Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534619/bmid_planata-65f9942280412.jpg
4
1002
1002
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému pádu. Pavlína svým dospívajícím srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to "každý s každým myslí tak nějak dobře", je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět a najít ten vysněný, skutečně lepší? Od autorky bestsellerů Dědina, Chirurg a Vrány... celý text
Přidat komentář
Řekl bych, že česká próza má svá specifika: často bolestivá a hluboká témata k zamyšlení. Není to jako detektivka, která umí mít i pořádný spád, tady se příběh spíš vleče, zabředává do míst, která nejsou vůbec příjemná. Říkal jsem si, kam tenhle příběh vede. Nijak zvlášť mě to nechytlo, možná to bylo z důvodu, že jsem cca o desetiletí mladší než autorka a tuto dobu jsem nezažil. Přišlo mi, že autorka zařazuje své vlastní vzpomínky na to, jaké to bylo dospívat na přelomu změny režimu, a vytvořila k tomu opravdu toxické rodinné prostředí. Zajímavé završení příběhu se konalo. Nejdřív jsem chtěl dát jen tři hvězdičky, protože jsme se už několikrát přesvědčili, že Petra Dvořáková umí víc. Za konec dávám hvězdičku navíc.
Opět zásah. Petra Dvořáková umí.
Život přece není soutěž. Z pohledu matky asi je. Taky bych byla alkoholik mít takovou manželku.
Bylo to hodně intenzivní ve všech směrech.
S knihami Petry Dvořákové jsem měla dosud dobré zkušenosti - po Vránách a Zahradě je pro mne autorka zárukou silného čtenářského zážitku.
Byť mne Pláňata nezasáhla tolik, jako výše zmíněné dvě knihy, i tak to bylo velmi intenzivní čtení. Kniha na čtenáře může zapůsobit hlavně tím, jak moc dobře popisuje rodinné vztahy v jedné obyčejné české rodině - některé aspekty jakoby se v určité míře daly najít v řadě skutečných rodin. Napjaté vztahy, najetá rutina, která ubíjí, ale kterou nikdo nemění.
Postavy jsou zaseklé v životním cyklu, který všechny ničí, ale nikdo jako by neměl dost sil z toho cyklu vystoupit a něco změnit. Všichni tak setrvávají v neutěšených poměrech, ze kterých je čtenáři jako nestrannému divákovi prostě těžko. Postavy nejsou černobílé. U všech jsem dokázala najít důvody, proč se chovají, jak se chovají, takže jsem je částečně chápala. A přesto si každá postava v sobě nese určitou vinu, proč se rodina ocitla v takových poměrech. Asi mne nejvíc rozčilovali rodiče, de ty toxické vzorce byly neuvěřitelně silné a mne dost dráždily.
Nakonec 4 hvězdy. Vrány a Zahrada mne zasáhly více, ale i tak tohle byla docela síla. Pokud máte tvorbu Petry Dvořákové rádi, tohle se vám nejspíš bude líbit taky.
Knihy Petry Dvořákové mám moc ráda, všechny se moc hezky čtou, ale možná právě proto jsem čekala něco trošku víc.
Tíživé čtení o tom, jak vypadá životní realita mnoha lidí. Osudy protagonistů této knihy mi vháněly slzy do očí. Místy šlo o slzy vzteku.
Autorka opět nezklamala. Nemožná hysterická matka opět rozložila celou rodinu.
Napsáno věrohodně, bez zbytečných hluchých pasáží. Ovšem na Vrány to nemá.
Tato kniha není pro nikoho se sklonem k depresi, alespoň já jsem ji musela číst s pauzami. Snad ani jedna z postav příběhu nebyla šťastná, spokojena se svým životem, vztahy nebo prací. Nejvíc mi vadila postava matky Aleny, její přístup k dcerám, k manželovi. Prostě jen černé mraky a málo slunce.
Audiokniha
Toto je moje druhá knížka o autorky, opět skvělé čtení. Návrat do doby těsně před revolucí a po ní mi velmi připomínal moje vlastní dětství. Koukání na Magion, nadšení z prvního kazeťáku, domácí práce, pletení, lezení na stromy, ale i to hrozné prostředí školy, nebo nepříjemné doktory, kteří se museli poslouchat... Naštěstí, tady ta podobnost s mým dětstvím končí. Naštěstí můj tatínek nebyl alkoholik a moje maminka nebyla nespokojená a nešťastná oběť, která si svou nespokojenost se svým životem vybíjela na svých dcerách.
Mám ráda tento způsob vyprávění - každou chvíli z pohledu někoho jiného - tady to bylo z pohledu matky, otce a mladší dcery Pavlíny. Čtete například kapitolu z pohledu matky a chápete ji, jak je to hrozné mít doma alkoholika, a že přesto, že je protivná a dělá scény, tak to tak nějak člověk dokáže pochopit, protože to nemá lehká. Pak přijde kapitola z pohledu otce a najednou chápete, proč pije. Jak je jednoduché si nalhávat, že je všechno v pořádku a že někdo jiný se má přece ještě hůř a nevidět a nechtít vidět, že moje rodina je nefukční a toxické prostředí!
V knížce jsou skvěle vykreslené postavy, vztahy mezi nimi a až to mrazí, když si člověk uvědomí, kolik takových rodin asi je, a jak to vlastně zvenku vypadá "normálně". Za mě skvělé a silné čtení.
Autorku mám ráda, ale tato kniha mi nějak nesedla. Pro mě nostalgický návrat do devadesátek v podobě nefunkční vesnické rodiny. Nepříliš veselé čtení o rodinných vztazích.
