Pocit konca
Julian Barnes
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/111766/bmid_pocit-konca-TEY-111766.jpg
4
451
451
Anthony Webster je šesťdesiatnik. Žije sám, je holohlavý, triedi odpad, udržiava byt v čistote a zveľaďuje ho, aby nestratil hodnotu. Anthony si neničí pneumatiky na aute neopatrnou jazdou a dobrovoľníči v nemocnici. Sám seba považuje za znášanlivého a vraví, že čas je na jeho strane. Už je vo veku, keď sa zvykne rekapitulovať. A spomínať viac ako predtým. Anthonymu sa pred očami odvíja príbeh o dávnom stredoškolskom priateľstve štvorice chlapcov, ktorého dôsledky postupne začínajú ovplyvňovať aj hrdinov dnešok. Mudrovali vtedy o zákonitostiach fungovania všehomíra i o všeličom inom. A najmä: túžili po láske mladých žien. Osud im prihral Veroniku z Chislehurstu. Meandre Anthonyho pamäti nadobúdajú nový tvar i hĺbku, voda v nich kalnie. Vynárajú sa staré zážitky. Nasvietené v súčasnosti prebiehajúcimi udalosťami získavajú inú farbu, inú chuť aj iný zápach. Svet je zvláštny. Život tiež. A ľudia najzvláštnejší. Víťazná kniha Man Booker Prize 2011.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , Artforum (SK)Originální název:
The Sense of an Ending, 2011
více info...
Přidat komentář
Skvělá kniha. Výborně napsané. V první části autor vylíčí svůj život. Nejvíce píše o svém mládí, první lásce, pak to vezme hodně rychle. V druhé části se kvůli dědictví vrací k událostem z první části. Leccos se ukazuje jiné, než se zdálo. Autor zpochybňuje přesnost paměti, respektive ukazuje, jak si každý člověk vykládá chování ostatních lidí často dle svých předsudků. Dále si každý uzpůsobuje realitu tak, aby z toho právě on vyšel dobře. Celkové vyznění je trochu depresivní, jak se asi od knihy, která se jmenuje Vědomí konce dalo čekat. Dost mě rozčaroval závěr, ale nechci spoilerovat.
Chystala jsem se zrovna pracovat se svými starými deníky. A teď vám nevím.
Asi nejsem jediná, kdo si při čtení vzpomněl na McEwanovo Pokání. Vědomí konce je podobně děsivé, záludné, spouští podobné myšlenkové procesy, vzbuzuje znepokojivé asociace a nepříjemné vzpomínky. Ostřejší, přísnější.
Určitě se na ty deníky podívám. Jestli jsem měla odvahu některé věci uchovat v originálním znění. Nebo zůstala u decentního převyprávění. Jak moc decentního. Ach jo. Aspoň to opium lidstva mi zbývá...
And though my hard heart scarce to thee can grone,
Remember that thou once didst write on stone.
,,Jenže když vyřknete něco, co se později stane - když si přejete nějaké zlo, které se opravdu uskuteční -,stejně pak pokaždé ucítíte záchvěv něčeho nadpřirozeného."
,,Co jsem vlastně věděl o životě? Já, který jsem žil tak opatrně? Člověk, jenž nevyhrál ani neprohrál a nechal život, ať se mu prostě jen tak děje? Člověk, jenž projevoval ambice jako každý jiný, ale příliš rychle se spokojil s tím, že je nikdy neuskuteční? Člověk, jenž se vyhýbal tomu, aby ho cokoli zasáhlo, a říkal tomu schopnost přežít?"
Přepychová, naprosto přepychová knížka! Moje první setkání s Barnesem a říkám si, jak je to možné, že až teď? Z poslední stránky jsem rovnou přelistovala na začátek a sjela ji ještě jednou. Potřebovala jsem si znovu vychutnat všechny ty myšlenky a naprosto přiléhavé postřehy o ošidnosti naší paměti, na kterou čas nepůsobí jako ustalovač, ale spíš jako rozpouštědlo.
The Man Booker Prize občas taky dostaly trochu podivné knížky, ale v tomto případě to bylo zasloužené.
Nestává se mi často, abych nějakou knihu přečetl dvakrát bezprostředně po sobě. Vědomí konce k tomu ovšem svým syžetem (i nevelkým rozsahem) vybízí.
Místy vtipná, ke konci převážně hořká novela o paměti, smrti a zodpovědnosti je plná situací, v nichž se snadno najdete i bezpočet trefných postřehů k lidskému bytí a britské povaze. (S jistotou to tvrdit nemohu, doufám však, že mé naladění na stejnou vlnu s knihou prozatím nesouvisí s tím, že bych byl u konce s dechem.) Pointa již napoprvé velmi vtahující knihy vás navíc takřka jistě přiměje přečíst si alespoň některé pasáže znovu a lépe tak posoudit, nakolik nespolehlivý (morálně i v předkládání informací) byl vypravěč.
