Pobřežní cesta
Raynor Winn
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/455678/bmid_pobrezni-cesta-4Fl-455678.jpg
4
197
197
Teprve před několika dny se Raynor dozvěděla, že její manžel Moth trpí nevyléčitelnou nemocí. A k tomu právě přišli o dům a s ním i o práci. Nezbývá jim skoro nic – ani čas. A tak se rozhodnou vydat na pouť dlouhou tisíc kilometrů. Chtějí projít Jihozápadní pobřežní cestu, která vede po anglickém pobřeží, ze Somersetu přes Devon a Cornwall až do Dorsetu. Putují přímořskou krajinou, po útesech mezi mořem a oblohou a v batozích si nesou jen to nejnutnější. S každým krokem, každým dalším setkáním a potížemi, jimž musejí čelit, se z prosté pěší výpravy stává životní pouť. „Náš svět se měnil, jeho okraje bledly, jak nás cesta vedla mezi mořem, skalami a oblohou. Jako bychom postupně splývali s divočinou a cesta, kterou jsme kráčeli, jako by nás nesla úplně jinam.” Popis jejich putování je až brutálně upřímný. Raynor a Moth mají často hlad, nemají se kde umýt, ostatní se od nich s nedůvěrou odvracejí. Zároveň si ale stále dokážou uvědomovat krásu okolní krajiny. Jejich cesta je zároveň cestou k sebeuvědomění, k čirému prožitku těch nejzákladnějších věcí, k naději. Raynor a Moth jsou manželé ve středním věku, kteří ve Walesu provozují rodinnou farmu. Tu společnými silami opravili a vychovali zde své děti. Kvůli špatné investici ale ze dne na den o všechno přijdou a ocitnou se bez domova. Jen několik dnů nato se dozvědí, že Moth trpí vzácným degenerativním onemocněním. Když přemítají, co si počít, vzpomene si Raynor na knihu, kterou kdysi četla, a manželé se spontánně rozhodnou jít pěšky podél jihozápadního anglického pobřeží – značenou cestu dlouhou asi tisíc kilometrů. Za poslední peníze si koupí použitý stan a dva batohy a prostě vyrazí. Celou dobu musí vyžít pouze z osmačtyřiceti liber na týden.... celý text
Literatura světová Romány Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2020 , KazdaOriginální název:
The Salt Path, 2018
více info...
Přidat komentář
Prečítané jedným dychom, neustále ma kniha nútila sa zamýšľať nad otázkami ako životná istota, sloboda, bezpečie, prijatie spoločnosťou...
Pár krát som si zažila viac týždňové treky s celou výbavou na prežitie v batohu, takže som sa dokázala úplne vcítiť do toho, čo na ceste miestami prežívali. A čím menej vyspelá krajina, o to príjemnejšie chvíle, takže si dokážem predstaviť, ako sa na nich dívali ľudia vo svete, kde má skoro každý hojnosť. Jakto, že nespia v penzione?! To akože chodia na záchod do prírody?!.. Jakto, že sú na ceste tak dlho, to nemajú nič na práci?! Jak sa dokážeme neustále montovať do života druhých a oháňať sa pravidlami, ako by mal žiť slušný človek.
Čo ma uchvátilo najviac, bol moment, kedy popisujú čašníka, ktorý sa s neuveriteľnou ľahkosťou vykašľal na prácu, ktorá ho štvala. “Praštil s prací s takovou lehkostí, jakou dovoluje jen sebejistota mládí. Přesvědčení, že dneska můžete klidně všeho nechat, a důvěra, že zítra se určitě naskytne něco jiného. Niekedy mám totiž pocit, že čím viac toho v živote máme, o to väčší strach, že o to prídeme. Že sa nechávame až priveľmi “zviazať tým čo vlastníme a aký život sme si vybudovali.
V 18-tich s prdom na účte, vyzbrojená pár životopismi, jednosmernou letenkou za 10 eur a žeby som cítila nejaký strach? Ani náhodou, len pocit vzrušenia z dobrodružstva, dôvera, že všetko sa nejako vyrieši, všetko dobre dopadne a myšlienka len na to, aký bol každý deň neuveriteľný! Bolo veľmi príjemné si toto zase pripomenúť :-).
A ešte tým, že sa zaoberám zdravím, bolo pre mňa veľmi inšpirujúce aj to, ako sa zdravie Motha zlepšovalo behom cesty. Že ku zdraviu často nepotrebujeme pridávať, ale naopak uberať a zjednodušovať. Čerstvý vzduch, neustálý pohyb, slnko, dary prírody, menej časté jedenie, sústredenie sa na prítomný okamih.. A nie je to ojedinelý prípad zázračne zlepšeného zdravia pri nevyliečiteľnej chorobe, kedy stačí prudko zmeniť doterajší životný štýl (často práve životný štýl, ktorý je spoločnosťou očakávaný ako ten jediný správny).
