Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534619/bmid_planata-65f9942280412.jpg
4
1005
1005
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému pádu. Pavlína svým dospívajícím srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to "každý s každým myslí tak nějak dobře", je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět a najít ten vysněný, skutečně lepší? Od autorky bestsellerů Dědina, Chirurg a Vrány... celý text
Přidat komentář
Předchozí autorčina kniha se mi líbila o fous víc, ale ani Pláňata mě nezklamala.
Opět se tu potkáváme s typickým stylem autorky, i když tentokrát, dle mého názoru, děj nabírá na obrátkách velmi pomalu, což mi malinko vadilo. Možná proto, že se odehrává v průběhu více let, což v knihách úplně nevyhledávám. Toxické vztahy a období komunismu autorka velmi věrně čtenáři přibližuje prostřednictvím výborně vykreslené atmosféry obyčejného života jedné rodiny. A i přesto, že tu nedochází k velkým zvratům v průběhu knihy, čtení mě i tak bavilo. Konec mě, podobně jako ostatní, trochu zaskočil, ale vlastně se nese v autorčiném obvyklém duchu. Čtení to není úplně veselé, ale tak nějak jsem to čekala.
Petra Dvořáková stále patří mezi mé nejoblíbenější české autorky a vždy žasnu, jak dokáže zpracovat těžká témata. Stále u mě vedou Sítě a Zahrada, ale i tato rozhodně stojí za přečtení, i když jsem se s podobnými tématy v několika jiných knihách už setkala.
Pěkná kniha o životě jedné rodiny. Úplně se mi vybavily některé věci z komunistického dětství. Tak jsme prostě vyrůstali. Naštěstí ne v takové rodině jako Pavla s Janou.
Četbou knihy jsem si připomněla období vlastního dětství a dospívání.
Dvořáková je mistryní ve vykreslení života obyčejných lidí. Děj není nikterak převratný, ale vztahy v dishamornické rodině vykreslila velice věrně a uvěřitelně. Až jsem sama někdy při čtení zažívala pocit zmaru a postava matky mi byla krajně nesympatická.
Závěr mne překvapil, ale dalo se čekat, že se happy endu nedočkáme.
Dalo by se říct že se jedná o obyčejný příběh, jedné rodiny v určité době, o věcech známých a běžných. Ale ta atmosféra, kterou umí autorka stylem psaním navodit je dechberoucí, a to z knih autorky dělá knihy neobyčejné.
Nechala jsem se nalákat reklamou a slušným hodnocením. A to je asi hlavní důvod, proč jsem byla trochu zklamaná. Čekala jsem víc, než mi nakonec kniha nabídla.
Tak to bylo zase hustý.. Defakto jsem se vrátila do svého dětství, kdy to bylo takové... Žila jsem ve městě, ale prázdniny jsem trávila na vesnici u babičky, která byla taky úžasná a milá.. mám taky jednu sestru a rodiče jak přes kopírák..taky jsme chtěly obě vyletět co nejdřív z hnízda..konec trochu rozporuplný, ale proč ne..a je důležité jít si za svými sny.. krásně časově je to rozkouskované, jaká byla doba, jak se žilo a jak se s tím rodiče a děti museli vypořádat..je to smutná kniha, ale takový to bylo
Tak to byla přesně taková drsárna, jakou mám u autorky tě ráda. Svět obyčejných lidí bez příkras, chvílemi je vám smutno. Pokud jste stejná generace jako autorka, připomene se vám spousta typických věcí a situací tehdejší doby. Jen z toho konce jsem trochu v rozpacích a nevím, jak ho uchopit.
Knihy Petry Dvořákové mám moc ráda. Nejprve mě oslovila Vránami, pak Zahradou a nyní přichází její zatím poslední kniha Pláňata. Připomíná mi lehce mix Vran i Zahrady se směsicí děl od dalších současných českých autorů.
Máme zde osmdesátky a devadesátky a nešťastnou, neharmonickou rodinu, kde si nikdo pořádně nerozumí. Matka je jen nespokojená, vnitřně strašně nešťastná. Neumí si sama pomoct, chodí na psychiatrii, pořád jen dokola na všechno nadává. Po pádu komunistů i na současnou dobu a jak dříve nám bylo přece líp. Otec hodně pije a jak román postupuje má až chlípné myšlenky na svou druhou dceru, protože mu připomíná jeho ženu, když byla mladší a neřvala na něj.... Nikdo z nich ale nic nemění. Prvorozená dcera je tak jakoby v knize bokem a druhá Pavlína je dalo by se říci hlavním vypravěčem.
