Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534619/bmid_planata-65f9942280412.jpg
4
1003
1003
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému pádu. Pavlína svým dospívajícím srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to "každý s každým myslí tak nějak dobře", je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět a najít ten vysněný, skutečně lepší? Od autorky bestsellerů Dědina, Chirurg a Vrány... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
No, jsem plná pocitů a otázek - a to mám po dočtení knížky nejradši. Když to ve mně něco zanechá a nutí přemýšlet... Skvěle napsáno! :-)
Chápu, že žili v nelehké době a vzhledem k tomu, že nebyli ve straně, se neměli úplně nejlíp...ale Alena (máma Pavlíny a Jany) mi byla neskutečně protivná. Celou dobu jsem si říkala, proč vůbec měla děti, když jí na jejích dcerách vůbec nezáleželo - nezajímala se o ně, akorát jim všechno vyčítala, ve všem viděla problém. A co mě štvalo nejvíc, že se za ně nikdy nepostavila, když jim táta nadával a mluvil o nich sprostě. Jediný, koho se zastávala, byl právě věčně opilý táta - a pro něj jsem taky pochopení nenašla. Holek mi bylo strašně líto. A když nakonec Pavlína sebrala odvahu a všechno jim vpálila, hodně jsem jí fandila! A říkala jsem si, jo, řekni jim to všechno, ať se chytnou za hlavu a uvědomí si, jak jsou sobečtí a zlí.
Petra Dvořáková patří mé oblíbené české autorky a její novinka mě opět pohltila od první stránky.
Skvěle vystihuje vztahové a mezigenerační problémy, staré křivdy a pozdější vliv na chování a výchovu.
Pavlíny mi bylo neskutečně líto a smutné je, že v mnoha rodinách to takhle chodí.
Pomalejší rozjezd, od revoluce dál už mě to vtáhlo a pohltilo. Někdy mně přišlo, že Pavlína přemýšlela a jednala příliš dětsky na svůj věk. Ale celkově to bylo opět obrovsky dobré dílo. Náročné, smutné, několik silných myšlenek a vět, které ve mně zůstávají a nutí mě přemýšlet. Prostě skvělá Dvořáková!
(SPOILER)
K zimnímu zataženému nebi trochu té vesnické depky. Náhled do života věčně nespokojených lidí, za jejichž problémy můžou vždycky jen ti druzí, co se mají líp. A svoboda? Ta se přeceňuje, ani po revoluci jsme nezbohatli a pořád se máme špatně. Manžel sice "zas až tak moc nepije", bydlet máme kde a máme se rádi, ale stejně je sousedovic tráva zelenější...
A pak je tu Pavlína s Janou, které se snaží najít vlastní cestu. Podaří jim to? A za jakou cenu?
Upřímně, ten konec (jaro 1995) byl na mě malinko přehnaný. Jako jo, katarze, ale až takhle? Asi by mi jako závěr stačila poslední kapitola.
Přemýšlím, jak to nakonec ohodnotit. Bylo to lehce sebetrýznivé čtení - matka s otcem jsou tak nesnesitelně nesympatičtí, hrozně mě štvali. Zároveň víte, že takoví zahořklí lidé kolem vás byli a jsou. No, co už. Sonda to byla jistě zajímavá, čtivé je to velice, ale přesto váhám mezi 3 a 4 hvězdami. Možná to bylo tím koncem, nevím, ale celkově mě to až tak nezasáhlo.
(SPOILER)
Kromě autentických pocitů zmaru, smutku a vzteku, ve mě při čtení převládaly rozporuplné pocity a něco
mi na příběhu nesedělo. Oceňuju, že postavy nebyly černobílé, ale někdy jsem těm jejich náhlým obratům prostě nevěřila. Sestry, které se nemají nijak v lásce, si jsou najednou opravdu blízké, uvažování opileckého otce chvílemi působí nezvykle rozumně, ufňukaná a hádavá matka najednou spontánně tančí a zpívá a její pubertální a většinou vzdorovitá dcera se k ní vesele přidává... a pak ten konec... Ale i přesto se mě to občas nějak dotklo, možná i proto, že jsem vyrůstala ve stejné době a mám starší sestru, a za to dávám čtvrtou hvězdu.
Tato kniha rozhodně vyvolá víc otazníků a přemýšlení nad tím, co autorka chtěla vyjádřit, než její předchozí knihy. Ve mně osobně vyvolala spoustu pocitů a vzpomínek, protože jsem stejně stará jako Pavlína. Takže jsem znovu prožila svůj život 80. a 90. let a v mnohém byl podobný. Velmi se mi líbí užívání metafor. Kniha se četla velmi lehce, i když téma bylo hořké. Autorka si umí ve svých knihách pohrát s komplikovanými povahami a rozehrát ponurou atmosféru takovým stylem, že si občas při čtení říkám, kolik ještě dokáže hlavní postava na svých bedrech unést?