Další skvělá kniha z pera mojí nejoblíbenější české autorky. Naprosto vynikající sonda do života jedné rodiny, která se odehrává v období 1985 - 1995. Kniha se mi četla velmi dobře, zcela skvěle napsaná psychologie postav. Hlavně u autorky obdivuji, jak se do dokáže vcítit do mužských postav, postava otce Jirky, byla podle mě napsaná naprosto znamenitě
Za mě naprostá spokojenost a už se těším ,na další čas ,strávený četbou knih Petry Dvořákové.
Kniha se mi celkem líbila a dobře se četla, ale já pořád čekala nějaký velký zvrat, ale nepřišlo mi, že tam nastal. Byl to jen příběh se zvláštním koncem.
Petra Dvořáková má tematicky už docela rozsáhlý repertoár a každou z jejích knih vyhlížím s velkým očekáváním. V této knize toho bylo tolik, že ani nevím, kde mám začít. Děj se odehrává na pozadí dějin Československa a potažmo Česka od poloviny osmdesátých do zhruba poloviny let devadesátých a sledujeme jej z pohledu tří postav - otce Jirky, mámy Aleny a dcery Pavlíny. Jirka na se jeví jako velký dříč (což tedy rozhodně) a chce mít hlavně svůj klid doma, kterého se mu ale nedostává, a tak se obrací do minulosti a k alkoholu. Z jeho stavu dost přímočaře obviním jeho ženu, protože toto jsem dlouho nezažila. Mít takovou ufňukanou, ublíženou, věčně nespokojenou a nesnesitelnou ženskou jako je Alena, asi bych taky začala pít. Opakuje se tady motiv z Vran, kdy matka okatě upřednostňuje jednu dceru před druhou. Tady to ale nejde do takového extrému. Ale při čtení Aleniných kapitol se mi věčně otevírala kudla v kapse . Poslední POV Pavlína svět kolem sebe reflektuje nejdříve jako dítě, poté puberťačka a následně mladá dospělá. Její prozření je bolestné, ale nehodlá sedět s rukama v klíně jako její rodiče. Navíc je v knize vykreslen její vztah se sestrou Janou, který bych označila jako moc pěkný navzdory všemu, co se v této rodině děje. Konec byl kapku šokantní, možná trošku moc dramatický. 90%
Nedávno jsem četla knihu s podobným tématem, takže děj mě moc neoslovil...mám ráda knihy této autorky, ale za mě zklamání..nějak nevím, co mi ten příběh měl dát.
Další smutná, dobře napsaná kniha.
V životě lidé nezažívají jen hezké věci. Moje dětství bylo krásné a díky této knize- my šťastnější můžeme nahlédnout či si představit jak to mohlo být u někoho jiného. A když se z toho všeho dostanete, máte lepší život tak furt se objevují vzpomínky z dětství, které chtě nechtě pořád nějak ovlivňují váš život.
Líbila se mi více než Dědina, nicméně tak silné emoce jako Zahrada, Vrány a Chirurg nevyvolala. Trochu se mi začíná zajídat téma špatného vztahu rodičů k dětem, nepěkného zacházení s nimi. Charaktery postav a vykreslení prostředí opět nezklamalo, čtenář vpluje do knihy snadno.
Autorka patří k mým oblíbeným. Její knihy jsou čtivé, dobře vykreslují pocity postav, ale vždy jsou bolestné.
Smutný příběh jedné obyčejné rodiny, kde chybí láska, cit, empatie, porozumění. Konflikty jsou na denním pořádku. Každý svou nespokojenost a bolest řeší po svém. Matka je chladná, věčně nespokojená (bojuje sama se sebou). Ale proč? Jaké bylo její dětství, dospívání?
Otec sice pracovitý, ale také nespokojený, napětí utápí v alkoholu. Problematické vztahy se ženami (manželka, dcery). Je to tím, že mu vlastní maminka umřela a vyrůstal s otcem?
Děvčata Jana a Pavlína dospívají a záleží jen na nich, jak svůj život nakonec uchopí. Dokážou traumata z dětství překonat? Odstřihnout všechny bolesti a žít nový, lepší život?
Petra Dvořáková je stejně stará jako já i jako její románová Pavlína. I proto mi Pavlína byla blízká, prožívala totiž podobné věci ve stejnou dobu jako já. Bohudík nepocházím z takhle nefunkční rodiny, ale dovedu si to živě představit. Zejména matka byla opravdu na pár facek. Hrozná mrcha. Otec pijan. Neporozumění, nespokojenost, křik a hádky na každodenním pořádku. Moc se mi líbil vztah Pavlíny se sestrou Janou.
Je mi z toho tak těžko. Autorka mě opět dostala, není to oddechové čtení, ale napsané to je dokonale.
p.Dvořáková má hodně "čtivý" styl psaní ...Akorát její knihy jsou tak strašně smutné a Pláňata nejsou výjimkou...
Rodina která žije za dob konce komunismu a pak po revoluci a má pocit ,že bude lépe...jenže nejde o to v jaké době žijí ,ale jak žijí...
Kniha přečtena v rámci čtenářské výzvy
p.Dvořáková děkuji
Velmi zajímavá kniha. Nebo spíše samotný příběh. Jsem pamětníkem té doby a tak jsem si místy připadal, jako by autorka popisovala můj příběh. Ještě více na podání a vnímání děje napomohlo to, že jsem si knihu zakoupil v podobě audioknihy.