Mňa tento životný príbeh bavil od začiatku do konca.
(SPOILER)
úvod mě vysloveně rozhodil: soudní stání, návrat domů, které už nebude brzo doma, vzpomínky, poslední ovečka umírá. manželova diagnoza. už dlouho jsem ze čtení necítila takovou úzkost.
pak se pár vypraví na cestu, a celé to začne být takové divné. nesbalí si ty nejzákladnější věci (jako třeba jeho medikaci nebo sluneční krém). cestují úplně jinak, než se obvykle chodí, muž vstává po 10 a vyrážejí v 10:30. spí na stezkách (a tam kde se nemá, ale to nekomentuju, protože bych byla pokrytec :)
většina lidí, co potkají, jsou hrubiáni a burani, kteří je bezdůvodně prudí nebo označují za staré. z autorky se vyklube vcelku nafoukaná a mrzutá dáma, která zahlíží na většinu lidí. a soustavně se (je) lituje. když někdo páru poskytne jídlo nebo místo na přespání, bere (berou) to jako samozřejmost, nenašla jsem tam žádné odstavce věnované vděčnosti.
nenašla jsem tam vlastně ani žádné emoce, jen pár pláčů autorky. je to takové placaté, popisné a nekonečně a nezajímavě se opakující.
taky mi chyběly informace o manželovi, kdo to vlastně je? vím, jak se dali dohromady před xx lety, jaké má a měl vlasy, že má nemoc a bolesti a že umí být milý na cizince. ale co je vlastně poutá krom těch let a dětí? jak cesta a strádání ovlivnily jejich vazbu, manželskou intimitu? na tolik km a stránek knihy jsem těchto informací dostala trochu málo.
pro věčnou popisnost a nesympatičnost autorky jsem cca od poloviny knihu spíš prolistovala. konec taky nic moc, Deus ex machina jim zařídí byt a je to.
taky jsem se moc nedozvěděla o nějakém jejich růstu, změně. podobně jako v knize Wintering, která je tedy o mnoho lepší - jde spíš o chladný popis náročného období, vyztužený geografickými a sociologickými odstavci. spíš to celé jde do ztracena, nebo to možná je ve ztracenu celou dobu.
líbí se mi ale, že se kniha chytla a že jsou díky tomu nejspíš už zajištěni do konce života.
Dva pokusy začíst se neúspěšné, knihu vracím nedočtenou do knihovny. Od začátku mne iritoval přístup autorky k její životní situaci. Říká se, že kriminály jsou plné nevinných - jaká tedy byla skutečná vina autorky a jejího manžela na jejich životním ekonomickém krachu? V jejich situaci bych čekala nějaká bazální racionální řešení a ne to, které zvolili, zvláště když manžel autorky je nemocen a perspektiva jeho dalšího života je velmi nejasná.
Autobiografická knížka od Raynor Winn mi byla doporučena jako překrásná, nádherná a obohacující. Ze všech sil jsem se snažila ji jako takovou vidět, ale… Celá kniha by se vešla do docela pěkného článku třeba ve 100 + 1, vždyť se tam pořád dokola opakují stejné věci! Zmokli jsme, uschli jsme, foukalo, díváme se na vlny, křičí racci, potkáváme nějaké lidi, kupujeme si instantní nudle, rýži, tuňáka v konzervě, karamelové tyčinky a želatinové bonbóny. Svátečně si dopřáváme masovou taštičku (skutečně se ničím jiným neživili!), vyžebráme horkou vodu v hospodě, hledáme plácek pro stan.
Nedokázala jsem se ubránit dojmu, že nějaká podstatná informace v knize chybí. Padesátiletí lidé nemají ani jediného přítele, který by jim pomohl v těžké chvíli, jakto? Jsem si jistá, že každý máme takové přátele, kteří by nám pomohli v nesnázích, kdyby na to přišlo, stejně jako my jsme připraveni pomoci jim, budou-li to potřebovat. Co za člověka nemá ani jednu živou duši, která by ho nechala pár týdnů či měsíců u sebe bydlet? Proč si paní nemohla najít práci? Třeba za pokladnou nebo jako pomocnice v hospodě? Pochopím, že někdo to nechce, nechce mít práci a být uvázaný na jednom místě, ale pak se nemůže litovat, jaký je chudák, že musí krást jídlo v obchodě.
