Pohlédnout do slunce

07.09.2020

„Chovat se racionálně dokáže člověka pěkně unavit,“ soudí hlavní postava Jean a toto pravidlo dodržuje do svých sta let. Jako dítě je roztomile divná, jako dospělá děsivě netknutá životem v normální podobě (Palivo – trochu níž – se s ní fakt nepáře, ale těžko nesouhlasit). K jejímu synovi jsem shovívavější, díky němu jsem se dočkala i vtipných momentů, např. z jeho pojišťovácké praxe: „Gregory se vyžíval zejména v tom, když lidem vykládal, kolik dostanou v případě úmrtí. Vychutnával si vypočítavý, chamtivý výraz na jejich tvářích: tolik peněz jen za to, že umřou.“
Nebýt to Barnes, myslela bych, že tu podivnou Jean jsem musela přetrpět jen kvůli jejímu setkání s pilotem, který „pohlédl do slunce“, a proto, že (čistě náhodou) zplodila syna, který v závěru vedl dialog s počítačem o Bohu, životě, smrti (a sebevraždě obzvlášť), což bylo zřejmě to hlavní, k čemu se chtěl autor dostat (a co mě zajímalo). A ještě jednou – nebýt to Barnes, nebylo by to možná ani čtivé. Jenže nedostatek postav, s kterými bych sympatizovala, a chybějící celistvost románu mi vadily, proto dvě hvězdy dolů.

06.08.2020

Barnesovy knihy se vždy potácejí někde mezi filosofickou esejí a podivným románem. V tomoto případě zřejmě byl pohled do slunce až příliš oslepující, čemuž díky bylo zakopnuto a spadnuto do bažiny filosofické eseje s náznaky příběhu. Ne, že toto bylo špatně samo o sobě, nicméně nějak mi unikali souvislosti, ačkoliv Basrnese mám docela rád.

29.01.2019

Svérázně pojatá kniha, kde sledujeme v zásadě nudnou hrdinku ve třech obdobích jejího života. Prostoupeno originálními úvahami o životě, poslání, konvencích, smrti i o Bohu. Trochu slabinou zdá se mi horší propojenost jednotlivých úseků. Závěrečný pohled do budoucnosti (z něhož se mezitím stala současnost/minulost) budí (jak jinak) lehký úsměv na tváři. Kvalitní anglický humor součástí balení.

10.03.2016

Zajímavé a čtivé vyprávění o běhu života, stárnutí a hledání odpovědí na nejrůznější otázky, které si člověk v průběhu života klade. Líbí se mi obyčejnost hlavní hrdinky, jejíž život by se mohl navenek zdát fádní až nezajímavý, ale o to snazší je vžít se do jejích pocitů i tápání. Trochu nesourodě s předchozím vyprávěním působí závěr knihy, který odbočuje do oblasti sci-fi a líčí hypotetickou budoucnost (která je vlastně už naší současností, protože příběh končí v roce 2016), v níž lze hledat odpovědi na existenciální otázky s pomocí Všeobecného počítače trochu připomínajícího internet.

27.04.2015

Předem si tedy nemyslím, že je dobré zvolit si za hlavní postavu nudnou anglickou frigidku, jejíž největší životní dobrodružství bylo to, že přemýšlela nad sendvičem. Po vcelku nudném dětství, které Barnes natáhne na celou třetinu, během které se nestane nic, i když to chvilkama vypadá, že ji vohne pilot internovaný v jejich domě, tak konečně nastupuje druhá třetina, kdy se frigidka nechá ukecat do manželství, jen proto aby zjistila, že je vážně studenější než mrazák. Přesto ale nadržený manžel dokáže uskutečnit čaj o páté s její vulvou, což má za následek to, že se jí narodí další frigidní pacholek, stejně tupej jako ona, akorát s tím rozdílem, že má penis, takže je to vlastně ještě smutnější, protože všichni víme, že muži se rodí jen proto, aby zaseli semeno a dohráli Mortal Kombat. Když už to vypadá, že budeme sledovat jen mongoloidní stárnutí dvou anglických mrazniček, se na scéně náhle objeví synova přítelkyně, militantní afektovaná bisexuální běhna, která starou rašpli nutí aby ji voblízla hráz, jenže to se ji nepodaří, protože v mrazákulandu mají zrovna slevy na led, takže všechno očekávání přichází v niveč. No a po takto nažhavené druhé třetině přichází třetina třetí, kterou se Barnes rozhodl ukončit stylem matrix kam se podíváš.

