Pohodové rodičovství
Milan Studnička
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/470872/bmid_pohodove-rodicovstvi-sHB-470872.jpg
4
83
83
Od miminka ke spokojenému puberťákovi. Vychovávat děti tak, aby z toho všichni členové rodiny vyšli beze šrámů na duši, je hotové umění. Milan Studnička, psycholog a spoluzakladatel úspěšného vzdělávacího portálu, se proto zaměřil na nejpalčivější otázky z praxe. Je rozdíl mezi výchovou kluků a holek? Jak porozumět sám sobě, a tím pádem i dětem? A jak vycházet s prarodiči? Ať už máte doma miminko, batole, školáka či puberťáka – vždy můžete pracovat na tom, aby se celá rodina cítila lépe.... celý text
Přidat komentář
Tato kniha by neměla chybět v knihovničce rodičů - ať už nastávajících, batolat nebo puberťáků. Dostala jsem se k ní na doporučení (známá je učitelkou v MŠ) a musím říct, že jsem za to moc ráda. Veliké plus u této knihy vidím v praktickém využití. Autor nejenom předkládá teorii (proč tohle ano, proč ne), ale čtenáři nabízí i několik konkrétních typů - jak co v které situaci řešit, co konkrétně dělat/nedělat, říkat/neříkat. Líbí se mi obecně “výchovné “ přístupy pana Studničky (ač nesouhlasím úplně se vším - např. neexistence Ježíška, dárky na Vánoce apod.). Jediné, co bych možná vytkla - je určitě skvělé, že má autor tak úžasný vztah se svým synem, ale přišlo mi, jakoby by byl dokonalý a perfektní rodič, který nikdy nedělá žádné chyby a hlavně mi chyběl vztah s dcerou (nějak jsem nezjistila, zda má či nemá dceru?) a co třeba manželka, resp. máma, jak ta působila na jeho syna? Ta nemá žádné “zásluhy “ na tom, jak úžasný jeho syn je? Nezpochybňuji jeho přístupy a jejich přínos, jen mi to připadalo trochu přetažené (jeho syn je dokonalý, bezchybný). Knihu rozhodně doporučuji všem rodičům, pedagogům, trenérům apod.
Knihu jsem si přála od kamarádky k narozeninám a přání bylo vyslyšeno (díky, Veru :) ). Dovychovat sleduji už nějakou dobu, cca rok a kousek, a ze všech „výchovných stylů“, které jsem měla možnost teoreticky studovat čtením knih a účastí na webinářích, mi je tento zatím nejbližší. Ne, že bych se vším souhlasila na sto procent, ale je tam velká shoda. Líbilo se mi, že autor knihu proložil příběhy ze své psychologické praxe. Knížku jsem četla hodně dlouho, ne proto, že by nebyla napsána čtivě, ba naopak, dokonce na ni padlo hodně zvýrazňovače, ale musela jsem si pro ni vždy najít „ten správný čas“ a naladění. Hodně jsem se těšila na části, které se věnují sourozencům a dohodám. K některým pasážím se budu určitě vracet, protože přečíst je jen jednou nestačí. Kniha nabízí opravdu velké množství podnětů k zamyšlení, a i když jsem v ní odpovědi na některé moje otázky nenašla, doporučuji ji určitě k přečtení!
Pan Studnička má, zcela očividně, nějaký problém s lidmi, co prochází tranzicí, a možná ještě i s feminismem, to už těžko říct.
Celou knihou se nenápadně táhne tato nit, která dílo sešívá dohromady. A je sešité samozřejmě také z věcí, které nikdo nerozporuje. I já souhlasím cca s 90% toho, co M. Studnička píše. Bonding, vnímání dítěte od prvních momentů, respektující výchova, nelhaní (třeba o Ježíškovi), atd atd, to tady nemusím vypisovat. Asi to vnímáme většina stejně, co to čteme. Takže přesto, že se s naprostou většinou jeho názorů ztotožňuji, vadí mi ty pasáže typu: ",... odpověděl jsem mamince, že se na celou záležitost dívá optikou feministicky laděné společnosti, která rodinám přináší více problémů než užitku..." - No tak tohle je hodně generalizující a hodně tendenční vyjádření, bych řekl. Kapitola "Zženštilí muži a tvrdé ženy" je toho taky ukázkou.
Víte, ono takto se dělá propaganda, že dáte základ, který je pravdivý a na to naroubujete trošku něčeho, co ne. Někdo si pak řekne: "a kdo ví, jak to vlastně je" a pozvolna implementuje semínko pochybnosti k sobě. No a tím, že tady taky souhlasím s většinou, nechci, aby se tento, dle mého skromného názoru, vadný náhled, ponechal bez povšimnutí. Velkoryse přesto budu hodnotit 3*** i když mě s tímto MS pěkně sere.
Nemůžu si ještě odpustit, co jsem viděl na profilu jeho letitého kolegy a spolupracovníka Slávy Černého. Ten střelil na svůj profil fotku nějakýho týpka s make-upem, a k tomu přihodil hlášku ve stylu, jestli si takto představují jeho fanoušci muže, a ať o tom diskutují. Tedy velice navádivá záležitost. Samozřejmě se to pod obrázkem strhlo do diskuze o tom, jak je doba jenom pokřivená, jak něco takového může žít mezi náma atd. Díky Slávo, seš borec! Restart muže!