Paní Dvořákovou mám s každou knihou v oblibě čím dál víc. Snad je to tím, že jsem stejné "staré"...Otevřela v této knize i moje vzpomínky na TU dobu a hlavně pohled na ni tehdy, i s odstupem času. Začala jsem číst se sladkou nostalgií, která se ale postupně s vývojem příběhu měnila v tíhu...
Konec byl zvláštní, překvapivý, otevřený
Na knihu své oblíbené autorky jsem se moc těšila. Četla jsem její knihy Zahrada, Chirurg a Vrány. Po přečtení knihy Pláňata jsem nějak nevěděla, jak to cítit. Přišlo mi to smutné a pravdivé. Myslím, ze vsichni, co zili v teto době, prozili v podstatě to stejné. Asi jsem čekala ještě víc.
Je to příběh o nefunkční rodině, kterou vytváří hlavně sobecká matka. Příběh je velmi dobře zpracován, sledujeme vývoj hlavně Pavlíny od dítěte až k dospělosti a taky to, jak na ni taková nevhodná výchova působí. Vlastně i otec je chováním své manželky významně ovlivněn, což ho ale neomlouvá z jeho chování. Ale tak nějak mi tam něco chybělo.
Z téhle knížky cítím jenom depresi. Mámu Alenu bych praštila, fňukna ufňukaná, zničila dětství svým holkám a tak se ji to vrátilo. Být na místě táty, tak taky radši piju:o)
Už bych se ke knížce nevrátila, ale zajímavé to bylo...
3,5*
Silný a emotivní příběh jedné rodiny. V některých pasážích jsem nevěděla jestli to prožívá Pavlína nebo já. Uf, je mi z toho smutno a už asi po sté otírám uslzené oči. Paní Dvořáková, díky!
Naprosto autentické vyprávění o dospívání z dob nedávno minulých. Dvě sestry hledají své štěstí a místo v životě na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Nelehká doba, napjaté vztahy v rodině i mezi obyvateli vesnice, touha po lásce a svobodě, to vše je ukryto v této úžasné knize. Doporučuji k přečtení nejen pamětníkům těsně předsametových a posametových časů.
Skvělé čtení. Podepisuji každou větu. Také jsem již něco zažil a pamatuji. Pohled očima dospívající dívky na vztahy v rodině a vhled do osobního života, proložené naopak pohledy obou rodičů na stejné situace, odhaluje syrovou skutečnost. Pravdivou. Nikoli takovou, co předhazují ostatním.
Zvláště oceňuji, že autorka jasně popisuje chování Aleny, která snad nemůže být nikomu sympatická a že když chlap začne chlastat, má to i svoje příčiny. V dnešní době ženského tažení proti chlapům tak ukazuje, že ne vždy vše je tak, jak na první pohled vypadá. Nevyzpytatelnost žen je mnohdy kořenem všeho dalšího dění.
Těžko však soudit (ani psychiatři si však nevěděli rady) a jsem rád, že Pavlína (i Jana) našly odvahu vzít osud do svých rukou. Ačkoli jsem se v epilogu 2020 nedozvěděl, jak se jí Doopravdy daří ( ano, splňila si svůj sen), dopis sestře však mnohé naznačuje.
Skládám hold autorce, že namířila lupu do vlastních řad a vykresluje myšlenkové pochody zralé ženy, která v mladí si vysnila budoucí život, ale její schopnosti, vitalita, nerozhodnost, okolní realita, jí znemozňují tyto sny naplnit (alespoň částecně).
Dobré knihy všem!
Narodila jsem se v roce 1988 a lecco si pamatuju ještě z doby před nástupem do první třídy. Tak třeba jak se u nás slavily dětské narozeniny nebo jak jsme se s tátou chodili dívat k JZD na čapí hnízdo (JZD se těmto hospodářským budovám a kravínu říkalo i po pádu režimu a je tomu tak dodnes :) ). Oba rodiče celý život pracovali rukama a vedli k práci i mě a moji mladší sestru. Možná proto na mě kniha tak zapůsobila.
Příběh je vyprávěn z pohledu osmileté Pavlíny, která žije s rodiči, prarodiči a sestrou Janou v domě na vesnici. Maminka je permanentně nešťastná a táta se rád napije. Rodinné vztahy jsou neustále v jednom ohni a hádky téměř na každodenním pořádku. Roky ubíhají, sestry dospívají a jejich pohled na rodinu i sebe samé se začne pomalu měnit...
Tahle knížka má teda atmosféru! Takovou hutnou a syrovou.
Jste součástí režimu a přihlížíte jeho pádu. Nejdřív je všechno pěkně
zaškatulkované a odlišnost nepřípustná. Později se slovem svoboda div nedusíte. Je všude kolem vás a lidské názory se najednou mění.