Opravdu velká malá kniha, resp. knihy dvě, neboť při druhém čtení jde o trochu jiný příběh.
Naprcat tchýni to je level 28, bacha spoiler. Nějak mi ani po třetí knížce nejde bejt z Barnese vydřenej. Příběh jako vždy pěknej, rozuměj, všechno je konečný, život je smutnej a utíká rychle, lidi sou bezpáteřní svině a tak dále, tak jak to holt chodí. Příběh 4 kamarádů z dětství, kdy jeden druhýmu přebere buchtu, načež ten jemuž jí přebral - Tony - na novej páreček sešle papírovýho hejta (dopis) a parta se na to konto rozpadne.
Život plyne dál a na starý kolena Tony dostane vyrozumění, že jeho starej kamarád, kterej mu vyštěkal bejvalou, se oběsil. Poté Tony - už mailem - kontaktuje bejvalou přítelkyni a zjistí děsivý tajemství! Ale děsivý! Ale nechci spoilerovat. Všechno je mi strašlivě sympatický, to co hlavní hrdinové čtou, jak se chovaj, jak se Tony chová ve stáří, staví k světu, svýmu životu, to že si ho chodí honit do koupelny a že je plešatej a tak dále. Ale prostě z toho nejsem vysranej.
Původně jsem chtěl dát jen tři hvězdy, ale pak sem si vzpomněl, že existujou knihy jako Alchymista a dám teda 4.
Výborný román, snad jen o chlup slabší než Flaubertův papoušek, ale i tak mistrovská práce a ukázka dokonale zvládnuté techniky románu.
Velmi dobrá kniha, která Vám nenápadně sdělí, že Váš mozek si dokresluje a pokřivuje minulost podle své chabé představivosti. Stejně jako hlavní postava tohoto románu. V poslední životní etapě zjistí, že to, co celý život považoval za skutečnost, byla vlastně jenom úplná blbost. Výmysl, který se mu hodil do krámu. Čtenář má pak pocit, že Tony prožil život totálně divně. A bylo by lepší začít znova a líp. Všímat si věcí a mít oči otevřené. Děláme to každý, ale ještě jsem o tom neslyšel nikoho mluvit. Zapomínáme na to, že zapomínáme. Zatím čteno jednou, ale určitě budu číst znovu. Knižní ekvivalent filmového Šestého smyslu.
Čtenář by měl číst velmi pozorně, protože se mu to v závěru hodí. Já jsem to trošku odbýval a pak jsem musel listovat zpátky. Nadšený z knihy nejsem, já prostě nemám moc rád takovéhle nepravděpodobné divné příběhy. Ten hlavní hrdina, ten starý pán, co se pořád šťoural v minulosti, mi připadal taky divný. Kdyby šel radši na fotbal, nebo s vnoučaty na procházku.
Poutavé vzpomínání na jeden obyčejný (fiktivní) život. Kniha má mnoho vrstev, ale pro mne asi to hlavní poselství tkví v upozornění, že i ten sebeobyčejnější život skrývá temné okamžiky, které bychom nejraději zasunuli někam do hlubin zapomnění. Jenže minulost nás stejně nakonec dostihne - nejpozději ve stáří, kdy už nemáme tolik sil, abychom svým nepříjemným tajemstvím zabránili vyklouznout na povrch (tedy alespoň do našeho vědomí).
Jak postupně procházíme životem a posouváme se neustále do dalších etap a fází, vidíme všechny životní události z uplně nových prespektiv. Spusta faktů, které pro nás dříve byli obrovsky důležité, jsou najednou zcela nepodstatné a naopak to, co jsme kolikrát zcela přehlíželi, se ukáže být tím opravdu zásadním, o co v životě jde. Náš mozek je navíc dost nespolehlivé uložiště - často se ukáže, že vzpomínky, které jsme na něj nahráli, si přehráváme ve značně pozměněněm znění. Zajímavá , přemýšlivá kniha...
Přesně to, na čem si vždycky pochutnám. Z hlediska vyprávění příjemný mišmaš, přesně takový, jaký vám vzniká v hlavě, když vzpomínáte, když vás šokuje nějaký nenadálý pocit nebo přemýšlíte o tom, že něco uděláte. A na pozadí toho všeho je vodoznak jádra pudla, příběhu, ve kterém hlavní hrdina Tony chvíli hrál svou roli spolu s několika dalšími.
