Pobřeží Syrt
Julien Gracq (p)
S Pobřežím Syrt se ocitáme ve fiktivním Středomoří, kde starobylý městský stát Orsenna je už mnoho let v ustrnulém, nečinném válečném stavu se zámořským Fargestánem. V atmosféře všeobecné odevzdanosti a v mistrně popsané atmosféře starého, únavnou byrokracií a strnulostí mocenských struktur protkaného státu odjíždí mladý šlechtic konat vojenskou službu do nejvzdálenější výspy, do pevnosti v Syrtách. V byzantinsky pochmurných kulisách se ale cosi chystá, pod povrchem kvasí změna. Starý zkostnatělý svět možná brzy vybuchne, jako sopka Tängri na obzoru…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1971 , OdeonOriginální název:
Le Rivage des Syrtes, 1951
více info...
Přidat komentář
Už podle nízkého hodnocení a mírně štítivých komentářů zde uvedených jsem vytušil, že pravděpodobně půjde o jednu z nejlepších knih, jaká kdy byla napsána; a kupodivu jsem se nemýlil. Hutné a téměř neproniknutelné popisy obtáčejí celý text tíživěji než mlha za opuštěných syrtských jiter, kdy jen dávná slavná minulost šeptá v sítinách. Je zcela fascinující, že téměř jen samotná líčení nálad dokáží zprostředkovat celý děj, při reprodukování zdánlivě prostý, ale přitom čímsi nezměrný: onen vzrůstající nepokoj upadající říše a nevyhnutelné směřování k okamžiku nervového selhání a ke konci starého světa v plamenech. I Pobřeží Syrt má svou Horu osudu!
Jsou určité dovednosti, kterých se Gracqovi zjevně dostalo v míře jinde takřka nevídané a které se v Pobřeží Syrt skvostně zúročily: patří mezi ně zachycování slovy téměř nepopsatelných hnutí mysli jedince i celé společnosti, schopnost předvést neodvratné a zlověstné plynutí času v místech, jejichž temporalita se zdá být nehybnou, ale zejména zachycování atmosféry krajiny nejzapadlejšího jihu.
Snad pomáhá, že celé prostředí, ač laděné italsky a trochu balkánsky, je zcela fiktivní, a umožňuje tak kondenzovat celé pobřeží Středozemního moře do neobyčejně vonné tresti. Dokonce natolik líbezné, řekl bych, že se jí nelze nasytit, a po dočtení románu by klidně bylo možné nalistovat opět první stránku a vychutnávat dál. Člověk to samozřejmě neudělá, neboť prokousávání se Gracqovou prózou je přes svou líbeznost obtížné, často neuvěřitelně pomalé a téměř neustále omamné – ale ta lákavá možnost opakované návštěvy Syrt v každém, kdo si podobný typ textů rád vychutnává, už asi zůstane navždy jako úlomek něčeho tajemného a nepolapitelného.
Knížka je to pěkná, ale přímé řeči a zápletek by mělo být více. Souhlasím s tím, že popis je napsaný brilantně, jak napsal honajz ve svém komentáři. Jenže je ho tam trochu moc. Také jsem přemýšlela nad tím, jestli všechny postavy v tomto příběhu musí mluvit slušně nebo v metaforách. Pravděpodobně musí, ale alespoň posádka by mohla mluvit více nespisovně.
Hodně těžké čtení. Také proto, že vlastně první dialog přichází až někdy po 50 stranách knihy a jinak jde o sice krásný a vzletný popis města, uliček, cesty, mlh, pevnosti, kamenných věží a podzemních chodeb - ale jinak, dějově, s námi jako čtenářem autor nepočítá. Ano, kniha se dá číst jako dlouhá řekněme surrealistická báseň bez děje, ale přece jen u beletrie mám pocit, že kromě neustálého popisu, byť brilantně napsaného a někam směřujícího, by měla obsahovat i nějakou zápletku.
Autorovy další knížky
1971 | Pobřeží Syrt |
1966 | Balkón v lese |
1996 | Na argolském zámku |
2010 | Zasmušilý krasavec |
1985 | Brehy Sýrt a iné prózy |
Neobvyklá kniha, hlavními hrdiny jsou; dvoje pobřeží, pevnost, město. Jistě, jsou tam i lidé, jak jinak, ale prostředí a příroda hraji prim. Ani mi nepřipadne zvláštní, že tak podivuhodné dílo získalo v hodnocení plus minus padesát procent. Je to asi opravdu půl na půl mezi čtenáři, že se bude líbit. Ale rozhodně si dovedu představit, že bude i jisté, nevelké procento, těch, co budou nadchnuti. Nějak jsem se do něj taky vešel. Tak zvláštní, tíživá atmosféra (inspirací, jasně vnímanou, je román Tatarská poušť) a košatý jazyk byl nepodobný stylu Mervyna Peaka. Děj je spíše tušený, skrytý v oblinách textu, člověk si musí sám dosazovat, což je fajn. Pak tu je i filozofická rovina románu, ostatně prakticky všichni lidé žijící v Orsenně jsou svým způsobem filozofové. Vtírá se otázka; je možné dodržováním rituálů, uhýbáním před realitou a důsledným mlčením o ní, zachránit status quo? V Orsenně znamená stav setrvání, nepohybu, klidu bez vývoje, něco se děje už stovky let, protože nikdo nezná jinou cestu k dobru. Každý vybočující neklid znamená postupný návrat k šílenství. Je to metafora na lidstvo? Jsme vážně ztracení? Je prý mnoho vykladačů této knihy. Já se spokojím s jejími literárními kvalitami a s radostí, jakou bylo ji číst.