Ze začátku knihy mě mrazilo, jak moc jsem zapomněla na to, jaké to bylo, když jsem byla dítě a nic moc jsme neměli, jak jsem nosila jen oblečení po sestřenici a styděla se za to, jak vypadám. Doma jsme nic neměli, často jsme strádali a neměli peníze. Paní Dvořáková umí dokonale vystihnout dobu, ve které jsme žili a často popisuje i skvěle detaily. Říkám si, na kolik z toho jsem zapomněla. Jak se k sobě i lidé chovali, jak se mluvilo doma a co jsme tehdy řešili.
Příběh se mi líbil, knihy paní Dvořákové se čtou samy a tuto jsem opět přečetla za jediný den. Nemohu jinak než plný počet hvězdiček.
Za začátku dobrý,ale postupně kniha ztracela grády.Asi jak Pavlina dospívala.
Jinak Alena mi silně připomíná kolegyni z práce, taky furt se vším nespokojená a nesympatická.
Tohle nebude jednoduché
Petra Dovořáková patří mezi mé nejoblíbenější české spisovatelky a zároveň je to spisovatelka, díky jejíž knize Sítě jsem se před lety rozhodla dát českým autorům obecně šanci a od té doby čtu navíc vše, co Petra Dvořáková píše.
Mezi mé největší srdcovky patří zmiňované Sítě a Vrány, ale všechny autorčiny knihy mají silná témata a mají čtenáři rozhodně co předat.
Loni přišla autorka s útlou novinkou Zahrada a já tak rozhodně neočekávala, že rok na to přijde s další novinkou, která bude navíc plnohodnotným román. Stalo se, vyšly Pláňata a já se strašně moc těšila.
O to větší je ale mé zklamání
Tohle se mi píše ale vážně tak těžce
Pláňata jsou vlastně typickým románem Petry Dvořákové, ať už co se stylu psaní, tak tématu a zápletek týče. Nádech Vran je cítit, ale zároveň cca po třetině jsem si uvědomila, že sice čtu typickou autorčinu knihu, ale vlastně čtu něco, co už z knih moc dobře znám (konkrétně i z jiných autorčiných knih). Prostě je to něco, co už tu bylo Mockrát.
Finální zklamání přišlo s koncem, který jsem letos nečetla poprvé (víc prozrazovat nebudu) a pro jehož pochopení mi tak nějak chyběly informace
Byť jsem tedy knihu přečetla velmi rychle, styl psaní byl skvělý, tak za mě se zcela upřímně jedná o nejslabší autorčinu knihu.
Pořád ale platí, že si přečtu cokoli, co autorka v budoucnu napíše. Pláňata jsou za mě ale „pouze“ průměr.
Od autorky jsem už četl knihu VRÁNY a ZAHRADA. Knihy se mi líbily.
Děj románu se odehrává od roku 1985 až do roku 1995. Poslední kapitolu tvoří rok 2020. V jednotlivých rocích se střídají různá roční období (jaro, léto, podzim, zima). V románu se střídají různé úhly pohledu hlavních postav (rodiče, děti).
Hlavními postavami jsou JIRKA a ALENA, kteří mají 2 dcery – PAVLÍNU a JANU. Pavlína je temperamentnější než Jana. Je mladší než Jana. Žijí v rodinném domě společně s rodiči od Aleny.
JIRKA má problémy s alkoholem a ke svým dcerám se nechová moc pěkně. Je vůči nim vulgární, což se mi vůbec nelíbilo. Pracuje jako dělník. Je velmi zručný. Rád fotografuje.
ALENA se často hádá s Jirkou a také s dětmi. Neustále jim rozkazuje a komanduje. Navštěvuje také psychiatra. Vystřídala několik zaměstnání a nikde není spokojená. Dlouhou dobu pracovala jako kuchařka ve školce, později také v knihkupectví. V manželství je nespokojená, a přesto nemá vůli něco změnit. V tomto ohledu je pasivní a utěšuje se tím, že jiné ženy jsou na tom mnohem hůře než ona, např. její sestra MAŘINKA, jejíž manžel je větší alkoholik než Jirka. Občas si někomu na manžela postěžuje, ale to je tak všechno.
V románu jsem si připomněl staré časy za komunistů. V románu je zmíněn také výbuch Černobylu, revoluce 1989 a nakupování zboží v Rakousku v roce 1990. Některé události jsem prožil osobně, jiné znám z vyprávění.
Bylo mi líto Pavlíny a Jany, poněvadž nežily v rodině, která by byla harmonická. V této rodině se vyskytovaly neustále hádky, nedorozumění, křik, obviňování, koho má kdo více rád apod. V každé rodině jsou nějaké problémy, ale tohle bylo velmi disharmonické prostředí. Sledujeme také první lásky Pavlíny a Jany a také jejich studium na střední škole. Líbilo se mi, že před jejím domem se nacházel kaštan, na který rádi vylezly a pozorovaly okolí. Líbilo se mi, že se naučily šít a vyšívat a celkově byly zručné v těchto ručních pracích. Jedna více, druhá méně. Pavlína také brnkala na kytaru a zajímala se o programování.
