterou ale vím, že většina z vás miluje, takže se Plachetnice asi bát nemusíte.
Abych ale nebyla jenom kritická, musím autora pochválit za vykreslení ženské postavy. Málokdy se stane, že by autor jakožto muž dokázal věrohodně vykreslit ženský charakter. A Jiřímu Hájíčkovi se to povedlo.
2,5/5
Očekávala jsem trochu něco jiného, ale pak jsem si uvědomila, že kniha na mě působí tak trochu podobným dojmem jako asi působí zběsile pádící život Marie, která se najednou ve svých 47 letech zastavila a stojí na životní křižovatce. Jak dál? .... je mi 47 let, jsem rozvedená, musím si na tuto skutečnost teprve zvyknout, moje dcera už je dospělá, mou pomoc potřebují stárnoucí a v mnoha ohledech už nemohoucí rodiče, jak dál se svou věčně nespokojenou a brblající sestrou? A co láska? Čeká na mě ještě někde někdy láska? A co moje práce? Dělám opravdu to, co můj život naplňuje? Marie má o čem přemýšlet. Tak trochu jiná kniha než na jaké jsem od jiřího Hájíčka zvyklá
Co to mělo být..? Žádný děj, žádné rozuzlení, kostrbaté dialogy..? Naprosto nesnesitelné postavy (mít takovou sestru, tak to potěš teda). Velmi mě to nudilo. Škoda, jiné knihy pana Hájíčka mě bavily.
Na tuhle knížku od pana Hájíčka jsem se hodně těšila a nezklamala jsem se, naopak. Osud Marie a jejích blízkých mě oslovil, našla jsem v něm spoustu průsečíků se svým vlastním. Autor má neuvěřitelnou schopnost popsat nepopsatelné a přece tak reálné situace. Skvělá kniha.
Kdyby to bylo možné, dám 3,5*. Čtení mě bavilo, s tím problém nebyl, ale párkrát jsem se přistihla, že si říkám, jestli prostě ten příběh, jestli to není nějak málo. Jsem od Hájíčka zvyklá prostě na něco jiného. Chápu, že tato kniha se od předchozích liší, jde o intimní román, ale i tak. Na druhou stranu byla v knize místa, která se mi moc líbila nebo která mě nějakým způsobem zasáhla, byť šlo zrovna třeba jen o pár řádek. A celou dobu jsem čekala, kdy se tedy objeví ta "Plachetnice na vinětách", v tomto mě to celkem překvapilo. Také musím říct, že se mi neskutečně líbí obálka knihy.
Knihy pana Hájíčka mám ráda, ale tato kniha mě vůbec neoslovila. Žádná zápletka, něco, abych se těšila, nebo byla napnutá co bude dál.
Za mě to nemělo tu správnou šťávu co od knihy očekávám.
Jediné co mě na knize bavilo, byl děj odehrávající se v mém kraji a v místech, které znám.
Za mě žádné wow se nekonalo.
Hájíčkovi knihy se mi dostaly do rukou před pár lety. Některé nadchly, jiné neoslovily. U této knihy jsem četla svůj život... nedospělý vstup do dospělosti, zběsilý rozvod , který mě posunul v před v budování kariéry a v pokročilém věku starost o rodiče...vše pod přikrývkou " všechno zvládnu" tak jak hlavní postava knihy... Na prahu věku, kterému se říká seniorský potkání lásky, kterou člověk potká jednou v životě... Ne všechno, je tak jednoduché, jak se nám zdá v mládí...kniha je prostě psaná pro moji věkovou hranici a psaná velmi poutavě, jako by autor viděl do ženské duše. Nostalgie střídá naději, radost z úspěchů dětí střídá deprese z vlastních proher... Trochu v knize slyším povzdech ...živote, zastav se alespoň na chvíli, nech nás vychutnat chvíle okamžiku štěstí...
Hájíčka čtu celkem ráda, ale tady jsem nenašla téměř nic, co by mě oslovilo. Děj vesměs chabý, hlavní postava tak nějak neví co se sebou celou knihu, čekala jsem aspoň kousek odkryté tajemství, vyřešení nějakého problému, malou katarzi či co. Jako letní čtení asi jo, ale holt jsem jiná krevní skupina a od J.H. to beru jako slabší kus.
Další kniha pana Hájíčka mě trochu zklamala. Moc jsem se na ni těšila a schovávala jsem si ji, až si budu moct čtení užít. Asi jsem měla příliš velká očekávání, a tak přišlo lehké zklamání. Kniha není špatná, chápu, že se řadě čtenářů líbí hodně, ale já se tentokrát tolik nenadchla.
