Podvolení
Michel Houellebecq
Francie, rok 2022. V prezidentských volbách vítězí kandidát strany zvané Muslimské bratrství, které ostatní partaje podpoří, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty. Muslimská vláda za svou prioritu považuje pouze školství a vzdělávání, protože jde o základ, díky němuž lze dosáhnout absolutní proměny společnosti, jejímž základním kamenem se znovu stane rodina a patriarchát jako „logický“ důsledek tradiční morálky. Celou situaci glosuje mizantropický akademik bez pevných vztahů k lidem ve svém okolí (donedávna však – zásluhou studentek a prostitutek – alespoň s pravidelným sexuálním životem), ale až po uši v krizi z nedostatku pocitu smysluplné existence.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2016
,
OneHotBook
Originální název:
Soumission, 2015
Interpreti: Igor Bareš
více info...
Přidat komentář
Nejdřív jsem byla zklamaná. Hrdina nehrdina, děj žádný, četlo se to těžko. Teprve po čase, když už byla kniha dočtená, jsem se k ní v myšlenkách vracela. Představa, že je to vlastně reálné, mne děsí. A s tím, jak se všichni bojíme označovat věci pravými jmény, umetáme cestičku nejen islámu. Ztrácíme národní identitu, nevíme, na co máme být hrdí, stáváme se multievropany. Pro mne to satira nebyla.
Super námět, průměrný děj. Škoda.
Autor mi připomněl Viewegha - asi literárním prostředím a sexem hlavního hrdiny se studentkami.
(Vzhledem k počtu přistěhovalců a počtu dětí francouzských vs. přistěhovaleckých žen může být něco podobného ve Francii během dvou generací realita.)
Ač příběhově o ničem, nelze autorovi upřít podmanivý styl vyprávění, který je také to jediné, co „děj“ popohání kupředu. V důsledku se totiž obsah vine odněkud nikam, jen takové pseudofilozofování nad novým uspořádáním Evropy. Je tu ovšem mnoho zajímavých postřehů, které se kupodivu netýkají panického strachu z islámu jako stylu života, ale spíše lidské nutnosti věřit v něco božského. Přesto jsem se nedokázal zbavit dojmu, že Michel Houellebecq často záměrně zjednodušuje. Tady ze mě však mluví nedostatečná znalost problematiky, navíc jako satirik má právo na básnickou licenci.
Celá kniha stojí a padá na ústřední postavě literárního vědce Françoise, který je tak strašně nesympatický, až si jej člověk (nebo alespoň já) musí zákonitě oblíbit. Takový intelektuálnější Big Lebowski po francouzsku. Jenže jak je to zpočátku mile nihilistické, brzy dojde hrdinovi dech a mimo trefných komentářů na adresu moderní společnosti, jež v důsledku absorbuje cokoliv, nemá vlastně co dál nabídnout. Škoda.
Zajímavé čtení, nejen pro námět, ten se, doufám, nikdy nenaplní, ale i literárně.
Za výborný námět a aktuálnost dávám tři fakt poctivé hvězdičky, nicméně kdyby si román udržel gradaci děje, hodnotila bych výše. Takhle to tak nějak vyšumělo do ztracena, a i když se poselství nevytratilo, příliš hlubokou stopu to ve mě nezanechalo. Líbilo se mi akademické prostředí, vykreslení politické situace v první polovině knihy a nahlédnutí do života v muslimské společnosti. Vůbec nelituji, že jsem si tuto dystopii / společenský román přečetla a poohlédnu se po nějakém dalším autorově díle.
Nebudem sa rozpisovať o obsahu knihy, v komentároch je tu pomerne obsiahle rozpísaný. Až je to na škodu, odporúčam čítať najprv knihu :-) A za prečítanie určite stojí, je to veľmi originálny pohľad na aktuálnu tému. Najlepšie urobíte, ak si nájdete ďalších ľudí, ktorí budú čítať zároveň, aby ste mali potom s kým diskutovať. Pretože táto kniha je mimoriadne bohatá na podnety k rozhovorom, a to nielen na politickú tému.
Měl jsem chvilku dilema, jestli se do téhle knížky vůbec pustit. V kontextu dnešní doby (a doby, kdy byla vydaná) se jedná o velice kontroverzní téma - Francii ovládnou muslimové, kteří nastolí v celé zemi konzervativní Islám. Před přečtením jsem si radši trochu zagoogloval, s čím mám vůbec tu čest a jestli jsem si jen omylem nekoupil knihu nějakého konspiračního teoretika z Aeronetu. A ne, autor je docela slavným a uznávaným francouzským pisálkem.