Očekával jsem, že v knize dojde k nějakému velkému zvratu, při kterém se mi pozastaví dech jako tomu bylo v knize Zahrada, ale nedošlo k tomu. Občas jsem postřehl nějaké náznaky a říkal jsem si, že jsem na to přišel, ale nebylo tomu tak. Děj plynul pozvolna a ničím jsem nebyl překvapen. Závěr knihy byl takový, jaký byl. Vůbec se nedivím tomu, k čemu se rozhodla Pavlína, i když s tím úplně nesouhlasím.
Kniha má pěknou obálku.
Spisovatelka má na svém kontě již několik knih a všechny se mi líbily. Zabývá se v nich běžnými rodinnými starostmi, radostmi a životem.
V knize Pláňata je to podobně. Poznáváme zde typickou českou rodinu žijící v době komunismu, který se ale blíží ke konci a nastává pro všechny vytoužená svoboda, spousty plánů a nadějí, že životy budou mnohem lepší. Táta, máma a dvě dcery, které chodí do školy a užívají si dětských radovánek a nerozumí všemu co se kolem nich děje. Mají své dětské sny a přání. Jak roky plynou a dcery rostou, zjišťují, že ani v jejich rodině není vše zalité sluncem a že máma s tátou řeší problémy, které začínají být větší a větší a narušují tak i jejich dospívající život.
Od prvních stránek jsem se vztekala. Ne že by se mi příběh nelíbil, právě naopak. Autorka dokázala velice čtivě vylíčit jednotlivé postavy a mě lezla na nervy hlavně maminka. Tak ukňouraného a věčně nespokojeného závistivého člověka jsem dlouho nepoznala. Všichni kolem měli vše lepší, jen ona byla chudáček. Její manžel, to byla taky postavička z komiksu. Chlap, který sice chodil do práce, ale jinak mu jeho jedinou pořádnou zábavou bylo lemtání piva. Měla jsem pocit, jako když sleduji Výměnu manželek :D česká rodinka se spoustou problémů, ale maminka se snažila dávat okolí najevo, že se mají překrásně ač jádro bylo shnilé.
Příběh je vyprávěn z pohledu několika osob. A autorce se skvěle podařilo vylíčit styl vyjadřování jedné z dcer. Ten posun s dětských let a lehce jednoduššího vyjadřování až do těch dospělých byl skvělý. Ač nejsou kapitoly nadepsány kdo zrovna příběh vypráví, tak se rozhodně neztratíte, protože na první dobrou poznáte, kdo příběh vypráví.
,,Možná, že pohřby jsou nejdůležitější proto, aby lidi mohli věřit, že se ještě pořád mají rádi."
Opět příběh k zamyšlení.
Tak trochu Vrány, tak trochu Dědina, takže téma již okoukané, přesto mě opět chytilo do svých sítí. Krásně si mě obtočilo, svázalo, polapilo.
A odlesky vlastních strašáků, které spatříte v dobře nastavenych zrcadlech vás možná překvapí, možná rozteskní, vyvolají pocit nostalgie, smutku, marnosti...
,,Od země stoupá chlad, vítr povívá travinami. Najednou nevím, jestli tu život začíná nebo končí."
Ale co ten konec, tak podobný jinému příběhu, v jiné knize jiné autorky?
Rozpačitost.
P.S.: „Náhoda je květ poezie na stromě všedního života.“ Hans Christian Andersen
Audiokniha: Lucie Valenová, Marie Černochová, Robert Mikluš čtou bezútěšně, odevzdaně, emocionálně proměnlivě.
A mně se kniha moc líbila. Zavzpomínala jsem, mělo to švih a krásně se to četlo. Petra Dvořáková a její knihy jsou sázka na jistotu.
Mě to prostě nějak nebaví. Mám pocit, že podobných knih (s podobným tématem) už bylo tolik. Nepřináší to nic nového, není to ani nijak výjimečně napsaný. Už mě začíná tenhle typ literatury nudit, a že tohohle u nás vychází fakt hodně.
Nevím, jak to autorka dělá, v jejich knížkách často není žádný velký děj nebo závěrečné vyvrcholení, ale krásně se čtou a jsou tak nějak plné. Tahle mě vrátila do dětství - tou dobou a poměry, které tenkrát byly - ne těmi vztahy v rodině! Opět se mi líbil styl vyprávění, kdy se měnil vypravěč, stejně jako v dědině.
Zhodnotila jsem, že kniha opravdu není pro mne....nijak neobohatilo, nepovzneslo, nepobavilo, ani nedostalo z reality všedních dní ... spíše hodně rozladilo, rozesmutnilo, ...přitom kniha Zahrada se mi velice líbila, i když také "nepobavila".....asi je to tím, že tady jsem nenašla sympatii k žádné z postav....
Pěkně to bylo, ale předchozí autorčiny knihy se mi líbily víc.