Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534619/bmid_planata-65f9942280412.jpg
4
1004
1004
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému pádu. Pavlína svým dospívajícím srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to "každý s každým myslí tak nějak dobře", je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět a najít ten vysněný, skutečně lepší? Od autorky bestsellerů Dědina, Chirurg a Vrány... celý text
Přidat komentář
Stejně jako Vrány i toto je trýznivě pravdivé a geniálně napsané = odposlechnuté od života. Někdo psal níže: číst to občas až bolí. Člověk by až propadl beznaději, že některé věci se už nenapraví a že bludné kruhy v rodinách se někdy nepodaří přerušit, zastavit... Skvělá kniha.
Bezvýchodnost situace , která je jakousi výrobní značkou autorčiných knih , mě neuvěřitelně baví.
Nešťastná matka, která kope kolem sebe , nejčastěji do svých vlastních dcer , otec zbabělec a alkoholik, což je šílená kombinace a dvě dcery , které touží po svobodě a po svém kousku štěstí. Neveselé, nicméně opět výborné čtení.
Knihu můžu jen doporučit. Sice jsem si už za půlkou knihy říkala kdy se stane nějaký ten plot twist a stále nic. Kniha se odehrává v letech 1985 až 2020 vždy na jaro, léto, podzim a zimu. Odkrývá realitu většiny rodin v přelomové době komunismu. Děj vypráví převážně hlavní postava Pavlína pod symbolem hvězdy, potom také matka pod symbolem kolečka a otec pod symbolem kříže. Tento způsob vyprávění knihu ozvláštnil.
Jakékoliv, jen ne idealni rodinné vztahy s pádem komunismu na pozadí mě do sebe vtáhly. Bolestivé čtení, kdy jsem při každé další stránce doufala, že vše nabere správný směr.
Dvořáková nezklamala. Neočekávala jsem veselou knihu a to také nebyla. Další depresivní téma. Kniha měla spád, četla se moc dobře. Vyprávění z perspektivy všech členů jedné rodiny bylo zajímavé. Jsem nadšená.
(SPOILER)
Petru Dvořákovou mám moc ráda, píše velmi čtivě a přesně o tématech, která mám nejradši. O obyčejných životech, ve kterých se toho na první pohled nic moc neděje, ale při tom se řeší velmi vážná témata, se kterými mohou mít její čtenáři vlastní zkušenost.
A taková byly i Pláňata.
Všechny postavy mě svým způsobem trochu štvaly (Alena hlavně), ale všechny byly o to uvěřitelnější a o to rychleji mě zatáhly do svého příběhu.
Jediné, co mohla autorka oželet, je dle mého názoru poslední kapitola. Kdyby ji nechala v šuplíku, byla bych nadšená úplně. Chápu, co chtěla čtenáři poslední kapitolou sdělit, ale do konceptu celé knihy mi nezapadala.
Opět skvostné dílo, které je protkané jednou velkou emoční vlnou. Tohle umí P.Dvořáková bravurně.
Byla to klasická Dvořáková, toxické vztahy v jedné rodině, já ale nevím, jaksi mi připadá v jejích knihách všechno špatně. Píšete do komentářů, že je to o obyčejném životě obyčejných lidí, ale tam není vždy a všecko špatně. Kdo má právo soudit?
V nejnovější knize oblíbené české autorky žijeme život jedné rodiny v 80. a 90. letech. Vyprávění se střídá z pohledu věčně nespokojené matky, otce, který si rád přihne a dcery Pavlíny, která se nebojí říct svůj názor. Hádky rodičů jsou na denním pořádku. Bydlí na vesnice, žijí od výplaty k výplatě. Prožijeme s nimi převrat v 89., kdy se všichni těší, jak si polepší. Naše rodina ale brzy zjistí, že pro ne se nezměnilo vůbec nic.
Další autorčina kniha, v které moc smíchu neprožijeme. Jen si připomene realitu všedních dní a podmínky, za kterých se dříve žilo, především na vesnici. I tentokrát se na konci stane překvapivá událost, takový vzdor Pavlíny - víc prozrazovat nebudu. Nebyla to špatná kniha, ale jiné knihy od autorky mě bavily víc.
Tedy zase dost depresivní čtení, ale to jsem trochu očekávala a zvlášť konec bolel. Hlavně se řeší rodinné vztahy. Otec se upíná k alkoholu a dcery se snaží nějak žít, což v takovéto hrozně disfunkční rodině nejde. Je tu popsáno, jak se na život dívají členové rodiny a zvláště pohled matky je děsivý. Spisovatelka jako vždy dokáže popsat tu bezvýchodnost a beznaděj žití, prostě paní Dvořáková psát umí.
U knihy jsem si zavzpomínala na dobu mého mládí. Autorka dobře vystihla atmosféru té doby. Závěr knihy byl nečekaný. To číst, bolelo. Ani nevím které z postav mi bylo nejvíc líto.
