Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552480/bmid_plachetnice-na-vinetach.jpg
4
1004
1004
„Vězela jen ve svém příběhu a vnímala, že se za něj stydí a nemá chuť ho někomu vyprávět.“ Bude ženská v mém věku ještě někoho zajímat? dumá zas a znovu sedmačtyřicetiletá docentka literatury Marie, kterou okolnosti přiměly stáhnout se do izolace. Dostihla ji banální tragikomedie, o níž jako specialistka tisíckrát četla i přednášela, ale po zradě manžela a odchodu dospělé dcery tohle klišé zažívá na vlastní kůži. Když se na léto vrací na Krumlovsko, aby vypomohla nemocným rodičům a smířila se s tiše agresivní sestrou, zkouší na záchranné plavbě do vlastní minulosti dohledat důvody, proč se tolik vykořenila a odcizila. Ale komu se tu svěří, když se její venkovští vrstevníci chovají jako Stroupežnického furianti svolávající hromy blesky na vetřelkyni z Prahy a sečtělý hoch z krumlovského knihkupectví je zase zoufale mladý? Psychologický román vyhledávaného českého autora se stejně jako žalozpěv Rybí krev subtilně vciťuje do ženy v krizi. Lehkou letní notou maskuje Jiří Hájíček vytrvalý zájem o traumata rodného kraje a přikládá závažné téma, jež zaujalo nejednoho klasika světové beletrie: jak v životě provést restart, když v něm obrat o 180 stupňů není možný?... celý text
Přidat komentář
“Nedokážu nikomu pořádně vysvětlit co cítím, v čem jsem uvízla. Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neuměj druhejm sdělit svoji situaci...anebo nechtějí. Připadá mi, že moji nejbližší jsou stejně osamělí jako já. Neumějí nikomu vysvětlit, proč se trápí.”
Pro mne jedna z lepších Hajíčkových knih. Používá tentokrát méně letní melancholie, kterou mám v jeho knihách tak ráda, ale líbí se mi dokonalé propracování a popis charakterů hlavních postav. Nevadil ani mi místy pomalejší děj, dával mi možnost vžít se a přemýšlet jako Marie (při čtení často, snad je to stejným věkem) a někdy se ztotožnit spíše s Veronikou.
Moc pěkný je i název knihy v kontextu s dějem. Víc už nebudu prozrazovat, přečtěte si to sami, doporučuji.
Úplně poprvé mě opravdu nebavil Hájíček. Spousta křečovitých dialogů, krkolomných scén a do očí bijích oslích můstků. V hlavě mi nejvice utkvěly ubíjející popisy neustálého přejíždění hlavní hrdinky autem nebo autobusem do Prahy, do Přídonic, do Krumlova, do Přídonic a zase znova tam a zpět. Románek s mladíkem mi připadal vyloženě špatně odvyprávěný a koncovka s dobrodruhem už byla skoro mimo moje chápání. Hájíček umí psát řemeslně dobře, ale tentokráte tomu chyběla plynulost, věrohodnost, a měla jsem často dojem, že sám autor při psaní tápal a škrtal a stejně to nepomohlo a na výsledku je to znát.
Poctivé autorské zpracování, ale určitě neuchvátilo jako předchozí díla. Vazby na rody a místa nebyla vyjádřena tak silně (i když originálně, uznávám) a paralelní životy, osamělost a autenticita a vlastní chtění na v podstatě dost banálním příběhu (i když i ten může hrát svou úlohu) tolik nevynikly. Ani literární aluze nepronikly tak hluboko, aby byly důležité. Jsem z toho trochu rozpačitá, ale nicméně za plynulé počtení si kniha ocenění zaslouží.
Krásné a úžasně čtivé! A mně hodně blízké, ať už postavou sympatické Marie, zmínkami o Trumanu Capotovi, Pani Dallowayové, benzínce u Lovosic nebo pařížskou Jardin des Plantes, s kterou jsem se nedávno seznámila v "Jsou světla, která nevidíme". Navíc jsem knížku náhodou symbolicky dočítala při dnešní plavbě na plachetnici. Hájíček mě opět nadchnul!
Mě se knížka moc líbila. Tím že se děj odehrával z velké části v mém oblíbeném Krumlově, mě to bavilo o to více.
