Pocit konca
Julian Barnes
Anthony Webster je šesťdesiatnik. Žije sám, je holohlavý, triedi odpad, udržiava byt v čistote a zveľaďuje ho, aby nestratil hodnotu. Anthony si neničí pneumatiky na aute neopatrnou jazdou a dobrovoľníči v nemocnici. Sám seba považuje za znášanlivého a vraví, že čas je na jeho strane. Už je vo veku, keď sa zvykne rekapitulovať. A spomínať viac ako predtým. Anthonymu sa pred očami odvíja príbeh o dávnom stredoškolskom priateľstve štvorice chlapcov, ktorého dôsledky postupne začínajú ovplyvňovať aj hrdinov dnešok. Mudrovali vtedy o zákonitostiach fungovania všehomíra i o všeličom inom. A najmä: túžili po láske mladých žien. Osud im prihral Veroniku z Chislehurstu. Meandre Anthonyho pamäti nadobúdajú nový tvar i hĺbku, voda v nich kalnie. Vynárajú sa staré zážitky. Nasvietené v súčasnosti prebiehajúcimi udalosťami získavajú inú farbu, inú chuť aj iný zápach. Svet je zvláštny. Život tiež. A ľudia najzvláštnejší. Víťazná kniha Man Booker Prize 2011.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , Artforum (SK)Originální název:
The Sense of an Ending, 2011
více info...
Přidat komentář
Zvláštní kniha se zajímavým tématem, u které se musí dost přemýšlet. Na knihu jsem narazila díky výzvě a ačkoliv to nebylo zrovna odpočinkové čtení, četla se mi dobře.
Kniha o nedokonalosti paměti a o tom, že každý vnímáme svůj vlastní životní příběh přes tlusté sklo času, které ho mění, pokřivuje a zkresluje. Taky trochu detektivní pátrání po událostech, které se staly kdysi dávno a nyní začínají neochotně a pomalu vyplouvat na světlo. Spousta z nás si při pohledu zpět myslí, jak jsem se chovali hezky a sympaticky, ale mohou se objevit srozumitelné důkazy o tom, že jsme byli odporní a hnusní. A to pak dost bolí. Naštěstí je možné s věkem zmoudřet a i přes odpor vlastní paměti věci pochopit ve správném světle a souvislostech.
Super myšlenky, ale na mě je Barnes poněkud komplikovaný. Druhá kniha, kterou od něj čtu a stejný výsledek: skvělé téma, skvělé myšlenky, zajímavý příběh, ale nebaví mě to. Prostě mě jeho myšlenkové pochody neoslovují, chybějí mi emoce a tím je pro mě kniha taková otupělá. Kniha se do výzvy hodí, ale s Barnesem jsem prozatím skončila.
Úvaha o nedůvěryhodnosti paměti, selektivním zacházení se vzpomínkami a snaze zpětně se ujišťovat o vlastní pravdě, navlečená na příběh, který by v lineárním vyprávění byl celkem jednoduchý a poněkud nedůvěryhodný, vykonstruovaný. Díky neustálému vracení, přehodnocování, doplňování se z něj stává detektivka, ale spíš jako vábnička na čtenáře, aby vydržel. Barnes je totiž nerománový, nakolik je to možné, i postavy jsou v protikladu k hrdiny vzývané románovosti všední, obyčejní lidé, kterým se nakonec „život prostě přihodil“, jako tolika jiným. Důležité jsou myšlenky, otázky, na které Barnes nedává odpovědi. Na jednu stranu svádí k bilancování, na druhou stranu ukazuje, jak marná je taková snaha. A na konci, jak řekl autor, přichází neklid, značný neklid.
Kniha, nad kterou se musí hodně přemýšlet a která ten pravý význam dostane až skoro na konci... za mě škoda, že byl autor tak jazykově úsporný. Téma bylo docela zajímavé a dalo se z toho "vytřískat" více. Vím, že právě jazyková střídmost a filozofický podtext je u této novely to oceňované, ale mě osobně příliš nenadchla.
Docela náročné čtení, které mě ale bohužel moc nebavilo, i přesto, že bylo bezesporu kvalitně napsané.
Přečteno v rámci čtenářské výzvy (téma Man-Bookerova cena).
Některé knihy se nehodnotí lehce. Někdy záleží hlavně na čtenáři - jak to má sám v sobě nastavené, jak je vyzrálý, v jaké je životní situaci, apod. Někdo řekne "blbost", jiný "geniální". Vědomí konce je rozhodně kniha s velkým přesahem, která poskytuje více otázek než odpovědí. Jde o to, v jaké míře jsme ochotni otevřít se sami sobě a přemýšlet o nich.
