Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534619/bmid_planata-65f9942280412.jpg
4
1005
1005
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému pádu. Pavlína svým dospívajícím srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to "každý s každým myslí tak nějak dobře", je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět a najít ten vysněný, skutečně lepší? Od autorky bestsellerů Dědina, Chirurg a Vrány... celý text
Přidat komentář
Knihy Petry Dvořákové se úžasně čtou, Chirurga ale u mě žádná jiná nepřekonala a nedokázala to ani tato kniha. Ke všemu mi příběh přišel dost podobný knize Vrány, dokonce tam otec utrousil úplně stejnou poznámku vůči dceři jako ve Vránách a to mi přišlo škoda.
Na této knize mě fascinovala především ta věčná nespokojenost matky, jak to bylo nejdřív hrozné za komunismu a když pak přišla demokracie, jak to zase bylo hrozné, protože... důvod se vždycky našel. A to je bohužel realita spousty lidí dodnes.
Za mě krásné čtyři hvězdičky.
Přelom osmdesátek a devadesátek na jedný obyčejný dědině s obyčejným domem a uvnitř s úplně obyčejnou rodinou. Poslepovaný dům obývaný společně s prarodiči.
Hlavní vypravěčka dcera Pavlína popisuje svýma dětskýma očima život v rodině.
Máma Alena věčně explodující, uřvaná ženská vyžívající se v záchvatech vzteku, nenávisti a sebelítosti. Táta Jirka jako latentní alkoholik, osoba s každou kapitolou víc a víc odporná. Oplzlý myšlenkový pochody spojený s hulvátstvím se postupně po kapkách chlastu stupňují. Věta, kdy se nadranej potácí domů a malá Pavlína sedící před domem s jejím kamarádem Vítkem uslyší “ty čubkóóó , mi zní v uších ještě teď.
Dennodenní šeď a martyrium z pohledu Pavlínky a její starší sestry Jany je naprosto ubíjející i přesto, že nedochází k fyzickému násilí.
Patrný je, že zejména u Pavlínky se ztrácí bezstarostnost a předčasně dospívá. Ani snaha udělat rodičům radost za každou cenu, zavděčit se dobrou známkou, nemění nic na zaběhlé šedivé rutině bez zájmu, nasraný náladě a věčný nespokojenosti. S dospíváním pomalu ale jistě vyprchává naděje. Neštěstí, smutek a chuť na sebezáhubu je čím dál zřetelnější.
Pláňata zařazuji na jednu z nejlepších knížek, co jsem kdy četla. Kdo si ji chcete prožít úplně na maximum, dejte si audio verzi. Pavlína, máma Alena a táta Jirka každý svým hlasem doslova ožívají. Naprosto excelentní výběr předčítačů vystřeluje už tak tento knižní skvost do nebeských výšin.
Petra Dvořáková, pro mě velmi specifická autorka, která mě svou tvorbou nikdy nezklamala, a to jsem od ní četla už opravdu hodně knih. Mezi mé oblíbené patří Chirurg, Dědina, Vrány nebo například Zahrada. Všechny tyto knihy na mě udělaly velký dojem a na autorku nedám dopustit. Dokonce si myslím, že na české scéně patří mezi ty nejtalentovanější autory.
A ani Pláňata mě nezklamala, jde o rodinný příběh, který krásně popisuje nejen tehdejší složitou dobu, ale i životy jednotlivých postav. Opět se setkáváme s těžkými tématy a nic není přebarvené na růžovo. Zkrátka, pokud znáte tvorbu Petry Dvořákové, tak Pláňata pro Vás určitě nebudou zklamáním, ba naopak. Knihu ale musím doporučit i v případě, že autorku ještě neznáte! Knihy Dvořákové jsou fantastické a na příběhy o kterých píše rozhodně do druhého dne nezapomenete.
Sečteno podtrženo, kniha na mě udělala velký dojem. Skvěle se četla a já nemůžu jinak než Vám ji vřele doporučit všemi deseti.
Kniha, která mě naprosto uchvátila obálkou, tahle je opravdu povedená. A knihy Petry Dvořákové mám ráda. Pláňata jsou stylově podobná její Dědině, jen je příběh vyprávěný jen třemi lidmi, mámou, tátou a dcerou. Ono se tam v podstatě nic moc neděje, je to příběh jedné rodiny (ne příliš idylické) na pozadí historických událostí let devadesátých, před a po revolučních, jak je prožívali obyčejní lidé a jaký na ně měly dopad. Já jsem si příjemně zavzpomínala na své dětství, protože jsem vyrůstala ve stejné době....jen já na rozdíl od holek měla milující pohodové rodiče.
