Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552480/bmid_plachetnice-na-vinetach.jpg
4
1012
1012
„Vězela jen ve svém příběhu a vnímala, že se za něj stydí a nemá chuť ho někomu vyprávět.“ Bude ženská v mém věku ještě někoho zajímat? dumá zas a znovu sedmačtyřicetiletá docentka literatury Marie, kterou okolnosti přiměly stáhnout se do izolace. Dostihla ji banální tragikomedie, o níž jako specialistka tisíckrát četla i přednášela, ale po zradě manžela a odchodu dospělé dcery tohle klišé zažívá na vlastní kůži. Když se na léto vrací na Krumlovsko, aby vypomohla nemocným rodičům a smířila se s tiše agresivní sestrou, zkouší na záchranné plavbě do vlastní minulosti dohledat důvody, proč se tolik vykořenila a odcizila. Ale komu se tu svěří, když se její venkovští vrstevníci chovají jako Stroupežnického furianti svolávající hromy blesky na vetřelkyni z Prahy a sečtělý hoch z krumlovského knihkupectví je zase zoufale mladý? Psychologický román vyhledávaného českého autora se stejně jako žalozpěv Rybí krev subtilně vciťuje do ženy v krizi. Lehkou letní notou maskuje Jiří Hájíček vytrvalý zájem o traumata rodného kraje a přikládá závažné téma, jež zaujalo nejednoho klasika světové beletrie: jak v životě provést restart, když v něm obrat o 180 stupňů není možný?... celý text
Přidat komentář
Trochu z knihy čišela beznaděj. Lidi mají k sobě tak blízko a přece daleko... Mluví stejným jazykem. A přece ne.
Opatrně jsem se ke knize přibližovala, neboť relevantní čtecí přátelé se s ní nějak obtížně srovnávali. Proto se mi do ní moc nechtělo. Obavy byly zbytečné, protože Já jsem se s ní srovnávala snadno a kráčela jsem, spolu s Marií, jedním rokem jejího života. Nebyl to asi ideální rok a na jejím osobním žebříčku popularity by nejspíš na stupně vítězů nedosáhl, ale že by to zase byla nějaká tragická depka nejhoršího kalibru, to nebyla. Přišlo mi to vlastně velmi obyčejné, takové běžné. U autora jsem zvyklá na to, že se některé postavy vzájemně otravně poučují a deklamují jak na jevišti, případně se tam zjeví někdo, kdo mi strašně leze na nervy, takže to mě nezaskočilo. On je to takový blbý věk na nějaké efektivní vztahové restarty, takže ten výběr, který tam před Marií defiluje je sice ubohý, ale reálný.
Kniha mě bohužel nezaujala příběhem, myšlenkami, a ani dokonce stylem psaní. Plachetnice na vinětách je moje první kniha od Jiřího Hájíčka a je pro mě velkým zklamáním. Přesto nedokážu pořádně přijít na to, proč tomu tak je, možná je příběh psán pro lidi, kteří se s ním více ztotožní. Pocity a strasti Marie mi nic neříkaly, přeci jen je mezi námi velký věkový rozdíl, ale i tak, její postava mi byla nesympatická. Dialogy mi často přišly plytké, někdy až příliš přibarvené a vyhrocené.
Na druhou stranu se mi líbily popisy prostředí Českého Krumlova, odkazy na literární díla a obálka byla hlavním důvodem, proč jsem po knize sáhla, což je možná to největší úskalí.
Je mi dvacet dva, takže se v hlavní hrdince nehledám ani nenacházím, knížka ale tak něžně a nenásilně plyne, že jsem ji otvírala ráda. Střet Prahy a vesnice, stejně jako mezigenerační komunikační šum, jsou takové literární evergreeny.
na Hájíčkovské transgenerační depresivno je asi potřeba mít náladu. tentokrát jsem ji neměla a tak mi zbyla jen ta depresivní aura hlavní postavy a nudy v letním Krumlově. hlavní hrdinka je nesympatická a negativní, téměř všechny kolem sebe (bachratější, menší a umaštěnější než je ona) neguje, dissuje a pohrdá jimi. neumí být ale sama a tak opakovaně bere za (ne)vděk jejich podřadnou společností. navzdory jejímu chování o její společnost ale ostatní postavy stojí, ty mužské až nutkavě.
dalším neblahým aspektem románu je male gaze. ženská postava se chová a vnímá tak, jak si představuje spisovatel muž, který ji nutí třeba k bezdůvodnému postávání v kuchyni u linky jen v bílých kalhotkách, očumování kolouška, a za konzumaci dvou zákusků jí nemilosrdně přiklepává pocity viny.
plus nevím, co si myslet o prvoplánovém klasismu, kde proti sobě stojí krásný byt v Dejvicích, obří auto, práce na fakultě a literatura, kvalitní kabelky parfémy etc. vs. nekulturnost, neupravenost a hrubiánství venkovanů.