Problematika nahlížení a analyzování minulosti, subjektivní versus objektivní, zbytečná snaha tu dichotomii přečůrat. A v neposlední řadě je to čtivé. Na rozdíl od Arthura & George tedy velmi příjemně strávené strávené večery.
Otřesná kniha. Plná nejistot, proměnlivých situací, nestálých a nespolehlivých obrazů, výjevů, charakteristik. Kniha, ve které jsme svědky přerodu jistot v nejistoty.
Co se situací provádí paměť? Co provádí s lidmi v nich?
Adrian Finn pronese několik vět, cituje Camuse, Nietzscheho. Tony Webster si ho zařadí do kolonky filosof. Jakékoliv Adrianovo konání bude Tonym nahlíženo jako konání člověka, který má hloubku a musí mít přeci nějaký vyšší smysl. V kontrastu k Adrianovu činu stojí čin Robsona, který je už předem Tonym a jeho kamarády považován za „klidného chlapce bez špetky fantazie.“ Jejich představy o něm jsou jako brýle, kterými nahlíží jeho život a všechno co se v něm děje. A to dělá Tony za našeho svědectví neustále. S Veronicou, s jejími rodiči, s Margaret, se Susie. Z pouhých gest, útržků slov, rozmazaných obrazů a na základě své nejisté paměti nám předkládá svou verzi životního příběhu. Svou verzi o sobě samém, kterou si dobře vyfabuloval, aby byla v konfrontaci se svou vlastní minulostí v podobě svého vlastního dopisu, rozbita na prach.
Anita Brooknerová označila Vědomí konce za Barnesovu „nejtlustší knihu“. Z těch 150 stran se totiž klidně může stát, a patrně stane, klidně 600 a víc. Kniha jakoby předpokládala a vyžadovala opětovné čtení. A velká přednost je v její následné interpretaci, která může mít mnoho a mnoho rovin. V tomto multi-významovém pojetí, kde si je každý výklad roven, připomíná klasického zástupce postmoderní literatury.
Výborná kniha, protože způsobí otřes. Barnes totiž při všudypřítomných zamyšleních a reflexích vzbuzuje ve čtenáři, ve mně určitě, pocity, kdy se přistihnete, že přemítáte nad svým životem, nad svou historií, která také zavání fabulací. A ta je plná bolesti, kterou jsme způsobili druhým. Je plná chyb a přešlapů, trapných chvilek, návalů zlosti, přecitlivělosti, egocentrismu. Možná jsme je všichni tak trochu vytlačili, ale i když vás neznám, neříkejte mi prosím, že se vás to netýká.
Když si teď pročítám svůj komentář beru si k sobě Vědomí konce. Vidím zástup poznámek, které ke knize mám. Mám chuť celý komentář smazat a začít znovu. Mám chuť mluvit o Proustovi, Kunderovi, o trasách po kterých jsem se nevydal, o změně minulosti ve vtipné historky, o tom jestli je možné slovy způsobit určitou událost...... Vidíte? Nemá to konce. Otřesná kniha.
Ušetřím vás chrlení superlativ, že jde o vynikající literární počin je přece z filozofického hlediska zcela zjevné. Hlavní hrdina Tony nám odvypráví svou minulost, respektive její osobní verzi, ve kterou věří, aby jí následně mohl konfrontovat a on sám i my čtenáři (samým překvapením s otevřenou hubou) zjistili, že vše bylo trochu jinak. K tomu hromada Tonyho sebereflexe a vzdychání starce, jehož život se "jen tak děl". Pro mě tedy měla ta proměna historie jednu trhlinku a to že Veronika byla tehdy i nyní pořád stejná kráva.
„...A to je přece, pane profesore, jeden z ústředních problémú historie. Otázka subjektivní versus objektivní interpretace, skutečnost, že musíme znát historikovu historii, abychom mohli pochopit verzi, kterou nám předkládá.“
Dočetla jsem ji zhruba už před 14 dny, ale pořád prostě nevím, co napsat. Pořád nemám pevně uchopené myšlenky ohledně knihy, protože... protože prostě mě to naprosto strhlo. Jako by se splašil kůň, já si tu šílenou jízdu užívala a zároveň jej ale nemohla (a chtěla) zkrotit.