PLÁŇATA jsem si užila, kniha mě tentokrát neuvrhla do nějakých trudnomyslných stavů, byť ten potenciál tam byl, jak jsem psala v recenzi - rodinka jak víno, ale asi to prostě převálcovala radost z návratu do dobových reálií mého dětství. Doba taková byla, tak se prostě žilo, tak to bylo...
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižních střípků.
Před přečtením knihy jsem se omylem dostala ke komentáři v Reflexu, kdy literární kritik popisuje zkušenost s nakladatelstvím Host, jež mu odmítlo poslat výtisk Pláňat k recenzi. Ke knize jsem proto přistupovala ne negativně, ale spíše ve stylu, že se mi líbí, jak si Dvořáková stojí za svým, že to nemá zapotřebí, protože její jméno samo o sobě už asi (negativní) reklamu v Reflexu nepotřebuje. A zrada!
Pláňata ještě před třemi roky by mě bavila. I když možná už taky ne. To téma je tak strašně obligátní, stokrát omílané. A Dvořáková mu nedala nic navíc. Ani špetku. Jak kdyby se ze sebe vypsala, zůstalo jen řemeslo a nápad, ale přidaná hodnota z ní vyprchala.
U Stanjurových Srpen jsem se vyjádřila ve smyslu, jestli je někdo z naší 80. - 90. generace, kdo nebyl jakkoli trápen rodiči nebo nevyrůstal v toxickém prostředí. Jenže to o tom budeme číst až do důchodu? A Pláňata jsou stokrát použitým kopírákem, na kterém ulpěl přepis mnoha českých autorů a autorek před Dvořákovou. Dohromady zamíchat a hotovo.
Jsem z toho rozčarovaná. Obálka krásná. Předchozí Dvořákové knihy top. Tohle bylo šlápnutí vedle.
Pro mě není kniha o dospíváni za komunismu, ale o nefungující rodině. A o tom, že děti mohou mít právo nenávidět své rodiče..
"Krutost má zvláštní chuť, lepí mi jazyk k patru, voní až přespříliš sladce, zvedá se mi z ní žaludek."
Tahle citace z knihy tak nějak vystihuje můj úplný pocit z knihy, doznívá to ve mě a celkem dost to bolí. Upřímně říkám, že některou část jsem přeskočila, ale ve finále je kniha skvělá se silným příběhem, přesně tak jak jsem od autorky očekávala.
Román o dozrávání v přelomové době.
Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném domě.
Sledujeme životní osudy rodiny Bláhových mezi léty 1985 až 1995. Jak se jim žilo před Sametovou revolucí a jak po ní. Každou kapitolu vypráví jeden člen rodiny ze svého pohledu.
Moje třetí kniha od Petry Dvořákové (Vrány, Zahrada, Pláňata) a opět dost podnětů k zamyšlení. Jsem spokojená a s chutí si přečtu něco dalšího!
"Ve smrti trocha svobody je. Aspoň občas. Jen člověk nikdy dopředu neví, co všechno v něm musí umřít, aby se jeho svět změnil. A někdy v tom hledání nakonec umře on celý."
Knihy Petry Dvořákové mám moc ráda. Ani v této knize svůj psací talent nezapře, o tom žádná. Jen jsem se při čtení nemohla zbavit pocitu, že už čtu něco, co tu bylo ne jednou, ale až mockrát..
Petra Dvořáková a její tvorba se pro mě stává závislost. Pláňata je z období 1985 - 1995, kdy se střídá čtvero ročních období a vyprávěné z pohledu některého člena rodina. Máma Alena, táta Jirka, dcery Jana a Pavlína. Nejvíce je vyprávění z pohledu dcery Pavlíny, nejmladšího člena rodiny. Spolu s rodinou bydlí v přízemí ještě babička s dědou. Rodiče Aleny. Problémy soužití dvou generací v jednom domě, nespokojenost v práci, zákaz studia lidem, kteří nejsou ve straně, žití od výplaty k výplatě
Každý máme své sny, svoje plány, ale ať chceme nebo ne ovlivňuje nás doba a společnost ve které žijeme. Ale nejen to, utváří nás i rodina ve které žijeme.