Hodně čtenářů o knize píšou, že je to varování před Islámem (ti rozjetější už mluví o velmi blízké vizi pro Evropu), někteří naopak říkají, že je to pro Islám reklama. Můj názor je takový, že když už, tak spíš tahle kniha zvýší pravděpodobnost, že se nějaká zahalená snědá holka v tramvaji dočká vulgarismů od nějakýho vlastence se sandály a ledvinkou.
Autor popisuje, jak se dostane do čela politiky vychytralý muslim, který dokáže využít politické korektnosti a frustrace moderní generace. Ženy mají sice omezená práva, ale nemusí přemýšlet a mají život jednoduše nalinkovaný, chlapi (i když jen privilegovaná část) si zase můžou užívat mnohoženství. Že by se něco tak jednoduše a rychle rozšířilo, jak je popisováno v knize, mi přijde jako nereálná pitomost, protože takových jednodušších žen a frustorvaných hovad podle mě není. Dokonce ani ve Francii ne.
V každým případě je kniha čtivá a docela dost mě bavilo akademické prostředí a životní cesta hlavního hrdiny, profesora literatury. Je to taky slušnej frustrát, ale zábavnej, hlavně když mluví o francouzských autorech.
Knihu Podvolení beru jako takový zábavný postapo. Místo Islámu by tam mohl být jiný vzrušující/děsivý strašák. Však taky autor měl původně v plánu psát o radikálních křesťanech (hups). V knize jsou zábavní inteligentní hajzlíci a autor umí fakt skvěle psát. Ale jako celek mi to dvakrát sympatický není.
Šest ďábelských muslimů útočící na naše tradiční hodnoty (sic) z deseti.
Houellebecq zvolil za průvodce své politické, satirické distopie nedaleké budoucnosti Evropy antihrdinu, pro život neschopného, sebestředného, nezodpovědného intelektuála a profesůrka se zájmem toliko o svůj literární obor, studentky a sex (že by prototyp Francouze?). K převratným politickým změnám ve své zemi i ve světě se staví téměř jako nezávislý pozorovatel či spíše naslouchač. A přijímač. Houellebecq napěchoval svůj román různými odkazy. Bez zajímavosti není zmínka (obavy) na možné rozpuštění Francie v nadnárodním projektu evropského federálního celku. Všeobecné zavádění referend, jak se dozvídáme, může vyústit ve zvolení francouzského/belgického muslima prvním voleným prezidentem tzv. rozšířené Evropy (nejen o Turecko, ale i Maroko, Egypt atd.), která bude mít dostatek spojenců a tedy finančních zdrojů a ropy mezi arabskými zeměmi, kteří rádi vymění pro/muslimskou Evropu za proizeraelskou Ameriku.
Křesťané se prý nemají čeho bát. To ateisti ponejvíce ostrouhají kolečka. A židé? Vždyť můžou jít domů, do Izraele. Hlavně ženy, ty se budou mít. Nebudou z práce unavené, neboť žádnou mít nebudou, manžel je nebude přespříliš zatěžovat, protože žen bude mít více, a budou mít více času na rodinu. Rodina nade vše. A na svou reprezentaci. Současně tím úžasně klesne nezaměstnanost. Tak je to jednoduché. A proč ne? Vždyť Arabové a islám už kdysi světu vládli. A vývoj světa a společnosti se pohybuje po sinusoidě, takže co tu jednou bylo, může přijít zas. A když se tomu šikovně pomůže, můžeme si jít střihnout na nové šaty coby dup. Takové ty dlouhé, co pěkně skryjí všechny špíčky. I to ostatní. U Huysmana najdeš odpověď na všechno... včetně návodu, jak se s novou národnostně-religiózně-politickou situací vyrovnat. Přesněji řečeno rezignovat. Uchýlit se do kláštera. Nebo raději konvertovat. Podvolit se. "Naskytne se mi nová šance. Šance na druhý život."
Jsem ráda, že to čtení mám za sebou. Ale zůstane jenom u literatury?
Obávam sa že história nás zavrhne ako dekadentnú spoločnosť, kde práva jednotlivca boli nad právami väčšiny, kde všetci chceli rovnaké práva ale žiadne povinnosti a kde rodina musela ustúpiť kariérám ... je mi z toho trochu smutno
Podvolení jsem přečetla na jeden zátah. Už dlouho se mi to nestalo. Hned od prvních řádků jsem si byla vědoma toho, že právě teď držím v rukou kvalitní literaturu. Dokázala jsem přijít na chuť hlavní postavě, jež je obětí své intelektuálnosti a zároveň povinnosti žít v dnešním konzumním světě. Sice se neztotožňuji s jeho rozhodnutím, ale chápu proč skončila kniha právě takto.
Přišla mi vhod nulová dějovost, pouze diskutování o závažných tématech, o kterých se v těchto dnech mluví neustále, a přesto vlastně vůbec.
Myslím, že by si knihu měl přečíst každý, protože i když nebudeme schvalovat autorovu fikci či pohled na současnost, dokážeme si podvědomě na věc udělat vlastní názor.