Možná to zní divně, ale bezprostředně po dočtení hodnotím svůj vlastní výkon na 70%. Druhé přečtení by zde určitě mělo smysl. Možná se ke knize někdy vrátím, už teď je ale jisté, že "příběh" ve mně bude ještě nějaký čas rezonovat.
Za takovéto slátaniny se udělují literární ceny?!? Příběh nula, postavy ani prostředí nejsou nijak dopodrobna vykresleny a vypravěčský styl snad nemá ani cenu komentovat. Ještě že má kniha pod 200 stran. Dost mě překvapily komentáře pod knihou. Podle nich to vypadá jako by hodnotily naprosto odlišnou knihu.
Ukážka toho, aká je naša pamäť mizerná, a možno mizerná nie je, len si naše myslenie pomeníme natoľko, aby sme si nahovorili, že veci, ktoré sa stali, sa stali úplne inak.
Zaujímavá je postava Veronicy, síce je od začiatku nesympatická, ale ku koncu sa dozvedáme, prečo takou bola. Aj keď osobne neznášam ľudí, ktorí nepopíšu veci, čo sa dejú a hovoria v náznakoch ako ona.
P.s. Kniha je otvorená a je tam veľký priestor, aby si čitateľ vložil svoj názor, kto bol aký a prečo konal ako konal...
A je tu další autor, který nám posílá tolik myšlenek, že je ani nemohu vypsat ...
" Žijeme v čase, který nás unáší a utváří. Nikdy jsem ale neměl pocit, že čas nějak zvlášť´dobře chápu....
A přesto stačí zažít sebemenší radost či bolest, abychom se naučili vnímat, jak je čas poddajný ...."
Čtveřice mladých studentů - přátelství, filozofické úvahy o životě, doba mladistvého neklidu a samozřejmě otázka vztahu k ženám...
A po letech, kdy jeden z nich odchází ze světa, se najednou otevře nevyřešené tajemství ...
" Psychologové dozajista někde vytvořili graf závislosti inteligence na věku.
Podle mého odhadu by ukázala, že většina z nás zažívá vrchol mezi šestnáctým a pětadvacatým rokem ..."
"Člověk dospívá ke konci života. Konec sebemenší pravděpodobnosti, že se ve vašem životě ještě něco změní ... "
A autor nám ukazuje, že se změnit může ...
Tohle dílo je z těch, které můžete číst stále - a vždy objevíte něco nového.
Úžasná kniha, obsahující strašně moc pravdy.. donutí člověka se zamyslet nad svým vlastním životem.. činy mají následky a některé věci se už nikdy nedají napravit a člověk častokrát nalezne pochopení až uplyne mnoho vody.. rozhodně to není lehká literatura pro pobavení a literární ocenění si zaslouží právem :-)
Zatímco u Flaubertova papouška jsem se, holka hloupá, před 20 lety trochu nudila, k této knížce jsem se dostala ve správném, tak trochu bilancujícím období. Cimrmanovsky prozradím závěr celé detektivky :-): "Všechno se kumuluje. Přichází zodpovědnost. A pak už jen neklid. Značný neklid."
Velice čtivě napsaná intelektuální próza, která se dá uchopit více způsoby. To mé: je to Barnesovo pojmenování mého neklidu, zaviněného nejen vědomím, že má paměť vytrousila mnohé, ale i tím - a z toho jsem ještě neklidnější - že jsem si mnohé uložila někam hluboko, protože to patří do kategorie "že je pár věcí, za které se stydíme" (Slávek Janoušek: Imaginární hospoda). A co hůř, že jsem si mezery po tom zaplnila svými představami odpovídajícími obrazu mého lepšího já. Takže se naivně ohlížím za těmi desetiletími svého života celkem s uspokojením a občas vykřikuji i něco o tom, že jsem např. nikomu vědomě neublížila, ale...?
Doporučuji všem schopným sebereflexe; je to výborné.
Hodnotím hodně přísně, protože mi nesedl ten pozérský přístup k životu všech sledovaných mládežníků...
Tak jsem si teda přečetl toho Barnese, když je všude zmiňovaný jako zásadní představitel britské literatury a tak. A fakt jo. Trochu speciální nelineární způsob vyprávění, kde občas vypravěč přijde na to, že si vzpomněl na to, co už vlastně zapomněl a že to co nějak prezentoval, bylo ve skutečnosti trochu jinak. Jakoby bezstarostné, ale nakonec fatální a mrazivé. Barnes je asi fakt dobrej.
Jaké verze vašeho životního příběhu by asi tak vyprávěli lidé, kteří někdy byli jeho součástí?
“Nemůžu sice s jistotou tvrdit, že vím, co se opravdu přihodilo, ale přinejmenším můžu zůstat věrný dojmům, které tyto skutečnosti vyvolaly.” Říká Barnes.