Byla to má první kniha od tohoto autora a nemohla jsem ji pustit z ruky. Když už jsem zrovna nemohla číst, myslela jsem na ni, na postavy, na příběh, na Adriana. Autor dokázal upoutat - a především udržet - mou pozornost jako se to podařilo jen málokterým autorům. Jestli u něčeho použít slovní spojení "zažraná do knihy", tak v tomto případě. Nemám nic, co bych vytkla. Naopak. Myšlenky, překlad, leitmotivy, to všechno se mi ohromně líbilo. Postava Adriana, to rozuzlení, Veronika, popis z pohledu Tonyho, při kterém si čtenář taky připadal, že mu "nic nedochází" a samozřejmě proto to nutkání číst a číst a číst. Pořád.
Opravdu skvělá a promyšlená hra se čtenářem! Byla jsem ohromená a nadšená. Kniha putuje na seznam knih ke koupi.
Tuhle krátkou knihu jsem ihned po dočtení zkrátka musela pročíst/prolistovat ještě jednou od začátku až do konce a vracet se ke klíčovým místům znovu a znovu. Konec je otevřený, ale tak zajímavým způsobem, že to člověka nutí se vracet a hledat a doufat, že snad někde najde nápovědu. Po dlouhé době kniha, u které jsem měla nutkání vypisovat si citáty, protože některé pasáže jsou prostě perfektní.
Kniha na jedno odpoledne, kdy musíte vysávat s knížkou v ruce. Intelektuální výroky mladých londýnských chlapců v kombinaci s vyprávěním, kde nic není bez logiky. Témata paměti a smrti, tentokrát zakamuflována jinak, beletristicky, že by možná lehký neznalec autora zapomněl. Jen Veronica je postava, která chcete, aby se brzo ztratila z vyprávění a konečně zmizela...
Ač je Barnes autorem anglickým, měl vždy blízko frankofonní literatuře a na textu je to znát. Kolem příběhu o setkání po letech rozvíjí Barnes úvahy o paměti a její nespolehlivosti. Hrdina konfrontuje své vzpomínky se skutečností a posléze dospívá ke zcela novému pohledu na sebe i dávné události.
Sympatické na Barnesovi je, že na rozdíl od frankofonních autorů zůstává navzdory komplikovanému námětu civilním a lehkým čtivem, jakoby mu anglický smysl pro humor bránil brát se příliš vážně. Sympatická kniha.
Nič nie je také, ako sa spočiatku zdá. Na prvý pohľad máličko nudné ohliadnutie sa za nie veľmi rozvetvenou minulosťou postaršieho „sporiadaného“ Brita, ktorý svoj život nevyhral ani neprehral, nikdy sa nepúšťal do riskantných podnikov, skrátka nechal život „ ať se mu prostě jen tak děje“.,,, A aby tak rokmi nadobudol ilúziu vlastnej neomylnosti a sebaspokojnosti. Táto generálka spomienok je narušená nečakaným telegramom (nie je spoiler), ktorým sa spúšťa zaujímavá psychologická detektívka (v prenesenom zmysle slova), vrhajúca nové svetlo na udalosti spred x-rokov a na osoby, s ktorými ho v tom čase spájalo úzke puto. Kniha má bližšie skôr k novele ako k románu,nie je to však na úkor riedkosti slova. Prekvapivo ponúka desiatky nesmierne zaujímavých myšlienok na zamyslenie i na sebareflexiu, hlavne vzhľadom na naše utkvelé predstavy a presvedčenia – možno stojí za to prehodnotiť, či naozaj stoja na pevných základoch, alebo či mnohé naozaj nie sú len púhym sebaklamom, ktorý falošne ukolísava naša ego, lebo nám to tak skrátka vyhovuje... Barnes má naozaj niečo do seba!
Autorovy další knížky
| 2012 |  Vědomí konce |
| 2019 |  Jediný příběh |
| 2016 | Flaubertův papoušek |
| 2015 | Stolek s citróny |
| 2018 | Než potkala mě |
Dost znepokojivá kniha. Tony je ne moc sympatická postava, zřejmě neschopná hlubšího citu – buď skutečně, nebo se tak jako vypravěč prezentuje. Z ženského pohledu musím říct: takové mužské myšlení a jednání…
Dále možné SPOILERY.
Taky jsem jednou před mnoha lety ještě v náctiletém věku napsala hloupý dopis (nikoliv samozřejmě tak zlý a a do budoucna zraňující, jako v knize, ale adresát ho vnímal možná stejně těžce…), na rozdíl od Tonyho jsem na to nikdy nezapomněla, každopádně čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak člověk v mládí jedná hloupě a sebestředně. Na druhou stranu – ať byl Tonyho dopis sebenenávistnější, byl to jen dopis, nemohl způsobit následující maléry; z tohoto pohledu moc nerozumím úvahám o odpovědnosti… Ocenila jsem pohled na šedesátá léta a občas i vtipně psané postřehy, úvahy, hodné zamyšlení. Tři plus.