Nemůžu si prostě pomoct, autorka mi byla vrcholně nesympatická, takže se omlouvám všem, komu se kniha líbí, neberte si moje hodnocení osobně, prosím :)
Dvě hvězdičky dávám za docela pěkné popisy pobřeží.
Nedočetl jsem posledních pár stránek. Neustálá opakovačka. Dojdou do městečka, v kavárně daj čaj, vyšmelí jídlo, prohodí s někým pár slov a jdou postavit stan. Věřím, že se to někomu může líbit, je to takové romantické, lehce vtipné, ale já čekal víc.
Zaujaly mě popisy změn přírodních podmínek, počasí, pobřeží a další. Smysl cesty - vyrovnat se s novou životní situací, s nemocí partnera, ztrátou majetku a všech životních jistot. Průběh cesty, neustálý boj s nepřízní počasí, hladovění, nekonečná únava. Dala by se vyjmenovat řada dalších překážek. Nedovedu si představit podobnou cestu. Nachodila jsem se po horách hodně, ale vždy jsme věděli, kde budeme nocovat, ať ve stanu nebo pod střechou. Jde o cestu plnou lásky a vyrovnávání se s novou životní situací. Budu hledat v knihovně další knihy autorky, snad se dovím pokračování životní cesty. Celé mi ti přišlo ze strany autorky příliš drsné.
Doporučila mi ji paní v knihovně. Byla jsem trochu skeptická, tenhle typ knížek sama nevyhledávám. Při celkem depresivním začátku, jsem měla chuť knihu vrátit, ale četla jsem stále dál a ani nevím, kdy se to stalo, že jsem se přehoupla do fáze naprostého ponoření do příběhu. Při čtení jsem měla otevřené google maps a šla alespoň virtuálně s nimi a i když to neměli často vůbec lehké, tu přírodu tam jsem jim záviděla. Tenhle příběh musí nějakým způsobem namotivovat snad každého.
Tohle přesně mám strašně rád, o cestování, o putování, z pohledu lidí co rozhodně nejsou "profi" turisti. V poslední době jsem si čím dál víc říkal, že potřebuju konečně nějaký příběh, který mě zase usadí na zadek a nedá mi abych hned ráno nemyslel na to, až si zase kousek přečtu....a tohle je přesně ono. Samotného mě baví sebrat ráno batoh a na celý den někde vypadnout a jen jít a jít, ale to je jen pidičást toho čím a kudy si prošli tihle dva. Po dočtení pořád přetrvává takový moc příjemný pocit, to co někdo považuje za fádní popis každodenních opakujících se věcí, je pro mě přesně to co tahle cesta má splňovat.....protože i cesta může být cíl. Nádhera.
Jsem z těch, kteří "až to jednou bude možné" touží dojít pěšky do Santiaga (nebo kamkoli jinam). Bavilo mě, že hlavní hrdinové z toho našeho krysího závodu neutekli záměrně, prostě je k tomu dohnala situace, a přece nakonec zjistili, že nic lepšího je nemohlo potkat. Vlastnit to, co si nesu na zádech, nevědět, jaké je datum, mít v kapse pár kaček a v hlavě jen starosti o to, kde budu dnes spát... jo, to chci.
Podání mi už tak moc nevyhovovalo jako námět. Dana Černá v audiu odvedla velmi dobrou práci, ale na mě to bylo tak nějak popisné spíš než emocionální. Ještě mám v zásobě Bouřlivé ticho, určitě se do toho časem pustím, ale wow efekt se nekoná.
Taký ten cestopis, kde máte chuť nasadiť si batoh a vyraziť taktiež. Avšak, celé to je o to desivejšie, že sa jedná o skutočný príbeh s veľmi nepriaznivou životnou situáciou autorky.
Po celou dobu poslechu jsem se snažila najít odpověď na otázku, zda je rozhodnutí Raynor a Motha neskutečná odvaha a super řešení nebo absolutní šílenství. Doteď nevím. Bije se ve mně závistivost, že ničeho takového bych se neodvážila a nejspíš to ani nedokázala, se zodpovědností neodkládat rozhodnutí týkající se budoucnosti a se strachem vystavit blízkého člověka tak značnému riziku.
Teď už vím, jak kniha skončila a že ji následují další dvě, a držím oběma pěsti a přeju ještě hodně nachozených kilometrů a společně prožitých let.
Tohle nebylo úplně lehké čtení, to je tak, když zkombinujete cestopis s životním osudem.
Manželé provozovali rodinnou farmu, kterou vlastními silami zrekonstruovali a vychovali tam i své děti.