Autorka naťukla spoustu nelehkých témat - závislost na alkoholu a lécích, náznak sexuálního zneužívání v rodině nebo úskalí dospívání. Tím největším ale asi byla dětská bezmoc :(
Knížka se mi moc líbila, i když mi po dočtení bylo takový podivný smutno a hodně jsem si popřemýšlela...
Doporučuji :)!
Ó, jak opravdové! Bylo o čem přemýšlet, nač vzpomínat. Příběh mi tak nějak otevřel dobře zabouchnuté dveře minulosti. Už je to přes měsíc po přečtení - a pořád v tom jedu. Některá rána se probouzím a nevím, zda já jsem já nebo Pavlína. Inu, čtěte, je to dobrá kniha.
Petru Dvořákovou zařazuji mezi mé objevené a oblíbené paní Autorky. Není to jen neautentická šikovná pracovnice se slovy.
Silné, autentické, povědomé, emotivní, smutné. Proč čtu? Abych cítila. Tady je to cítit.
Pláňata jsem četla už před nějakou dobou, ale pořád tak nějak nevím, jak to uchopit.
Tvorbu Petry Dvořákové miluju. Její knihy bych četla stále dokola, i proto jsem se na její novou knihu těšila a měla velká očekávání, ale... tady se to nějak nepotkalo. Nechci říct, že bych byla vyloženě zklamaná nebo, že by Pláňata byly špatný, styl psaní byl perfektní jako vždy, ale od toho příběhu jsem prostě čekala víc.
Ten příběh tam tak nějak plyne, čte se to v podstatě samo, ale taky se tam v podstatě nic moc neděje. Pořád jsem čekala, kdy tam bude nějaký zvrat, o čem ta kniha bude tentokrát, pár náznaků tam vždy i bylo, ale nakonec z toho nic nebylo. Schválně, kdo tam taky čekal, že ten otec si k Pavlíně dovolí víc, než by měl? Za mě tam prostě nebyl takový ten wow efekt. Začátek anotace tu knihu docela dost vystihuje, obyčejná rodina, obyčejné profese, obyčejný dům a nehybný čas.
Knihu tak hodnotím jako průměr, ale na další autorčinu knihu se samozřejmě těším.
Tak se na mě atmosféra knihy nalepila jako temnota. Nebo bažina. Uf.
Kniha na odpočinek to tedy není.
Život jedné rodiny od roku 1985 po rok 1995 a s epilogem 2020.
Jako by nestačily obtíže spojené s životem v totalitní společnosti, rodina se zmítá v neustálých vztahových problémech, ničivě se na ní podepisuje alkoholismus otce, věčná ukřivděnost matky a soužití s prarodiči. Oživení v podobě Sametové revoluce a naděje s tím spojené, netrvaly dlouho. Přemýšlela jsem zda se některé z postav nepodobám, a rozhodně jsem si nic podobného nepřála.
Příběh je uvěřitelný, ....o to je čtenáři hůř. Paní spisovatelka mi připomněla řadu událostí, které jsem prožívala v podobném věku jako dívky. Zbývá jen doufat, že se někdo poučí a někomu se podaří zhojit jizvy....i když nevím, nevím.
Taková normální toxická rodinka... Dětství a dospívání Pavlíny z generace Husákových dětí, z pohledu Pavlíny a jejích rodičů, věčně nespokojených, ať se děje, co se děje, ale neschopných se změnit... Myslím, že epizodka z vyráběním kytiček, a hlavně Alenin komentář poté, a také poslední sezení u psychiatra o té neschopnosti vypovídá mnohé. Člověku se ani nechce věřit, že takoví nesympatičtí rodiče můžou existovat, ale... ale bohužel se obávám, že české vesnice a maloměsta jich byla plná ještě za mého dětství, a to jsem se narodila o téměř 20 let později. Ostatně asi i dnes se najde spousta rodin, kde se nadává, že se všichni mají lépe, ale nikdo nedělá nic proto, aby se lépe měl sám, jen si vylévá vztek na dětech...
Postavy nejsou ploché, všechno to má velký potenciál... Jen mi chyběl v několika okamžicích pohled i jiné postavy, který by vše vysvětlil. Hlavně otcovy vulgarismy vůči Pavlíně. A bohužel kniha postrádá i větší děj. Ne, že by se nedělo vůbec nic, to ne... Pavlína s Janou dospívají, mění se svět okolo nich... Ale prostě nějaká ta větší dějová linka, která vás táhne k tomu, že prostě musíte vědět, jak to dopadne. Toho výsledkem je podle mého i konec, protože nemáte-li děj, nějak to prostě utnout musíte... Vzhledem k předchozímu to nemělo ani žádný hlubší smysl. Jak už tu bylo psáno několikrát přede mnou, konec jak z jiné současné české knihy, kde ale byl naprosto jasný spouštěč, který zoufalého člověka vede k zoufalým činům. Tady nic...