Jiří Hájíček patří mezi mé oblíbené autory. Jako již dříve jsem v jeho postavách našla podobnost s vlastní rodinou, přáteli, lidmi , co vstoupili mi do života, i se sebou samou.
Když Vám vyrostou děti, zestárnou a odejdou rodiče, pak tápete a hledáte , jak dál. A vždycky Vás to vrátí do minulosti k otázce , co by bylo dnes tak, kdyby se člověk rozhodl dříve jinak.
Od pana Hájíčka jsem do teď nic nečetla. A to byla chyba. Začala jsem tedy touto jeho nejnovější knihou Plachetnice na vinětách. Zaujal mě hned samotný název - takový jihočeský motiv, to já ráda.
Sledujeme příběh rozvedené osamělé Marie, docentky literatury, která pendluje mezi Prahou a Českým Krumlovem, kde má na krumlovsku své stárnoucí rodiče i věčně uštěpačnou sestru.
Marie to nemá jednoduché, v rodné vesnici jí starousedlíci “dávají sežrat”, že žije v hlavním městě, ale ona sama si moc v bavlnce nežije, nikdo nemá totiž ponětí, čím si prochází a ani se jí na to nikdo neptá.
Hlavní hrdince jsem fandila, že snad konečně nalezne sama sebe nebo že dojde k nějakému zvratu v jejím životě - a nebyla jsem zklamaná. Není to žádná akčňárna, ale to se mi právě líbilo. Líbilo se mi hlavně to toulání po Krumlově a jeho krásných uličkách a malebných zákoutích.
Jihočeské divadlo dokonce hraje představení na motivy knih Jiřího Hájíčka (např. Rybí krev, Selský baroko), a to mě velmi zaujalo a určitě se na nějakou z těchto her do divadla vypravím.
Knihu jsem četl na dovolené a byl jsem připraven odpočinkové čtení, ale netěšila mě, neotevíral jsem ji moc rád. I zde jsem sice našel hájíčkovské fluidum jihočeského venkova i zajímavé postavy, ale tentokrát mi to přišlo už příliš prototypové, idealizované, schematické, černobílé, a tedy nevěrohodné. Kurňa, přece žádný osmdesátiletý chlap z chalupy si nemyslí, že mu dnes tesaři budou dělat krovy na stodolu ručním nářadím! I ty dialogy (nejen) mezi ženskými mi přišly křečovité, neuvěřitelné. Rozpracovaných témat v knize nacházím mnoho - krize středního věku, osamocenost a strach z ní, pochybnosti o smyslu kariéry, (ne)odvaha k radikální životní změně, ale žádné dotažené; Hájíčkovo velké téma křivd z minulosti, zde reprezentované nepřátelstvím otce a souseda, vyšumí úplně vniveč... Jedno však ocenit musím: dobře zachycený vztah sester a otázku vymanění se dětí ze světa a vlivu rodičů. Po skvělé Hájíčkově jihočeské trilogii pro mě byly Plachetnice spíš zklamáním, 3* dávám s přimhouřením obou očí.
„Minule jste si v košíku nic neodnesla.“
… „Odnesla jsem si pár vět z jedné knížky.“
„Co to bylo za věty?“
„Věty, které jsem v té chvíli zrovna měla přečíst.“
Velmi zvolna plynoucí, melancholicky laděný, lenivě letní příběh jedné půvabné střadatelky vět, která na oné hranici, kdy žena objevuje ve své tváři, při pohledu do zrcadla, první známky, řekněme zralejšího věku (což ovšem neznamená, že je tam vidí i ostatní, protože Marie je vážně kus), a která musí řešit v ospalém letním tempu jednoho krumlovského léta velké změny ve svém životě …
… a že těch kostlivců ve skříni, kteří se derou ven a chtějí trochu provětrat, není zrovna málo, každopádně Marii dávají dost zabrat.
Přiznávám, že mi Marie zpočátku nebyla dvakrát sympatická, navíc linie letní romance mi přišla příliš pro text účelová. S panem Hájíčkem jsme nakonec ale přeci jen našli společnou řeč, na tu správnou vlnu mě vrátil tradiční hájíčkovský motiv - návratu do rodné vesnice, který (jak jinak) odhaluje dávné křivdy spáchané na jejích obyvatelích a mapuje tak rodinné, přátelské, sousedské vztahy, které jsou řekněme v horizontu uplynulých 50ti let (ale zabrousíte i mnohem hlouběji do historie) narušené (nejenom generačně, ale také historickými křivdami, které vyplouvají na povrch), takže se dál více méně rozpadají (v mnoha obměnách je tento motiv asi ve všech Hájíčkových knihách a stále to považuji za autorovu silnou stránku a i za jeden z důvodů proč jeho knihy čtu).
