Plukovník Švec
Adolf Zeman
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/50603/bmid_plukovnik-svec-orS-50603.jpg
4
2
2
Nyní, když život sám dopsal strhující román plukovníka Ševce a připojil k němu převezením hrdinových ostatků do vlasti důstojný epilog, je třeba, aby generace, která již neví, jak strašnou věcí je válka, a co krve stojí svoboda národa, vytěžila z příkladu, který nám dal sílu a svornou vůli uhájiti ji za každou cenu. Lidé snadno zapomínají na oběti, jež pro ně přinesl jiný a proto nikdy není dosti kronik připomínajících dětem to, co jsou dlužni rodičům. K řadě románů o nesmlouvavém činu Ševcově připojil apotheosu legionář, plukovníkův druh, a spisovatel, který již mnohokrát dokázal, že on sám také byl částí slavného ducha legií. Čtete zde velký sen: životopis člověka, jehož duševní zrak již před čtvrt stoletím viděl slavný vjezd českých vojsk do Prahy a který tomuto cíli zůstal věrný až do smrti. S jedinečnou znalostí všech okolností a romantického založení legionářů na Sibiři napsal Zeman tragedii, v níž každé slovo je pravdou, každá myšlenka mementem a každý z úžasných příběhů sám o sobě románem. Od roku dvanáctého přes léta lásky a práce na Rusi, přes Starou družinu k prvnímu pluku legií. Od revoluce, přes Kazaň, přes odboje a bitvy s bolševiky, k neblahému výstřelu v Aksakově, až k slavnému uctění hrdiny doma, vidíte před sebou život plný zklamání v lásce i v poli, v druzích i nepřátelích a přece neklesající. Zde byl vznešený karakter a padl malostí těch, kteří mu nerozuměli. Tím větší je jeho tragika. Díla, jako je toto, jsou nám nyní potřebnější než sůl. B. P.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) sebevražda Československé legie Sokol (spolek) bitva u Zborova (1917) legionářiAutorovy další knížky
| 1932 |  Plukovník Švec |
| 1936 | Zborov |
| 1932 | Mrtvá baterie - Sirotci |
| 1938 | Doss Alto |
| 1923 | V kraji šamanů a lamů |
Autor ve svém románu představuje život národního hrdiny plukovníka Josefa Švece (1883-1918), od jehož tragické smrti v roce vydání románu uběhlo 16 let. Příběh začíná v roce 1912 v Praze na VI. všesokolském sletu a končí 1.10.1933, kdy byly Švecovy ostatky přivezeny z Ruska a manifestačně uloženy v Národním památníku na Vítkově. Autor Švece vykresluje jako zapáleného Sokola a vlastence, pro něhož je povinnost nade vše. Krátce se zmiňuje o jeho platonických láskách Maki (Sokolka z Třebíče) a Ljubě (mladší sestře jeho studenta v Jekatěrinodaru). Jinak se o osobním životě moc nerozepisuje. Zaměřuje se na vznik České družiny, budování legií, vývoj politické situace v Rusku i rozpory uvnitř legií a v ústředí, boje u Zborova, Penza, Samara, Kazaň,....).
Autor se však vůbec nezmiňuje o tom, že Švec přijal pravoslaví a druhé jméno Georgij. Román oslavuje Sokol a legionáře a Švecovu oběť, kterou se snažil vyburcovat své vojáky, kteří odmítali splnit rozkaz.
Cituji jeho dopis na rozloučenou: "Nemohu přežíti hanby, stihnuvší naše vojsko vinou několika nezřízených fanatiků-demagogů, kteří ubili v sobě i v nás všech ubíjejí to nejcennější - čest!"
Nejzábavnější je postavička vojenského posluhy pana Kódla s jeho mluvou pražského Pepíka, autor nezapomněl ani na Jaroslava Haška (1883-1923). Cituji: "Jaroslav Hašek, sekretář plukovního výboru, seděl v koutě, kouřil a uplivoval a páchl nesnesitelně "samogonkou." Kdy a kde Hašek sežene tento nápoj, nikdy se nevědělo. Nikdy se také vlastně nevědělo, kdy je Hašek střízliv a kdy opilý. Mluvils s ním a projevoval bystrost a rozumný úsudek...A za pět minut byl jeho mozek ovanut parami alkoholu." Zajímavá je i přezdívka Karla Kutlvašra (1895-1961) zvaného Kultivator.
Autor se ale neubránil vlasteneckému patosu.
Ukázka: "Zem se chvěje pod ráznými kroky 18 tisíců sokolských borců, nad jejichž hlavami vlaje přes 300 praporů. Jde župa za župou. Z Čech, Moravy Slezska. A v jedné z těch žup, západomoravské, jdou bratři z Třebíče a mezi nimi Sokol sporé postavy, ale krásně urostlé, hnědých jiskrných očí a vlasů ztemnělých. Josef Švec...jeho zrak nehledí na ty davy kolem. Nejásá. Jde v jakémsi divném opojení a hrouží svůj pohled dolů před sebe, jakoby fascinován tou nesmírnou, mohutnou, rudou vlnou, která se valí nezadržitelně a křepce kupředu. "Bože můj," myslí si, "jaká to nesmírná síla je skryta v této mase, ovládané jedinou myšlenkou dobrovolné kázně. Jaká to síla a moc. Vždyť je to vlastně vojsko - armáda.."