Ústřední téma Hájíčkových knih je mi blízké: komunikace mezi lidmi, zádrhely v té komunikaci nebo naprostá absence komunikace. Trochu mi tím připomíná Petru Soukupovou (jen bez jejího stylu, který je mi bůhvíproč tak blízký) a ty její nešťastné lidi, kteří všichni chtějí žít s druhými, ví, že druhé potřebují, ale nějak se k nim nemůžou přiblížit. Hájíčkovy hrdinové jsou v lecčems stejní. Jejich tragika je v tom, že směrem ke druhým nevykročí, neotevřou se, nezpřístupní se doopravdy. Smysluplná komunikace nemůže proběhnout úspěšně, když vlastně ani doopravdy nezačne.
Takže lákavé téma. Bohužel, konkrétní zpracování mi nesedlo. Mám pocit, že každé mé setkání s Hájíčkovou beletrií je mi méně a méně milé. Radost z Rybí krve se už nikdy nevrátila a četba Plachetnice na vinětách mi přinesla víc rozpaků než literárního potěšení. Rozehrané situace v příběhu mi přišly opravdu hodně schematické a jednotlivé vedlejší postavy jako značně neživotné modely. Skoro to vypadalo jako syžet televizního seriálu na Primě než jako dějová výstavba románu respektovaného autora.
A tak zůstalo pouze u slibných náznaků: jako obvykle moc dobré, atmosféru budují dialogy, to je Hájíčkovo rodinné stříbro. A pár dějových momentů, které velmi dobře působily jako výmluvné a přesné metafory; třeba zrovna ta, která dala celému románu jméno.
Děj mě zastihl v takovém citlivem období a tu melancholii a ztracenost jsem vnímala hodně intenzivně. Jiří Hajicek je můj oblíbený spisovatel právě pro krátké popisy jihočeské krajiny, vnější i vnitřní. Chlad chalup a lahvac na sluníčku v sadu, to se mi na tom líbí.
Trochu z knihy čišela beznaděj. Lidi mají k sobě tak blízko a přece daleko... Mluví stejným jazykem. A přece ne.
Opatrně jsem se ke knize přibližovala, neboť relevantní čtecí přátelé se s ní nějak obtížně srovnávali. Proto se mi do ní moc nechtělo. Obavy byly zbytečné, protože Já jsem se s ní srovnávala snadno a kráčela jsem, spolu s Marií, jedním rokem jejího života. Nebyl to asi ideální rok a na jejím osobním žebříčku popularity by nejspíš na stupně vítězů nedosáhl, ale že by to zase byla nějaká tragická depka nejhoršího kalibru, to nebyla. Přišlo mi to vlastně velmi obyčejné, takové běžné. U autora jsem zvyklá na to, že se některé postavy vzájemně otravně poučují a deklamují jak na jevišti, případně se tam zjeví někdo, kdo mi strašně leze na nervy, takže to mě nezaskočilo. On je to takový blbý věk na nějaké efektivní vztahové restarty, takže ten výběr, který tam před Marií defiluje je sice ubohý, ale reálný.
Kniha mě bohužel nezaujala příběhem, myšlenkami, a ani dokonce stylem psaní. Plachetnice na vinětách je moje první kniha od Jiřího Hájíčka a je pro mě velkým zklamáním. Přesto nedokážu pořádně přijít na to, proč tomu tak je, možná je příběh psán pro lidi, kteří se s ním více ztotožní. Pocity a strasti Marie mi nic neříkaly, přeci jen je mezi námi velký věkový rozdíl, ale i tak, její postava mi byla nesympatická. Dialogy mi často přišly plytké, někdy až příliš přibarvené a vyhrocené.
Na druhou stranu se mi líbily popisy prostředí Českého Krumlova, odkazy na literární díla a obálka byla hlavním důvodem, proč jsem po knize sáhla, což je možná to největší úskalí.
Je mi dvacet dva, takže se v hlavní hrdince nehledám ani nenacházím, knížka ale tak něžně a nenásilně plyne, že jsem ji otvírala ráda. Střet Prahy a vesnice, stejně jako mezigenerační komunikační šum, jsou takové literární evergreeny.
Štítky knihy
přátelství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutíAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Knihu bych zařadila spíše mezi oddechové čtení a věřím, že mé mamince by se asi líbila. Bylo to uvěřitelné a ze života. Nicméně mi to také už přišlo dost ohrané. Příběhů o rozvedených ženách je sepsáno několik a nedozvěděla jsem se tak nic nového. Naopak by pro mne bylo hodně osvěžující, kdyby konečně nějaký muž dostal odvahu a napsal o tom, jak ten rozvod prožívá on.