Pocit konca
Julian Barnes
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/111766/bmid_pocit-konca-TEY-111766.jpg
4
451
451
Anthony Webster je šesťdesiatnik. Žije sám, je holohlavý, triedi odpad, udržiava byt v čistote a zveľaďuje ho, aby nestratil hodnotu. Anthony si neničí pneumatiky na aute neopatrnou jazdou a dobrovoľníči v nemocnici. Sám seba považuje za znášanlivého a vraví, že čas je na jeho strane. Už je vo veku, keď sa zvykne rekapitulovať. A spomínať viac ako predtým. Anthonymu sa pred očami odvíja príbeh o dávnom stredoškolskom priateľstve štvorice chlapcov, ktorého dôsledky postupne začínajú ovplyvňovať aj hrdinov dnešok. Mudrovali vtedy o zákonitostiach fungovania všehomíra i o všeličom inom. A najmä: túžili po láske mladých žien. Osud im prihral Veroniku z Chislehurstu. Meandre Anthonyho pamäti nadobúdajú nový tvar i hĺbku, voda v nich kalnie. Vynárajú sa staré zážitky. Nasvietené v súčasnosti prebiehajúcimi udalosťami získavajú inú farbu, inú chuť aj iný zápach. Svet je zvláštny. Život tiež. A ľudia najzvláštnejší. Víťazná kniha Man Booker Prize 2011.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , Artforum (SK)Originální název:
The Sense of an Ending, 2011
více info...
Přidat komentář
Tak tato kniha není nic pro mě... čerstvě dočteno, žádný dojem, žádná emoce, žádné doznívání, spíše jen úleva, že je těch 143 stran textu za mnou. Proč jsem ji dočetla? Protože neumím odložit nedočtenou knihu...
Výborná knížka plná spousty hlubokých myšlenek, ale dávám jen za tři. Proč? Dostanu se k tomu. Bylo rozhodně fajn si jednou za čas zase přečíst opravdu "hodnotnou a vážnou a náročnou" knihu. Člověk musí dávat pozor, musí přemýšlet, moudrost se skrývá takřka v každé větě. Zkrátka zajímavý kontrast oproti všem detektivkám, thrillerům a komediím. Na druhou stranu ale je tam občas cítit zbytečná exhibice autora, který chce za každou cenu ukázat svou intelektuální vyspělost nad čtenářem. To pořád ještě stačí na plné hodnocení. Důvod, proč dávám ty dvě dolů jsou poslední dvě stránky, kde autorova touha (nebudu spoilerovat) předvést něco extra překonala všechny meze. Možná jsem to jen já nepochopil, ale i to je problém autora, který svého čtenáře do téhle pozice dostane. A to nemám rád.
Stejně jako hlavní protagonista, tak ani já jsem nic nepochopil. Úvod knihy ještě šel, ale následné babrání se v něčem, co se stalo před čtyřiceti lety mě moc neoslovilo. Na druhou stranu je třeba vypíchnout zajímavé názory a myšlenky, které příběh obsahuje.
Kdyz tahle kniha vysla, nedalo se projit kolem jedineho knihkupectvi v Londyne, aby jich nebyla plna vyloha. Presto me svym zpusobem minula, protoze jsem se k ni dostala az ted v ramci vyzvy. Bylo to fajn pocteni, pred nejakou dobou jsme videla film, takze kniha me neprekvapila. Moc pekne napsane a zajimave tema.
Od knih s různými cenami (Bookerova, Pulitzerova aj.) většinou nic neočekávám, ať nemám depku kvůli buď své inteligenci nebo charakteru, protože většinou nepatřím k davu co z nich šílí. Dám jim však šanci. A měl ji i Brit Barnes. Jednou. Nevadilo mi nijak téma knihy o stárnutí, smrti nebo hodnocení života v tzv. slepotě vlastní paměti (tu máme už 2.den všichni o x % pryč všichni.... natož za léta). Vadila mi jednak přílišná rozepsanost na 10 řádků co stačilo na 1 (a často o ničem) a jednak charaktery lidí. Ty se mi i přes těch 10 řádků ztrácely, na "tajemného" Adriana mi nestačí jedna VŠ. Podle obálky "Působivost zápletky a líčení dalekosáhlých dopadů skutků na život jiných" mi vůči autorovým vrstevníkům jako Ian McEwan konkurenční nepřipadali.
Tohle bylo příjemné překvapení. Paměť může být hodně nespolehlivá a člověk má občas tendenci si vzpomínky upravit, aby bylo vzpomínání příjemnější. Každopádně si tahle kniha zaslouží několik přečtení, aby čtenář odhalil všechny skryté narážky a náznaky.