Ano, samozřejmě i v této knize hrají prim klasická Barnesova témata (dospívání, stárnutí, víra, paměť, smysl života, vojíždění padesátek a podstata lidství), které dokáže úderně prodat skrz jízlivé otázky, ale kupodivu se mu je tentokrát moc prodávat nechce. Nebo spíš, nemá to takovou razanci, protože příběh je tak nudný, že kdyby jej Radek John namluvil na audioknihu, měli bychom tu nejničivější zbraň všech dob. To vše je smutné, protože s Barnesovejma myšlenkama víceméně souhlasím, taky bych na ně rád znal odpovědi. Jenže tahle kniha je jen takové pohlazení po žaludu bez následné edžakulace.

26.10.2014

Dlouho jsem si připadal, že čtu román pro ženy. A tedy nijak mi to nevadilo, pozoruhodných myšlenek je tu mnoho. Ani s průletem stoletím jsem problém neměl. Ale ten oddíl číslo tři... Měl jsem pocit, že autor potřeboval splnit objednaný počet stran, a tak k románu vložil jako "přílepek" svou esej o smrti a boží existenci. Je to moje první setkání s tímto autorem, třeba mne ještě překvapí.

11.11.2013

Ach, ze začátku to bylo tak krásné, tak nevšední, tak vtipné, tak poetické, tak opravdově filosofické.. Škoda té rádoby filosofie a předvídání budoucnosti na konci! Zlý, zlý, Barnes. Na druhou stranu tak zajímavou postavu, jako Jean Serjeantovou, abys pohledal. No skutečně! Jean na začátku a Jean na konci - dva úplně jiní lidé. Když nad tím tak uvažuju, tak takhle je to asi s námi všemi, co? Lidé, kteří sice na konci nejsou moudří, ale aspoň se zbavili stupidity. Jenom, že ten pokrok není tak náhlý, jako tady (mluvím o 250 stranách, ne o Jeanině životě). A ta její naivita, kterou by za naivitu považoval jenom skutečný naiva, no prostě krása. Jo mimochodem - ta otázka s norkem je dost divná, ale ty Lindberghovy sendviče a Ježíš jezdící na motorce po hladině irského jezera, to by mě fakt dost zajímalo. A taky ten Posserův strach. Ten byl asi nejzajímavější.

22.03.2013

Dlouho jsem nečetla tak zvláštní a provokativní knihu. (Ne)důvěryhodná Paměť a Smrt (sebevražda) - zřejmě zásadní autorova témata. Doporučuji. Stejně jako další knihy - Vědomí konce i Žádný důvod k obavám.
Myslím, že literatura provokaci potřebuje.

03.03.2013

Moje druhá kniha od Barnese (mám za sebou vynikajícího Arthura a George) a jsem opět spokojená. Že je hlavní hrdinka trošku prostoduchá mi zas tak nevadilo, naopak musím obdivovat jednak způsob, jak ji autor ztvárnil, jednak ten neuvěřitelný vývoj, kterým prošla - během let nabrala spoustu zkušeností, na první pohled jakoby zmoudřela, ale přesto zůstala stále stejná. Stejně jako u Arthura a George jsem měla pocit, že kniha mohla skončit o pár stránek dříve. Resp. od jisté chvíle se již ani tak nejedná o příběh Jean, nýbrž najednou jakoby Barnes popustil uzdu fantazii a nutně se musel podělit o své představy o technologickém vývoji v následujících letech (originál vyšel 1986 a příběh Jean a jejího syna přesahuje rok 2000) a zároveň předat lidstvu zásadní životní poselství...No, v případě některých vlastností Všeobecného počítače se celkem trefil: "Všeobecný počítač zacházel s člověkem jako s dítětem nebo cizincem. Říct to jinak. Vysvětlit. Byl náladový a zlomyslný." (Můj počítač někdy taky vypadá, že si žije vlastním životem.)
Každopádně to bylo kvalitní čtení a jednoho dne možná přijdu i na to, proč je vlastně norek tak houževnatý....

02.01.2012

Děj je trochu zvláštní, jakoby neplynul pořád stejně, ale chvilku se ten proud zatočil u nějakého drobného detailu, chvilku se zas žene jako blázen. Chápu asi, co tím Julian Barnes sledoval, ale přesto mi to přišlo místy poněkud rušivé. Souhlasím s Márinkou, mnohé úvahy jsou ve stylu "co slovo, to perla":
"Člověk nikdy nezestárne hned a nikdy si jasně nepamatuje, jaké to bylo předtím, aby mohl předtím a teď srovnávat. A stejně tak, když se ohlédla za čtyřiceti ze svých sta let, nezdálo se jí, že by stárnutí bylo zpočátku - či dokonce hlavně - záležitostí smyslové nezpůsobilosti. Člověk stárne nejdřív nikoli ve vlastních očích, ale v očích těch druhých; teprve potom, pomalu, začne přivykat a souhlasit s jejich názorem na sebe sama. Není to v tom, že by už nedokázal dojít tak daleko, jak byl zvyklý; spíše v tom, že to od člověka už nikdo neočekává; a pokud to očekávají, chce to obrovskou vůli vytrvat."