Podzimní lidé

Deníček jemného kluka, který je ve věku, kdy by se asi měl „chopit svého života“, případně dokonce „začít něco dělat“, ale kterého to až na pozorování světa a dumání o něm k ničemu aktivnímu netáhne, a tak si upřímně neví rady. Nejvíc ho to táhlo k jisté dívce, ale i s ní nakonec zůstal bezradný.

Ukázka:

Vidím mnohé, kteří jsou na tom hůř. Chlapy, kteří všechno definitivně prohráli. K ránu jim dochází dech a během dopolední kocoviny a hádky se ženou se o ně pokouší šílenství, buší je do spánků, stéká jim po zádech a pálí v podpaží. A ženské bez budoucnosti. Strojeně mezi sebou žertují, chtěné úsměvy se jim zadrhávají o suché dásně a vrásčitým krkem škubou prázdná polknutí. Tohle mě, sobce, vždycky na čas uklidní. „Jo, chlapče, ještě nejsi úplně mimo hru, ještě jsi to neprojel, zatím to jen projíždíš.“ Chce to ovšem setrvačný pohyb dolů zastavit a razit si cestu nahoru, proti proudu a nenechat se spláchnout po dalším sklouznutí. Musím do toho jít po hlavě, snad i slepě jako ten pomatenec od Kresčaku a doufat. Jestliže jsem se ocitl ve věži, musím hledat cestu ven bez ohledu na to, je-li nahoře, dole či zazděná. Východ je všude, jen ho najít. A dávno vím, že ve věži nejsem sám. Slýchávám tlumené zvuky, ozvěny cizích srdcí. Rozedřené dlaně, které tmou šátrají po zdech, se buď spojí, nebo prohrabou ven. Kdo si s nimi bude pouze podpírat těžkou hlavu, zůstane ve věži navždy.

Kniha mi připomněla Než vodopády spadnou Tobiáše Jirouse a ženskou variantu: Marta v roce vetřelce. Marta a Štěpán, mimochodem oba nezaujatí a leniví studenti bohemistiky, by si asi hodně rozuměli. A o něco volněji se mi k textu asociuje ještě tahle báseň: http://www.totem.cz/enda1.php?a=105258.