Musím se ale vrátit k hlavní hrdince (zpočátku jsem prostě autorovi jeho ženskou hrdinku nějak nevěřila), chvíli mi trvalo, najít si k ní cestu, což se nakonec podařilo a v závěru knihy jsem se s Marií skoro nerada loučila, a přiznávám, názor na osamělou Marii, jež se po svém vyrovnává s vypořádává se svými problémy a starostmi, s životními křižovatkami, kterým se v životě v různé podobě nevyhne asi nikdo z nás, jsem hodně změnila.
„Osamělost, jakou znala z jednoho románu Jacka Kerouaca …“
Marie si svůj osobitý způsob, jak se se vším vypořádat, našla a já jsem fakticky za ni byla ráda, že opět … chytila vítr do plachet :-).
Povídkové romány Jiřího Hájíčka mi sedí a čtu je rád. Obdivuji především autorův jazyk, jeho schopnost vyjádřit takřka neuchopitelné. Jeho ponory do nedávné minulosti českého venkova jsou, myslím, nenapodobitelné. To vše je obsaženo i v této knize. Tady mi však hodně vadila nepřítomnost hlavní dějové linky, tedy absence smyslu toho, co nám chce autor představit, kam nás chce zavést. Několik motivů tu sice je, ale než se stihnou rozvinout, zakrní. A tak jsem tiše sledoval hlavní představitelku na jejích cestách, v jejím tápání a hledání dalšího smyslu života. Postupně mi to přišlo značně nekonečné. Takže: každý z nás se několikrát ocitá na křižovatce života a musí řešit co dál. Každý z nás má kolem sebe lidi a musí řešit vztahy s nimi. A ano, každý z nás je v mnohých chvílích sám. Tak snad jsem poselství knihy pochopil správně.
Audiokniha
Poslouchalo se mi to docela příjemně, ale přišlo mi to takové nedokončené. Rozehráno je hodně témat, něco se jen tak naťukne, něco jde trochu víc do hloubky, ale nic vlastně není uzavřené. A navíc některé momenty, u kterých si myslíte, že budou rozvinuty v zajímavou dějovou linku, se úplně vytratí... 3,5*
Příjemné čtení. Oproti třeba Vzpomínkám na vesnickou tancovačku o fous optimističtější. Opět skvěle napsané. Moje vlna fascinace současnými českými autory pokračuje.
Jiří Hájíček je čarodějem slov a atmosféry. Během psaní opravdu kouzlí a okouzluje a to všechno pořád dokola a čtení jsem si opravdu užila. Slovní zásoba na maximu, psaní jako smysl života a to vše na cca 300 stranách.
Jednu hvězdu ale musím sundat za to, že je Marie prostě "ženská postava napsaná chlapem". Plácnutí po zadku je legrácka a lichotka (není), dorty se přepočítávají na minuty ve fitku (to dělají jen teenage instapipiny, kterým se všichni smějou), extrémní sexualizace, každý po ní vyjíždí jak puberťák... a dále sbírka stereotypů o ženách, který nejsou pravda, ale muži si myslí, že jo. Jinak bych dala pět.
Sama jsem se (ač jsem o generaci mladší než hlavní postava Marie) díky knize vžila do myšlenky, jak bych se srovnávala s rozvodem, samotou. Viděla jsem i část naší rodiny, kde se někdo stará o starší příbuzné víc. Bolelo mě, jak ségra Marie jí věčně kritizovala (obecně, bože, proč jsou lidi na sebe hnusní kvůli tomu, že jeden se jinak obléká??? Vlastní sestra, rodina...). Trochu jsem víc čekala od popisu Krumlova, nebo té atmosféry, což mi chybělo, nebo mě to nevtáhlo. Ale pocity a okolnosti kolem Marie mě vtáhly. I když jsem od Hájíčka četla pro mě lepší knihy, líbilo se mi a četlo se mi to dobře.
