Pohlédnout do slunce přehled

07.09.2020

„Chovat se racionálně dokáže člověka pěkně unavit,“ soudí hlavní postava Jean a toto pravidlo dodržuje do svých sta let. Jako dítě je roztomile divná, jako dospělá děsivě netknutá životem v normální podobě (Palivo – trochu níž – se s ní fakt nepáře, ale těžko nesouhlasit). K jejímu synovi jsem shovívavější, díky němu jsem se dočkala i vtipných momentů, např. z jeho pojišťovácké praxe: „Gregory se vyžíval zejména v tom, když lidem vykládal, kolik dostanou v případě úmrtí. Vychutnával si vypočítavý, chamtivý výraz na jejich tvářích: tolik peněz jen za to, že umřou.“
Nebýt to Barnes, myslela bych, že tu podivnou Jean jsem musela přetrpět jen kvůli jejímu setkání s pilotem, který „pohlédl do slunce“, a proto, že (čistě náhodou) zplodila syna, který v závěru vedl dialog s počítačem o Bohu, životě, smrti (a sebevraždě obzvlášť), což bylo zřejmě to hlavní, k čemu se chtěl autor dostat (a co mě zajímalo). A ještě jednou – nebýt to Barnes, nebylo by to možná ani čtivé. Jenže nedostatek postav, s kterými bych sympatizovala, a chybějící celistvost románu mi vadily, proto dvě hvězdy dolů.

06.08.2020

Barnesovy knihy se vždy potácejí někde mezi filosofickou esejí a podivným románem. V tomoto případě zřejmě byl pohled do slunce až příliš oslepující, čemuž díky bylo zakopnuto a spadnuto do bažiny filosofické eseje s náznaky příběhu. Ne, že toto bylo špatně samo o sobě, nicméně nějak mi unikali souvislosti, ačkoliv Basrnese mám docela rád.