“Nemůžu sice s jistotou tvrdit, že vím, co se mi během čtení opravdu přihodilo, ale přinejmenším můžu zůstat věrná dojmům, které ve mně tato kniha vyvolala.”
Říkám já.
Mou větu možná můžete říct o každé knize, kterou jste kdy přečetli. Barnesovu větu ale můžete říct opravdu o všem, co jste prožili.
Tony vám na stránkách Vědomí konce vypráví svou verzi svého životního příběhu. Postupně s vyprávěním začíná odhalovat fakt, že ne všechno v jeho životě se událo tak, jak si pamatuje. (,,Jenže vzpomínky, které vám nakonec zůstanou, se přece pokaždé neshodují s tím, co jste viděli na vlastní oči.”)
Ti vnímavější z vás si díky Tonymu vyprávění možná taky sáhnou do svědomí a zamyslí se nad tím, jak moc se mohou spolehnout na vlastní paměť. Sáhli jste si? Můžete se spolehnout? Vsadím se, že moc ne. A i když to (teď, díky Tonymu) víte, stejně vám to nezabrání v přehrávání a přibarvování si vzpomínek, zapomínání na to, co není pohodlné a vyvolávání dojmů, které vlastně nikdy nebyly na místě. Nemám pravdu? Nemusíte se stydět. To je zkrátka lidská přirozenost. Těžko říct, proč si takhle komplikujeme život. (,,Jakému evolučnímu účelu může asi nostalgie sloužit?”) Ani Tony to neví, ale poctivě se snaží svému životu zpětně porozumět a dát událostem ten pravý význam, nezastřený nánosem času a prachem vlastních interpretací. Můžete se pokusit o totéž. Stejně jako Tonymu vám ale stejně nakonec nezbyde nic jiného, než své omyly konstatovat a doufat, že způsobily co nejmenší škody. (,,Takový je prostě život. Pár úspěchů, pár zklamání. Mně osobně připadal zajímavý, ačkoli bych se nezlobil ani nedivil, kdyby kdyby jiným zajímavý nepřipadal.”)
Mimochodem, u Vědomí konce se mi častěji, než by bylo vhodné, vybavoval jeden text od Prago Union (“naše úmysly byly vždycky, narozdíl od nás, čistý…”).
Tak na viděnou v Dezorient Expressu, Tony. Drž mi místo u sebe v kupé.
Kniha filozofující o historii, především té osobní. O nekontrolovatelnosti paměti, o mysli, která pokroutí vzpomínky domněnkami a emocemi.
Hlavní postava se po 40 letech dívá na svou minulost a prožitky z mládí (a vlastně na svůj život celkově) současnýma očima člověka, jehož život je spíše u konce, snaží se přinutit paměť vydat reálné vzpomínky...a dočká se překvapení, že paměť není zrovna objektivní a spolehlivá a že věci tehdy byly úplně jinak. Na obhajobu však je třeba říct, že některé informace z oné minulosti se mu vyjeví až nyní.
Postavy na mne působí rozostřeně, nejednoznačně, jako v mlze (což je zřejmě záměr) a nejsou to žádní zvláštní sympaťáci, hlavního hrdinu nevyjímaje.
Přestože s hlavní myšlenkou knihy o relativitě a pokřivenosti paměti polemizovat nechci, přece jen mi některé "výpadky" hlavní postavy přišly už trochu nevěrohodné. Možná však názor změním, ve věku hlavní postavy...
Ale to je jen drobný detail, jinak knihu hodnotím jako obsahově velmi zajímavou a bohatou, nutící čtenáře roztočit závity i probírat se svou vlastní historií, a hlavně překrásně napsanou a neskutečně čtivou.
Barnes mi připomněl Kunderu. Anebo Kundera Barnese.
Oba mě zaneprázdnili myšlenkou na to, jak snadný je dopustit se skutečnosti, kvůli který si i v důstojným stáří uvědomíte nejen to, že jste se chovali jako kreténi, ale co hůř - že toho kreténa ve vás čas nevymazal, spíš přiživil.
´Mezi přibýváním a růstem je velký rozdíl.´
Autorovy další knížky
2012 | Vědomí konce |
2019 | Jediný příběh |
2016 | Flaubertův papoušek |
2015 | Stolek s citróny |
2018 | Než potkala mě |
Přečteno díky výzvě a bohužel musím ohodnotit dvěma hvězdami. Kniha měla docela potenciál a přesto, že samotný příběh byl dost nezajímavý, tak se docela dobře četla. Měla sice pasáže, u kterých jsem měla trochu problém udržet pozornost, ale byla jsem zvědavá na rozuzlení a čekala něco převratného, co mi celý děj ukáže v novém světle. No... bohužel se tak nestalo, takže mám z knihy nakonec dost rozpačité pocity a trochu mi to přišlo jako zbytečné čtení.