Kdysi jsem to četla na literárním semináři. Nijak mě to neoslovilo. Na závěr to všichni hodnotili jako nejlepší knihu z těch, co jsme rozebírali. Podezírala jsem spolužáky, že protože byla nejkratší, tak ji taky jako jedinou přečetli. Mě přišla nejslabší. Jelikož mě z držitelů Bookerovy ceny nic moc neoslovilo a pokud ano, tak to nebylo přeložené do češtiny a pro účely čtenářské výzvy tudíž nepoužitelné, tak jsem si tedy The Sense of an Ending přečetla znova. A utvrdila jsem se, že to prostě není nijak výjimečná kniha. Když si čtu hodnocení čtenářů tady na databázi na knihy vyhrávající Bookerovu cenu, tak ale koukám, že to většinou není žádná sláva. Asi jsem pořád málo intelektuální na to, abych docenila kvalitu a od knihy očekávám, že mě taky pobaví a nejen, že mě bude vzdělávat....
Jsou knihy, při jejichž čtení mám pocit, že se ve mně něco rozpíná. Každá věta mi přijde výjimečná a obohacující.
A když nakonec dočtete poslední stránku, přečtete poslední slovo..., tak se vrátíte na začátek a čtete znovu.
Opět díky za čtenářskou výzvu, bez níž by mě některé klenoty nejspíš minuly...
“That´s one of the central problems of history, isn’t it, sir? The question of subjective versus objective interpretation...”
„Žijeme s příliš prostými předpoklady. Například, že naše paměť se rovná událostem, k nimž se pouze připočítá čas. Jenže všechno je to mnohem podivnější. (...) A mělo by nám být zcela zřejmé, že čas nepůsobí jako ustalovač, ale spíš jako rozpouštědlo. Jenže věřit právě téhle představě se nám moc nehodí. Není k ničemu a nepomáhá nám žít dál. A tak ji nebereme na vědomí.“
Děsivá kniha o zdrcující síle sebeklamu, o tom, jak moc nás naše vlastní paměť zrazuje a jak málo se na ni můžeme spolehnout.
To nejvíc děsivé je, že se nejedná o příběh člověka, který si svoji minulost lakuje na růžovo, sebe vidí bez poskvrnky a všechno hází na druhé. To by bylo přehledné a my bychom právem očekávali nevyhnutelný konflikt a (snad) katarzi. Jenže Tony není tenhle typ, Tony vypadá, že na svoji minulost dokáže nahlédnout se sebeironií a sebekritikou, že proces vzpomínání provedl poctivě a v pohledu na svoji minulost nemá žádná zásadní zkreslení. Jenže...
Je to doslova děsivé (opakuji to slovo záměrně, protože tak děsivě přesně vystihuje můj celkový pocit) pro nás, co víme o lidském podvědomém nutkání ke zkreslování minulosti. Protože my se s minulostí vyrovnáme, vytáhneme nějakého toho kostlivce, necháme se pochválit za odvahu k sebezpytu a upřímnost k sobě a se sebeuspokojením začneme považovat proces vyrovnání se s minulostí za ukončený. Ale co když ten kostlivec není ještě ten pravý kostlivec? Co když ta hromada harampádí z minulého života, kterou odhalujeme, je ve skutečnosti pečlivě naaranžovaná tak, aby vypadala jako autentická, ale aby v ní přitom nebylo nic doopravdy zahanbujícího? Co když je za naší odhalenou třináctou komnatou ještě nějaká další, opravdová, s horšími skutky?
Barnes zde píše skvěle, z mého pohledu je Vědomí konce jeho nejlíp napsaná kniha. Lehce a přirozeně střídá dějové a úvahové prvky, vše vyváženě slouží k celkové koncepci, vše zapadá, dává smysl a potvrzuje nám, že naše paměť opravdu není pomocníkem při hledání pravdy. Což je – vzhledem k tomu, že přes naši paměť, přes náhled na vlastní minulost, si utváříme vědomí své identity – prostě děsivé.
„Proč bychom měli očekávat, že nás věk přinutí k laskavosti a vyrovnanosti? Pokud život nemá v popisu práce udělovat odměny za zásluhy, proč by v nás měl na samém svém konci vzbuzovat vřelé a uklidňující pocity? Jakému evolučnímu účelu může asi nostalgie sloužit?“
Od začátku do konce si kniha vyžádala mou celou pozornost. Nebyla jsem schopná ji přestat číst a odložit. A zanechala mě uzavřenou v mých vlastních myšlenkách.
Zajimavy pribeh protkany filozofickymi myslenkami. Styl psani autora se mi vcelku zalibil, takze zkusim precist i jinou knihu autora.
Úžasné čtení. Ne nadarmo za ni Julian Barnes získal Man Bookerovu cenu. Miluji knihy, která kromě linie vypravěčské mají ještě druhou linii - "filozofickou" a nutí čtenáře přemýšlet o různých věcech. V tomto případě o historii a paměti. Jak silnou výpovědní hodnotu mají naše vzpomínky? A co to vlastně je historie?