#audiokniha - No, tak nějak nevím, jak to uchopit. Od Dvořákové jsem četla Vrány a ty byly bravurní. A proto jsem se na její novou knihu moc těšila, měla jsem fakt hodně velká očekávání, ale ... Nechci říct, že jsem vyloženě zklamaná, Petra umí psát opravdu dobře, ale tak nějak jsem čekala poutavější příběh, více zvratů ... Tenhle příběh mi přišel takový nemastný, neslaný, vlastně se tam nic moc neděje, obyčejný život a obyčejní lidé. Vím, že tímhle asi půjdu proti proudu, protože kniha má jinak hodně dobré recenze, ale mě Pláňata moc nesedly a omlouvám se všem těm, kteří z knihy byli nadšení. Hodně mi ale dojem z knihy vylepšilo to, že jsem poslouchala audioknihu, která je namluvená více lidmi, a hlasy se dost střídají. Ale jinak kniha za mně takový lepší průměr. Znovu bych ji asi nečetla.
Kdyby šlo o prvotinu, byla bych nadšením bez sebe, od Dvořákové jsem však čekala trochu víc. Příběh o rodinných vztazích ve zlomové době nazírané z pohledu rodičů i dětí. Knize se nedá upřít vypravěčská kvalita, nádech nepřekonaných Vran, Lesu v domě i něco ze Zahrady.
V české literatuře v posledním už minimálně desetiletí jako by převládala témata buď z druhé světové války a nebo vyrovnávání se s osmdesátými léty. Román Pláňata zachycuje i dobu porevoluční az do roku 1995 - pro mě trochu překvapení, že i polovina devadesátých let je líčena jako obdobi spíše "rozvojové", protože já jako tehdejší teenager to tak úplně v paměti nemám.
Hlavním tématem jsou ovšem vztahy, především rodinné, nazírané z perspektivy jednotlivých protagonistů. Až neuvěřitelně "odosobněná" matka, která řeší především svou nespokojenost, zároveň hodně podléhá společenským "normativům", ale mateřské city jdou naprosto stranou. Dcery pokoušející se najít své místo spíše mimo rodinu, otec, který by rád byl hlavou té rodiny, ale domácí konstelace mu to neumožňují, takže sahá po českém způsobu k alkoholu. V knize se mj předkládá otazka, kde jsou hranice otcovské "lásky"....Pohled do vztahů, které jsou destruktivní - nejen v oblasti citové, ale v závěru knihy i doslovně. Pro mě zejména přínosné jako připomenutí všednodennosti začátku devadesátých let.
Alena z příběhu byla tak neuvěřitelně nepříjemná, zlá, závistivá a nespokojená ženská, že mi z ní bylo úplně nanic. Knížku jsem celou dobu vnímala z pozice matky a úplně mi rvalo srdce jak byla ta osoba hnusná a nelaskavá k vlastním dětem, jak si na nich vybíjela svou naštvanost a pocit méněcennosti. Chudáci holky, chudák chlap. Jediné řešení pro děti z takového zázemí je rychle se osamostatnit. Zajímavý mi přišel popis situací z pohledu jednotlivých členů rodiny. Na střední jsem taky začala chodit v r. 1992 a velmi důvěrně znám i ten pocit že pizza je něco strašně drahého či luxusního, něco pro lepší lidi, něco co sice neskutečně voní a člověku se sbíhají sliny, ale něco, co si prostě nemůžeme dovolit :) představa jít do restaurace jako rodina úplně sci-fi. Dnes se tomu těžko věří, to je nepřenosné.
Maturovala jsem v roce 87 na zdravotce,takže hodně podobností.Spoustu věcí jsem znala-pletené oblečení a prázdná lednice.Jen ten konec
(SPOILER) Kompilace Dědiny a Vran s koncem podobným s Lesem v domě. Už třetí kniha po sobě kdy se autorka zabývá pedofilii či zneužíváním a už mě to moc nebaví. Chápu,že se o tématu musí mluvit,ale nevím,jestli už se to pak nemine účinku. Čekala jsem od knihy víc a 3* dávám za sympatie k autorce a její předchozí tvorbě.
Od autorky mám přečteno asi všechno, ale tohle bylo zklamání. Jedním slovem slabota. Odnikud nikam.
Víte co je průšvih? Když se lidi, co se mají rádi nedokážou domluvit. Když se něco špatně pochopí nebo řekne, když se něco říká až moc těžko a tak se radši mlčí, když má jeden pocit, že mu druhý tak docela nerozumí a zlehčuje to, co by měl brát vážněji. Pak strašně snadno dojde k hádkám, nedorozuměním, slzám...
Petra Dvořáková tenhle motiv v různých variantách používá poměrně často a ve svých příbězích tak odráží to, o čem se bojíme mluvit nahlas a veřejně. Je to taková pomyslná literární facka člověku, doprovázená výkřikem "TAK UŽ SE KONEČNĚ VZPAMATUJ, JINAK PŘIJDEŠ O HODNĚ!"
A tohle všechno je obrovským benefitem i jejího posledního románu Pláňata, který je navíc ztemněn nelehkou dobou komunistickou, která pohodový rodinný a pracovní atmosféře nepomohla ani tam, kde by jinak vládl klid a mír zbraní.