Má první a poslední kniha od tohoto autora. Nezáživné vyprávění rozvedené ženy trpící samotou. Docela nepochopitelně se nechává peskovat starší sestrou, jako by neměla svůj názor. Pendluje mezi Prahou a Krumlovem, aby pomohla svým nemocným rodičům. Chybí mi zajímavý děj. Nutila jsem se knihu dočíst.
Tady jsem byl vcelku nadšený. První kniha Jiřího Hájíčka. Ten příběh je takový v podstatě normálně obyčejně neobyčejný, asi všechny postavy jsem chápal, nic mi nepřipadalo přehnané, čtivé.
Mám rád Jižní Čechy a knihy Jiřího Hájíčka jsou mi sympatické. Pohodová, čtivá oddechovka, která si na nic nehraje! Kniha má zvláštní atmosféru, která je mi něčím blízká, ale nedokážu popsat čím.
souhlasím s komentářem přede mnou. Velice slabé, příběh není ničím zajímavý, spíše nudný. Vlastně nechápu, co nám autor touto knihou chtěl říct.
K Hájíčkovi nastoupím a frčíme. Má takový magnet, že se jen těžko vzdaluji. A jižní Čechy jsou moje srdeční záležitost, takže suma sumárum je prostě vysoká
první dvě třetiny jako by ani nevyprávěl Hájíček, začetl jsem se až v závěru, celkově působí tak nějak rozpačitě, nevěrohodně, rozplizle, nedotaženě..., asi proto autor nakousnul příliš různorodých témat najednou
Krásně napsaný příběh Marie na sklonku padesátky. Knihy pana Hájíčka čtu velmi ráda, jsou takové lidově obyčejné, zkrátka ze života. Těším se na další počin od autora.
Pomalu plynoucí příběh ženy. Bylo to odpočinkové, bylo to bez velkého napětí, s mírným souzněním. Někdy jsem byla netrpělivá, že vše není dořešeno, ale ono to nakonec nějak dopadlo. Život plyne, příběhy se dějí...
Téma vyrovnávání se s rozvodem, stáří a nemoc rodičů, nesouznění se sestrou, to všechno je těžké, ale to by nevadilo. Co mi vadí, je, že Marie je nepřístupná, ocitá se v různých situacích a já jako čtenář nevím, co si myslí, co prožívá. Hlavně v konfrontaci s jinými postavami, mi to chybí. Jakoby neměla žádnou osobnost, nebo ta osobnost zůstala přede mnou pečlivě schovaná.
Nebyl to můj šálek, musela jsem se nutit, abych knihu dočetla. Nezáživné, děj se strašně táhnul a vlastně se v něm ani nic moc nedělo...
..."Co je nejtěžší, když se po tolika letech rozvedeš?"
Marie si sundala brýle a jas se skokem zvýšil, odraz slunce od nedaleké vodní hladiny byl pro oči téměř nesnesitelný. Přivřela víčka. Najednou nedokázala říct nahlas to, co jí prolétlo hlavou jako první. Prostě jsi sama, vlečou se osamělý večery, bojíš se, že už to tak zůstane, a stydíš se za to. Tupě zíráš na televizi nebo čteš a přistihneš se, že vůbec nevnímáš co. Nikdo tě neobejme...
Nezaujalo mě to. Většina knihy se řeší vztahy v rodině. Čekal jsem, kdy začne romantická linka slibovaná v anotaci - začala v druhé polovině knihy a je zde jen okrajově a nijak zajímavě. Žádný velký zvrat ani nijak zvláštní konec. Na odlehčení dobrá.
Štítky knihy
přátelství, kamarádství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutíAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Je až zvláštní, jak moc bez emocí se dá napsat román. Postavy nic neříkající, děj strnulý a stále se opakující. Pořád jsem čekala, co tedy Marie udělá, jak svůj život změní, ale ono to bylo pořád stejně nudné od začátku do konce. Její sestra mi lezla na nervy, stejně jako věčně pozitivní kamarádka Katka. A Filip.. no škoda mluvit. Dalo se z toho vytěžit mnohem víc. Za mě bohužel, Rybí krev je stokrát lepší.