Julian Barnes si čtenáře vychutnal do posleních stránek, protože ač už jsem byla přesvědčená, že vím, tak se nakonec ukázalo, že "mi to nedošlo" stejně jako Tony Websterovi ;-)
Začátek se mi četl dobře, kniha mě upoutala a bavila mě. Druhá polovina se nějak vlekla. Možná to bylo proto, že jsem si musela dát pár týdnů pauzu a do příběhu se mi těžko vracelo. A možná to bylo tím, že jsem v závěru čekala něco víc / jinak /... Doslov, který obvykle vítám a pomáhá mi knize o něco více porozumět, tady vůbec nepomohl a vůbec vlastně nevím, co se v něm psalo. Jediné, co mi z něj utkvělo v hlavě, bylo, že knihu by měl člověk číst vícekrát, aby dokázal ocenit jeho promyšlenost, což já se už rozhodně nechystám.
Starý člověk odhaluje tajemství, které se právě dozvěděl, a které mu na leccos v jeho životě mění úhel pohledu; ale čtenář nejdřív musí vyslechnout celý příběh začínající už ve škole, "protože tam to všechno vlastně začalo".
Rozhodně to není knížka pro každého. Vyprávění není zrovna bohaté na události ani tempo - asi jako kdybyste tohohle seniora navštívili v domově důchodců a on vám to celé svým velmi pozvolným tempem vyprávěl a zároveň u toho mudroval o všem možném, ale hlavně o tom, jestli se vlastně člověk může na svou paměť natolik spolehnout, aby věřil svým vzpomínkám (přičemž už samozřejmě ví, že nemůže ani trochu).
Pokud nejste tento filosofický typ (nebo nemáte věk dostatečně vysoký na to, abyste už sami zpomalili a dospěli k tomuto typu životní moudrosti nebo prostě zrovna nemáte na tuhle rozvláčnost kapacitu), možná vás to natolik uondá, že závěrečné TAJEMSTVÍ přivítáte hlavně s úlevou, že kniha konečně končí.
Pokud naopak vaše myšlenky rádi meandrují, asi budete při čtení vrnět blahem.
Za mě by knize slušel letní sestřih, protože příběh to není špatný (včetně onoho tajemství). Jenže to by z toho byla jiná kniha....
Velmi zajímavá kniha, se zajímavým koncem. Za mě psaná ne úplně stylem, na který jsem zvyklá. Ale nakonec po pár stránkách se kniha dala číst bez problémů. Občas mi vadili určité popsiné pasáže, sice nebyli moc dlouhé, ale nezáživné. A k tomuto stylu to přeci jen patřilo.
Myslím, že je to vydařené dílo. Je laděno filosoficky a to je pro mnohé čtenáře složité a pochopitelně obtížně pochopitelné, což je u filosofie běžným jevem. Nejdůležitější myšlenkou díla je jistě to , že pod vlivem přibývajících zkušeností a dalších nabytých informací se mění náš pohled na věc a to co jsme považovali za správné dříve , se už může jevit špatným či naprosto nevhodným. Proto je lépe hodnotit věci až máme dostatek informací , ale kdy vlastně už máme těch informaci dost ? Jak můžem vědět, že nám už žádná důležitá neschází ? Nikdy tuhle jistotu nemáme a tím pádem nikdy nemůžeme tvrdit , že naše souzení je na místě ...... proto snad raději nic nesoudit. A hlavně nikoho neodsuzovat !
Snad jsem to dobře pochopil.....
První půlka se četla velmi zlehka - popis života od školních let až po zralý "rozvedený" věk. Druhá část byla pro mne jedna velká otázka. Samé náznaky, nejistoty. Vzpomínání a listování do první části: "jak že to vlastně bylo?". Bohužel, jak hlavní postava říká, na paměť není spolehnutí. A tak to, bylo jasné v první části, může být v druhé úplně naopak. A nebo taky jinak. A nebo že by se to vůbec nestalo? A kdo je vlastně Tony?
Myslím, že si budu muset knihu přečíst ještě jednou - s vědomím konce snad budu mít šanci postřehnout důležité detaily :)
"Nechci, abys byla ženou plnou záhad. Asi bych to přímo nesnášel. Buď je to jenom slupka, hra a metoda, jak uhnat chlapa, nebo je taková ženská záhadou i sama pro sebe, což je ten nejhorší případ."
Tak od toho Barnese si určitě ještě něco někdy seženu a pak si možná udělám i nějaký názor:-) Ještě je to moc čerstvé. Ale těším se už teď.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Vědomí konce |
| 2019 |  Jediný příběh |
| 2016 | Flaubertův papoušek |
| 2015 | Stolek s citróny |
| 2018 | Než potkala mě |
Jsem tak trochu na rozpacích. Kniha se hodně zabývá činy, pamětí a minulostí, a tím, jak všechno lidské konání ovlivní budoucnost, za to děj je tam trochu upozaděný. Přiznávám, že jsem knihu četla jen proto, že jsem potřebovala splnit poslední chybějící téma Čtenářské výzvy, a tahle kniha byla nejkratší, která se nabízela. Osobně jsem byla ráda, když jsem otočila na poslední stranu knihy.