Takže Milan Studnička, jeden z nejcitovanějších a aktuálně nejznámějších dětských psychologů v ČR.
Kdepak... my jsme jako země svůj stín prostě ještě nepřekročili, Studnička je za mě živoucí artefakt konzervatismu v nás. Nebude to trvat věčně, ale ještě chvilku to potrvá.
Btw. Děsně mě potěšil názor čtenářky Turmee a tyto její pasáže, které podepisuji, neboť vnímám stejně:
- kapitola o rozdílech mezi muži a ženami mi přijde absurdní v milionech ohledů
- pokud kluka baví malovat nebo dívku sportovat, budou mít (nebo už mají) duševní problémy
- mluví o biologickém nastavení, ale skutečnou biologii zanedbává
- samé oslí můstky
Jsem rád, že to co tu asi kostrbatě vysvětluji, někdo jiný vnímá též a umí to i lépe vystihnout.
Kniha se mi líbila. To, že pan Studnička je "dokonalý" rodič mě nerozčilovalo. Kniha se dobře četla. Se vším se neztotožňuji, ale rozhodně mi čtení poskytlo několik pro mě důležitých odpovědi, rad a triků.
Knížka se četla dobře, rozhodně člověka donutí přemýšlet nad tím jak vychovává potomky.
Minimálně metoda jak řešit různé problémy v této knížce mi příjde asi nejvíc schůdná v rámci "moderní výchovy", ačkoliv ne se vším jsem souhlasila. 100 lidí, 100 názorů.
(SPOILER)
V roce 2023 jde o velmi módní a často doporučovanou knihu v bublině kontaktního a respektujícího rodičovství. Já ale tolik nadšená nejsem.
Kniha slibuje vysvětlit principy nutné ke zdravému vztahu s dětmi, rozdíly mezi chlapci a děvčaty, návody jak porozumět sám sobě. Poskytuje i otázky a úkoly na procvičení. Autor sám přiznává, že popisuje jakýsi ideální sav, kterého ale v dnešní době v podstatě nelze dosáhnout. Naše společnost je nastaveno jinak, často jsme na to sami (my rodiče) a to bez předchozích zkušností.
Autor sice uvádí spousty příkladů ze své praxe, nicméně logicky je zde velký bias - s dětmi v pohodě a bez problémů se v terapeutické praxi nepotkává.
Co se mi líbilo a s čím souhlasím:
+ pro mě je důležitý i format knihy, takže dávám plus za pevnou záložku a velká písmena
+ děti reagují svým chováním na podmínky v rodině
+ podporuje bonding, nošení, skin to skin
+ zdůrazňuje význam důvěry (připomíná mi Držte si své děti a Neufeldovo přimykání)
+ rodiče jsou vzorem
+ říkat dětem pravdu (přiměřeně věku), nesrovnávat, nechat kluky prát se ezi sebou, holky chránit před soutěží
+ poskytovat bezpodmínečnou lásku (i když občas to zní, že jen pro dívky)
Zaujala mě kapitola a přístup k dávání dárků. Pro mě naprosto nový náhled.
Bohužel ale bylo více bodů, ke kterým mám výhrady nebo s nimi nesouhlasím. Po diskusi ve FB skupině připouštím, že je možné, že v knize je to jen nešťastně vysvětleno a v rámci jeho placeného programu se člověk dozví podstatné souvislosti.
- sám sebe prezentuje jako ideálního otce (jednoho dítěte), vystudoval, je neustále happy, všechno mu funguje, zvládá psát knihu, píše si deník...běžný rodič si může připadat neschopně a ve stresu, protože jemu to takto nejde.
- rodiče by měli být osobnostně zralí - ale co to vlastně znamená? Jak toho dosáhnout?
- naprosto chybí zdroje a citace. Tvrzení nejsou ničím podložena.
- osobně vnímám rozdíl mezi slovy "věřit" a "důvěřovat" a autor je občas zaměňuje
- zmiňuje spoustu častých problémů, ale řešení už neposkytne (např.: Jděte spát s dítětem a ono klidně usne. A co když ne?)
- Dítě učí jíst příborem až ve 4 letech, přitom by to zvládlo i dříve
- celým textem se prolíná paradox - na dítě je potřeba celá vesnice, ale doma se mu má věnovat jen matka. Která ale nic jiného nezvládá.
- Dítě má vychovávat jen otec. Který je celý den v práci. Matka, která je s dítětem celý den doma, jej vychovávat nesmí.
- kapitola o rozdílech mezi muži a ženami mi přijde absurdní v milionech ohledů
- pokud kluka baví malovat nebo dívku sportovat, budou mít (nebo už mají) duševní problémy
- často se v jedné větě odvolává na složitý výzkum předchůdců, přičemž v následující jej shodí, jelikož nerozlišovali dívky a chlapce. A on, jediný spasitel, přišel na řešení, které nám smrtelníkům nyní polopaticky vysvětluje.