Ale přijde rána z čistého nebe a o vše přijdou. O střechu nad hlavou, práci i veškerý majetek.
Jsou z nich najednou lidé bez domova. Nemají se kam vrátit.
Aby toho nebylo málo, zjistí, že Moth trpí nevyléčitelným degenerativním onemocněním.
Jak byste se cítili, kdybyste zjistili, že váš životní partner má nevyléčitelnou nemoc?
Kdybyste přišli o dům i práci?
Není to na jeden manželský pár trochu moc?
A tak si Raynor a Moth zabalí do batohu jen to nejnutnější a vydají se na životní pouť dlouhou mnoho kilometrů po anglickém pobřeží.
Ze Somersetu, přes Devon a Cornwall, až do Dorsetu.
Po cestě je čeká mnoho nástrah a starostí.
Jaké? Bude jim stačit 48 liber na týden? Víc totiž nemají..
Jejich putování je cestou k sebeuvědomění, cestou k naději, ale i přes všechny nelehké skutečnosti si stále uvědomují okolní krásy. A také to, že člověk nikdy neví, kolik času mu zbývá.
Co myslíte? Došli do cíle cesty?
A co Moth a jeho zdravotní stav?
Tahle kniha je prostě jedna velká emoční jízda.
Pobřežní cesta je tu s námi už delší dobu a i přesto k sobě poutá nové a nové čtenáře a právem.
Raynor a Moth jsou manželé dlouhá léta a když je najednou zasáhne rána, že Moth je nevyléčitelně nemocný a díky špatné byrokracii přijdou ne vlastní vinnou o dům a svůj veškerý majetek, zbývá jediné. Po vzoru knihy Procházka na pět set mil se sami vydají na cestu. Není myslitelné, aby si Raynor našla práci a byla pryč od milovaného muže. Neví, kolik času jim zbývá a tak ho chtějí využít jak jen to bude možné.
Stávají se z nich tuláci, které ne vždy s pochopením přijme okolí. Pouť Jihozápadní cestou, která vede po anglickém pobřeží, ze Somersetu přes Devon a Cornwall až do Dorsetu. Je to cesta dlouhá, mnohdy únavná, ale jsou spolu. I díky téhle cestě si uvědomí, že je v nich víc, než by se možná zdálo.
Tahle kniha je plná emocí, ale máme tu i pohled na anglické pobřeží. Já si schválně tu trasu i vyhledala na mapách v internetu a prošla se po ní s nimi.
Raynor nám předkládá příběh, který napsal sám život. Příběh nejen o bolesti ze ztrát, které život nabízí, ale naději na lepší zítřky. Fuj, to je ošklivé spojení, ale jinak to nedokážu popsat.
Ne vždy je chování našich hrdinů pochopitelné, ale oni sami vědí, proč to tak je. Jejich cesta je poutí, která se stát musela, aby došli tam, kde jsou nyní. O tom ale už je další knížka - Bouřlivé ticho, které vypráví, co bylo dál...
Za mě emocionální jízda a procházka po anglickém venkově jako bonus. Ne každý podrobné popisy asi zkousne, ale i díky nim se tu utváří celý obrázek těch dvou. Co pro ně ta cesta znamená a proč to bylo vše takové, jaké bylo.
Občas bylo těžké číst některé pasáže, protože drnkaly na struny duše, které chtěly být skryté. Zasáhlo to a slzy se pak nedaly zastavit. Přesto tam byla i naděje, radost a láska. Mix pocitů, které vytváří to správné kouzlo této knihy.
Mám za sebou další skvělou a inspirativní knížku! Tentokrát psanou na základě skutečných událostí přímo z autorčina života.
Raynor s manželem Mothem přišli kvůli špatné investici o všechen majetek a hlavně domov - o farmu, kterou tolik let budovali. Prohráli soudní spor a stali se z nich bezdomovci. Mothovi navíc zjistili vážné onemocnění.
Raynor a Moth (věkem byli po padesátce) si prošli hodně těžkými obdobími, ale nakonec to nevzdali, už nebylo co ztratit, nasadili batohy a vyrazili na Pobřežní cestu - dálkovou stezku, téměř tisíc kilometrů dlouhou, lemující pobřeží jihozápadní Anglie.
Autorka se kromě popisu cesty a jejích pocitů, obav a nadějí, zamýšlí i nad otázkami bezdomovectví.
Jak obrovský je rozdíl ve větě: PRODALI jsme dům a vydali se na cestu (wow vy jste ale inspirativní) vs. PŘIŠLI jsme o dům a vydali se na cestu (následované odtažitostí lidí). Sami na cestě často pociťovali hlad, z důvodu nedostatku peněz byli většinou o nudlích a čaji, a spali v divoké přírodě.