Trochu náročnější četba, která mě po přečtení zaměstnala uvažováním, zda je tento vývoj společnosti možný, či přímo pravděpodobný. Trochu mě to znepokojilo a nakonec jsem připustila, že možné to je. Tolikrát v historii se lidé domnívali, že něco takového se přece nemůže stát a byl to omyl. Kniha mi poskytla jakési poselství. Něco jako, že právě teď a pořád je třeba se aktivně zajímat o společnost ve které žijeme.
„Lidský druh je aspoň trochu schopen se vyvíjet právě díky duševní pružnosti žen. Všichni muži jsou striktně nevychovatelní. S ohledem na rozmnožování si vždycky nevyhnutelně vyberou podle čistě fyzických kritérií. Zpočátku samozřejmě i ženy přitahují fyzické znaky, ale vhodnou výchovou je možné jim vštípit, že to není hlavní."
Kdo od toho čeká prvoplánovou agitku na téma "kam se to řítí dnešní Evropa", bude asi trochu zklamaný. Je to spíše satirická sonda do pokryteckého akademického prostředí, na pozadí pak lehce nadsazený příběh převzetí moci islámskou stranou. Chvílemi těžší četba, já jsem byl spokojen.
Môžem odporučiť. Dalo by sa síce povedať, že sa jedná o trochu nudné, miestami možno až útrpné, čítanie o vyslovene nudnom živote nudnej literárnej postavy, však zasadenom do veľmi zaujímavých a potenciálne možných(?) reálií. A Houellebecq svoje remeslo ovláda, takže ma pri tom, napriek vyššie zmienenému, udržal až do samého konca.
A teraz si dovolím uviesť aspoň zopár z tých Houellebecqových postrehov, ktoré ma zaujali:
„Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci běžné naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny). Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání). Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny.
Dokonalá vyprázdněnost tohoto schématu se mi měla vyjevit až mnohem později, …“
„Ve věci obnovení rodiny, tradiční morálky a nepřímo také patriarchátu se před ním otevírala široká cesta, po níž se pravice ani Národní fronta nemohly vydat, aniž by se jim dostalo nálepky reakcionářů, či dokonce fašistů od zbývajících osmašedesátníků, kteří jsou sice už jen skomírajícími, sociologicky vysátými pokrokářskými mumiemi, avšak z mediálních bašt, kde se udržely, nadále dští síru na bídné časy a odpudivou atmosféru v zemi; …“
„(…) Praví ateisté jsou ve skutečnosti vzácní. (…) Jediní opravdoví ateisté, které jsem potkal, byli vzbouřenci; nespokojili se s chladným konstatováním neexistence Boha, odmítali tuto existenci, tak jako Bakunin: ‚A i kdyby Bůh existoval, museli bychom se ho zbavit...‘ Prostě jsou to ateisté Kirilovova typu, zavrhují Boha, protože chtějí dosadit na jeho místo člověka, ve jménu humanismu mají vysoké mínění o lidské svobodě a důstojnosti. (…) Většina lidí žije, (…), aniž by o těchto otázkách, které jim připadají příliš filozofické, nějak zvlášť uvažovala; přemýšlejí o nich, jen když jsou konfrontováni s nějakou tragickou událostí – s vážnou nemocí, s úmrtím blízké osoby. Tak to chodí na Západě; všude jinde ve světě, a to už od začátků lidstva, však lidé ve jménu těchto otázek umírají a zabíjejí, vedou krvavé války: bojují kvůli metafyzickým otázkám, rozhodně ne, aby zabodovali v ekonomickém růstu nebo se prosadili při dělbě loveckého teritoria...“
„(…) vždyť kolik intelektuálů ve 20. století podporovalo Stalina, Maa nebo Pol Pota, aniž by jim to kdy bylo zásadně vyčítáno; francouzský intelektuál není vázán zodpovědností, tu v povaze nemá.“
„(…) Západní civilizace mu připadaly odsouzené (…) neboť tak jako měl liberální individualismus zvítězit, spokojí-li se s podkopáváním přechodných struktur jako vlast, sdružení a kasty, podepisoval si svůj vlastní ortel tím, že podkopával základní jednotku společnosti, rodinu, a tudíž popíral demografické zákonitosti; logicky tedy nadcházel čas islámu.“
Uf, tak to mám za sebou. Málokterá kniha ode mne dostala tolik šancí. A snad nikdy jsem se tak netěšila až bude dočtena (většinou je to naopak) a já se to spratka Francoise konečně zbavím. Sprosté sebestředné sobecké hovado si nezaslouží nic jiného než takový konec, který je navíc zřejmý od počátku. Člověk, který nemá žádné společenské vazby (ani k rodičům, dívce), bez přátel, zahleděný do sebe. .. Ve 44 letech si připadá příš mladý, aby zakládal rodinu... Pro něj je vlastně islám spása.