Tady je vidět problém, když ženskou postavu píše muž. Dělá z ní sexuální objekt, protože jinak by pro něj nebyla zajímavá. V celém příběhu by se měla podle anotace táhnout samota po rozpadu manželství, ale hlavní motiv je spíš to, kdo všechno Marii chce. Protože jakoukoli mužskou postavu potká, ta po ní vyjede. Románek s mladým Filipem měl potenciál pro hlubší rozpracování, čtenářstvo by to mohlo čekat i podle první kapitoly. Ale nic takového se nestane, veškerý potenciál zůstává nevyužitý. Hlavní Mariin rys je to, že je chtěná muži, které ona však odmítá. Linka s rodiči by také jistě stála za to, ale opět je poměrně nedotažená, spíše povrchní. Obecně mi přijde, že autor v knize klouže po povrchu jakési své představy ženství, a odmítá se jí vzdát, ač by to příběhu jen prospělo.
Milý příběh o mezilidských vztazích, zivotě po rozvodu, lásce, prostě takový příjemný příběh ze života. Za začátku jsem měla trochu problém se začíst, ale pak mě to přece jen chytlo. Sympatická hlavní hrdinka Marie, její nesnesitelná protivná věčně naštvaná sestra Veronika, jejich staří nemocní rodiče a řada dalších postav mi tak zpříjemnili několik cest vlakem.
Pozoruhodná kniha, ale asi musí mít čtenářka (úmyslně volím ženský rod) už něco odžito, aby vše do sebe zapadlo. Rozjezd není úplně svižný, hrdinka příliš sympatická, děj se neposouvá, spíš tak nějak podupává na místě (prostě Hájíček). Kolikrát by se chtělo na Marii až zařvat, holka prober se, máš všechno, můžeš začít opravdu žít, vždyť to jsi přece chtěla! Ale je snadné znova vzlétnout?
Hájíčkovi se Plachetnicí na vinětách podařilo trefit ožehavý problém současnosti. Jak mají se svým dalším životem naložit lidé středního věku (45+)? Často mají po materiální stránce vše, přesto jim něco chybí. Rodiče stárnou, jsou nemocní, partnerské vztahy vyšuměly, děti vylétly z hnízda. Co si počít? Žít nebo to jen tak nějak doklepat? Tentokrát to není až tolik o tom, co je v knize napsáno, jako spíše o tom, co se dá najít mezi řádky.
Podobné téma (ovšem z pohledu muže) také výborně zachytil ve své knize Poslední stanice Hamburk Martin Vopěnka.
„Když nemůžeš vzpomínky sdílet s tím, s kým je máš, tak pro tebe ztrácejí cenu.“
Hájíčkovy knihy jsou mi příjemné z prostého důvodu, že mám vždycky pocit, že většinu toho, o čem píše, důvěrně znám. Jsem zkrátka prototyp cílového čtenáře. :o) Mám věk jeho hrdinů, prožila jsem život ve stejných kulisách jako oni, dokážu se do nich vcítit, občas mám dokonce podezření, že se mi honí hlavou i stejné myšlenky. Ani tentokrát se nejedná o žádný „velký příběh“. Podle názvu jsem očekávala něco jako "Rumový deník" :o), ale nebylo tomu tak. Hlavní hrdinka se potýká se situací, kterou si prošla spousta lidí. Děj se odvíjí vesměs poklidně na pozadí vzpomínek na dětství, odkrývání rodinné historie a dávných křivd. Je o tom, jak málo stačí k tomu, aby si lidé přestali rozumět, a o tom, že o cizích lidech toho často víme víc než o těch nejbližších. Přesto to není nijak depresivní čtení, spíš takové obyčejné, bez velkých emocí a dějových zvratů, zvláštně uklidňující, jako když člověk přijde někam, kde to dobře zná.
„Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neumějí druhejm sdělit svoji situaci. Nebo nechtějí.“
Zatím asi to nejslabší, co jsem od Hájíčka četla. Není to špatné, taková zadumaná vztahovka, ale nic to ve mě nezanechalo. Je tu mnoho témat, která mi připadají nedotažená. Například avizovaný románek s Filipem je epizoda, která vyšumí a vlastně nakonec nechápu její účel. O rodinné historii se toho moc nedovíme, náměty zůstávají nakousnuté a sama Marie je jaksi nemastná neslaná, nerozumím jí a bohužel je mi lhostejná. Což by se u hlavní postavy stát nemělo, ne?
Nakonec jediné, co mě v knize oslovilo, bylo téma stárnoucích rodičů. Taková ta chvíle, kdy si uvědomíte, že tu nebudou věčně. Přitom tohle byl jen jeden z mnoha motivů, ostatní mě nezasáhlo.
Kniha tedy vyznívá do ztracena, máme se smířit s tím, že druhým do hlavy nevidíme a jejich jednání a pocity nikdy zcela nepochopíme. Což je sice pravda, ale zároveň nic nového. Hm.
Štítky knihy
přátelství, kamarádství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutíAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Posloucháno jako audiokniha, čekala jsem víc.