Jak je to změnilo a jak to celé dopadlo určitě doporučuju přečíst všem, kdo mají rádi vítr ve vlasech :-)
Obecně mám radost ze situací, kdy se říká, že něco nejde, a pak někdo přijde a prostě to udělá :-)
Já se určitě časem mrknu na další autorčinu knihu: Bouřlivé ticho.
"Žasla jsem. Ten mužský, který si ještě před pár měsíci nedokázal bez pomoci ani obléknout kabát, teď stál na pláži jenom ve spodkách, nad hlavou držel postavený stan, na zádech měl batoh a oznamoval mi, že poběží."
4,5 hvězd :-)
Přestože jednání hlavních hrdinů je někdy nepochopitelné, bavilo mě to. Mám ráda Anglii, mám ráda cestopisy, zajímalo mě, jak se bude mise Ray a Motha vyvíjet.
Moc pěkný autobiografický příběh. A protože je ze života, tak má plusy a mínusy. Ponechme stranou situaci, do které se manželé dostali. Svět není spravedlivý. Překvapilo mě ale, jak se situaci rozhodli řešit. Až z textu se dozvíme, ze už v mladí chodili dálky. Takže nechápu jejich stravu. Neustále karamelové tyčinky? Když neměli dost peněz? A proč Ray pustila ke slovu svého manžela jen 2x? Zajímal by mě i jeho pohled. Zato popis krajiny a cesty mě nadchnul. I zmínka o místě pobytu Daphne du Maurier ( mys Gribbin Head). Konec je lehce neuvěřitelný, ale protože víme, że se to tak stalo, tak je poselství knihy jasné. Dobří lidé existují a nic se nejí tak horké, jak se to upeče.
Opakuje sa to, striedajú sa tyčinky a hranolky a dážď. Veľmi slabo napísané a veľmi rozťahané. Asi jediná vec, ktorá ma zaujala, bolo rozhodnutie vydať sa na cestu aj s vedomím súčasného a najmä budúceho zdravotného stavu. Nebyť toho, že je to autobiograf. odložím to pri prvej opakovačke. Nepochopila som, prečo ťahali so sebou tyčinky, ryžu a nie napríklad ovsené vločky, o zelenine a ovocí ani zmienka. Teda okrem jedných černíc.
Jsem v půlce knihy, začátek byl velmi slibný, pak už je to příliš mnoho popisů cesty a málo úvah, pocitů a myšlenek. Škoda...
A co tu nikdo v recenzích nezmiňuje, tak mě hrozně rozčiluje to jejich fakt hloupé hospodaření s penězi. Mohli by jíst kvalitněji a levněji...ale misto toho poslední peníze utratí za hranolky nebo tyčinky mars a pak fňukají jak jsou slabí a hladoví..... Nejspíš ty drobné konzumní ústupky představují vstupenku do normálního světa běžných občanů.
S odstupem času hodnotím lépe a lépe, příběh je autentický, upřímný a nezapomenutelný. Druhý dil je ještě lepší, vic niterný a je tam přesně to, co mi chybělo zde. Autorka se rozepsala a píše jak Bůh. Doporučuji všemi deseti.
Štítky knihy
anglická literatura putování divočina Cornwall nevyléčitelně nemocní pěší turistika anglické romány
Pobřežní cesta
VŽDYCKY MUSÍTE MÍT NADĚJI, PROTOŽE TA UMÍRÁ POSLEDNÍ !
Užijte si nelehké putování i zajímavosti na Pobřežní cestě dlouhé 1000 km.
Úžasná cesta, kterou manželé prochází pěšky potom, co jim zabaví farmu
vinou jejich přítele a doví se, že manželovi nezbývá mnoho času.
Poslouchala jsem jako audioknihu krásně načtenou Danou Černou
Emocemi nabitá kniha plná nadě a kterou doporučuji.
''Viděla jsem už dost věcí ? Až je jednou nebudu moct vídat, budu si je pamatovat?
A bude mi ta vzpomínka stačit? Naplni mě a uzdraví bolavé srdce?
Může člověk vůbec nasbírat dost vzpomínek?
Před námi byly zátoky, jež jsme ještě neoběvili.
Mysy a ostrohy, jež jsme nepřešli.
Východy slunce, které jsme neobjevili.
Soumraky, pod kterými neusínali.
Počasí, nad kterým jsme nežasli.
A zima, kterou jsme ještě nemuseli snášet...