Tak jen doufám, že to byla svého druhu karikatura, protože pokud by takto fungovala většina společnosti, tak bude islamizace rychlá a pro tento typ lidí vlastně i bezbolestná...
Dočteno, resp. doposloucháno. Knihu vnímám v několika překrývajících se rovinách.
Za prvé pro mne byl objevný fakt, že celá kniha byla psaná z pozice intelektuála, univerzitního profesora, který reprezentuje svět plný osobních seberealizací a intelektuálních exhibicí bez jakýchkoliv ambicí na nějakou veřejnou službu či praktický význam studia. Jak autor píše, jediným cílem tohoto studia je reprodukovat vyučující s 95% odpadem. A nakonec, jak autor udává, pro slečnu žádající o místo v luxusním módním pařížském butiku není nějaký ten titul ze srovnávací literatury překážkou ;-). Ba právě naopak, může i pomoci.
Druhá rovina knihy plná explicitních erotických scén mne v ději nikam neposunula a spíše rušila. Neměla nakonec žádný vliv na rozhodování hlavního hrdiny, pochopil jsem, že nakonec "podepsal" jak nadržený nadsamec tak podpantoflový truhlík.
Hlavní rovina knihy, totiž postupné převzetí moci "umírněnými" muslimy a následně nevyhnutelná islamizace Evropy byla podle mne podána velmi věrohodně. Jen nevěřím, pokud k tomu necháme dojít, že to půjde takto bezbolestně a téměř výhradně právní cestou. Většina autoritářských režimů získala základ své moci tak trochu "legálně." Jak Hitler v Německu, tak například komunisté u nás. Žádný z nich však nevydržel pokračovat v nastoleném měkkém "právním" trendu ani pár měsíců. Ihned po získání moci nastaly represe, teror a začaly se bezohledně vyřizovat účty jak s jednotlivci, tak s celými skupinami obyvatelstva. Jsem si zcela jist, že pokud v reálném světě muslimové získají moc, budou pokračovat stejně nelítostně jako všichni ostatní v dějinách před nimi.
Určitě ta kniha stojí za přečtení, resp za poslech. Není to ani veselé ani jednoduché čtení. Jediné v co chci doufat je skutečnost, že v roce 2022 bude tato kniha ve veřejných knihovnách stále v oddělení SCI-FI či literatury fikce a nebude buď v oddělení literatury faktu či učebnic dějepisu. Nakonec, když nad tím přemýšlím, bude dobře pokud v roce 2022 budou ještě vůbec nějaké veřejné knihovny kam budou chodit lidé.
Osobně v knize vidím především vynikající satiru na akademický svět, jeho zahleděnost do sebe a odtrženost od "běžného světa", stejně tak jako na francouzský systém definitiv.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie sex zfilmováno islám Francie francouzská literatura budoucnost muslimové společnost a politikaAutorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Kniha je úplně o něčem jiném než jsem myslel. Nevěnuje se islámskému převratu, ale zaměřuje se na život hlavního protagonisty. Ten začíná prožívat osobní krizi kvůli neúspěšnému osobnímu životu. Žádné zázemí. Žádný trvalý partnerský vztah.
Profesor literatury zjišťuje, že bez pevných hodnot nikam nepatří. Počínající vnitřní prázdnotu nedokáže ničím zaplnit a pouze se podvoluje životním okolnostem. Náhle je vytržen ze svého upadajícího života do naprosto jiné politické reality. Je událostmi šokován stejně jako my. Postupně se seznamuje co se v jeho zemi děje a my s ním.
Místo ponoření do politických událostí se ponoříme do duše člověka, který reprezentuje úpadek konzumní společnosti. To mě zklamalo. Očekával jsem z politické stránky propracovaný román a dostal jsem osobní tragédii humanitního intelektuála. Popisované politické změny jsou naivní a nepromyšlené. Pozadí příběhu je pak nevěrohodné.
Jenže kniha se nedá brát vážně. Autor to díky hlavní postavě pojal jako frašku. S tím rozdílem, že u frašky je převažující emocí humor a zde životní beznaděj dekadentního profesora. Jenže číst si o nějakém zoufalci není něco co bych potřeboval. Občas jsem se zasmál, ale jinak knihu nedokážu ocenit. Obecně je hlavní hrdina symbolem podvolené společnosti, protože jen podvolená společnost by dopustila takové politické změny.
Logicky žádná akce. Když víte jak to dopadne, žádné napětí. Nepromyšlená zápletka. Zbytečné explicitní scény. Ne, to není fraška, to je prostě kameňák. :D Jako bláznivá francouzská komedie ze 70. let. Odehrávající se v roce 2022. Které se nesmějete. 70%