To, jak dokáže autorka skvěle vystihnout dobu i domácnost za komunismu. I dobu po revoluci. Tím jak byl každý hlídaný, aby ve škole nebo na pracovišti něco neřekl. V obchodech nic nebylo, všichni žili až strašidelně stejně. Kolik hlášek a situací jsem poznávala ze své zkušenosti nebo u kamarádek či příbuzných.
Děsně zajímavé jak se autorka dokáže nabourat do pocitů 10 leté holky a postupně s ní jít těmi roky. A vlastně každý v rodině cítí nějakou tu svoji křivdu. Nepochopení. Ještě dlouho si budu knihu v hlavě rozebírat.
Neskutečně dobře napsaný uvěřitelný příběh ve kterém se nejeden člověk pozná. Ocení ho hlavně ročníky, kteří komunismus alespoň líznul a pamatují si tu dobu. Úplně mě to vrátilo do dětství.
Mě ty rodinný témata furt berou, baví a pořád je vyhledávám. Pláňata nepřináší nic novýho, ze začátku jsem si u nich párkrát frkla, ale čím víc holky rostly, tak mě začaly zajímat. Při pasážích z pohledu matky jsem tekla, ta se mi podařila vrýt pod kůži - tak jednoznačně napřesdržku postavu, bez jedinýho kladu, jsem už chvíli nečetla.
A až na ten úlet zakončení (přehnanost) dobrý.
Pavlína a její sestra Jana – dvě dospívající dívky v ne zcela funkční a ne zcela milující rodině. Lze opustit svazující rodinné kořeny a stát se opravdu svobodným? Šťastný či alespoň spokojený život není ovlivněn jen vnějšími okolnostmi, ale především naší touhou po naplněném životě a snaze jít za svými sny. Petra Dvořáková mne opět nezklamala a znovu nadchla.
Vlastne moc nevim, o co v příběhu slo. Cekala jsem na poslednich strankach nejake bourlive odhaleni, ale neprislo nic. Ale nemuzu autorce uprit genialni schopnost popsat beznadej a bezvychodnost byti, nebo krutost mezilidskych vztahu. To uz známe z jejich predchozich del (ze vzpominky na Vrany me mrazi dodnes, rok od precteni), takze Planata alespon me nic noveho nenabidla.
Dědina maličko střihnutá Vránami. Ale takové slabší. Četlo se to pěkně, to ano, ale pořád jsem čekala nějaký zvrat, wow efekt... A najednou byl konec. Takové ze života, takových rodin je, bylo a bohužel bude... To, v čem vyrůstáme nás vždycky nějak ovlivní.
Knihy od této autorky mám ráda. Jsou o zajímavých a většinou silných tématech, ale tuto knihu jsem nějak nepochopila, asi jsem pořád čekala, o čem to bude a pak už byl konec. Nevím, ale zase musím říct, že autorka umí psát a kniha rychle ubíhala.
Podrobný popis života jedné běžné rodiny s poněkud pokřivenými vztahy během několika let, která žije přesně tak, jak se žít nemá. Bez radosti, bez lehkosti, bez pohody......
Kdo zná a má rád předchozí tvorbu Petry Dvořákové, nebude zklamán. Je to kvalitní, dobře napsané a dobře se to čte. Příběh se odehrává na přelomu 80. a 90. let, takže nejde o příběh ze současnosti (Což mě trochu mrzí, ale jde spíše o mé současné naladění, více mě teď zajímají příběhy ze současnosti, takže to nezohledňuji v hodnocení.) Na můj vkus je tam možná až trochu moc té všednodennosti, je to takové "tekoucí", nedynamické, bez jasného vyvrcholení, možná je tam trochu méně napětí, než bych čekal. Možná proto to bude jedna z mnoha knih, které ve mě nezanechají hlubší dojem, za pár týdnů na ni zapomenu. Zdaleka ne kniha roku, ale jde o velmi dobrou knihu, kterou mohu doporučit.
Petra Dvořáková je moje oblíbená česká autorka a četla jsem od ni už vše. Její knihy se vždycky dotýkají vážných témat a dokáže je zpracovat stylem, který se čtenáři dostane pod kůži. Na Pláňatech oceňuji především dobu, ve které se děj odehrává. Sama jsem ji nezažila a takhle, skrze příběhy, považuji seznamování s ní za vůbec nejlepší. Přiznám se, že jsem během čtení čekala nějaký výraznější zvrat. Na to jsem totiž u knih autorky zvyklá a husí kůže je naprostou samozřejmostí. Proto (možná nespravedlivě) ty čtyři hvězdičky; abych si tak pro sebe oddělila ty knihy předešlé, za mě o fous zajímavější.