- mluví o biologickém nastavení, ale skutečnou biologii zanedbává
- samé oslí můstky
- tvrdí, že se chlapec má naučit spolupracovat, plnit dohody. Ale už neříká jak,
- za mě na sebe jednotlivé tématické celky nenavazují
- často se opakuje (Ctrl+V celých odstavců)
- bojuje za větší věkový rozdíl mezi sourozenci, ale už neřeší biologické předpoklady žen
Skvělá kniha od skvělého člověka. Co kapitola to nový poznatek. Jednoduše psaná, k tomu čtivá. Měl by si ji přečíst každý rodič i tí, co teprve o rodičovství uvažují. Ideálně několikrát.
Než se vyjádřil k obsahu, musím říct, že frekvence zdrobnělin "chlapeček, holčička" mě na prvních cca 50 stranách malém donutila knihu odložit.
Doufala jsem, že v knize najdu pomoc, nový přístup, ale místy jsem měla pocit, že se autor spíše potřebuje poplácat po rameni za skvělou výchovu svého (asi jediného??) syna.
Ve finále jsem z knihy zužitkoval v praktickém životě možná jednu, dvě věty, které mi rozstříštily vlastní bludy o výchově. Za to velice díky!
Mám ale dojem, že jsem ji vzal ze začtáku až příliš vážně a natropilo mi to v životě spíš zmatek. Bylo potřeba udělat si odstup a nebrat knihu i přes nespornou kvalitu jako bibli a pana Studničku jako jediného a nejlepšího otce. Tolik má zkušenost.
Spousta věcí je upotřebitelných, jen je třeba se stále motivovat a přistupovat vždy dobře naladěn na spolupráci s dětmi a neřešit čas, což bývá obé mnohdy dosti těžké.
Celkem pěkná kniha, ale v praxi bohužel mnohdy nejde uplatnit tyto principy, hlavně když jeden z rodičů je úplně nepoužitelný a máma je pak přetažená z toho že dělá otce i matku zároveň. Takže je sice hezký, že by měl chlap ženě ulevit a vzít si dítě na starost, aby si ona odpočala a pak byla furt na děti milá, ale bohužel to takhle v rodinách ve většině případů ani nejde udělat. Práci, kterou v domácnosti máte za vás nikdo neudělá.
Popravdě jsem zde čekala víc komentářů jako od Lorri( viz níže). Pan Studnička se prezentuje jako v podstatě naprosto dokonalý člověk,dělá všechno správně,s nadšením,všechno zná,co náhodou nezná,to se hned ten den ještě doučí. Docela mi tahle samochvála lezla na nervy,což by jako psycholog možná mohl vědět.
Taky mi přišlo divné,že na obálce knihy má autor pravděpodobně vyfocenou dceru,ale nepadne o ní v celé knize ani zmínka. Zato o synovi ( jak jinak než naprosto dokonalém dítěti) se rozplývá skoro na každé stránce knihy.Skoro to navíc vypadá,že pro děti je důležitý hlavně otec a matka je v rodině prostě jen jako nějaká paní,co se pořád usmívá a je laskavá,ale na výchově se nepodílí.( Žádná zmínka o autorově manželce a jejím podílu na synově pohodě a jejím pohledu na věc?)
Každopádně tahle moje jízlivost je možná jen poraněné ego( stejně jako se nemá chválit jeden sourozenec před druhým,neměl by se extra vyzdvihovat jeden rodič nad jiného). Rozhodně jsem si z knihy hodně odnesla. Sleduju hodně alternativních "výchovných" směrů a často se v nich řeší děti všeobecně a rozdíly pohlaví se stírají. Ačkoliv nejsem úplně přesvědčená,že občasné hraní her s dcerou(viz komentář Lorri) budou mít tak katastrofální důsledky,jak jsem se dočetla, nemyslím si ani,že nemá cenu nic řešit a chovat se k oběma pohlaví stejně. Učit holky radosti a kluky zodpovědnosti mi dává smysl a pana Studničku obdivuju za to,že tak cílevědomě šel za tím,udělat svému synovi dětství šťastné a že to sepsal, abychom i my ostatní mohli o ty naše poklady pečovat smysluplně a neopakovat chyby našich rodičů.
Kniha napsána srozumitelným jazykem pro všechny typy rodičů. Dobrá inspirace, jak by rodičovství mělo fungovat. Místy ovšem s autorem nesouzním a neumím si v praxi představit být stále klidná a nad věcí. Přesto jsem si odnesla pár tipů a rad k zamyšlení.
Srovnání s opicemi mě pobavilo, ne všechny deti se chtějí nosit a ne všechny deti jsou proste kontaktni. Dále si taky neumim představit, ze bych mela jít naha s nahym miminem třeba nakoupit (kdyz už zmiňuje, to, ze si máme mimino dat vždy kůži na kuzi).
Já vím, ze je to kniha o výchově, ale přesto ji čtou (většinou) dospěli lidé a ne deti, takže těch zbytečných zdrobnelin na mě bylo až moc, ano das si jablicko… ok, ale veta, “Honzícku, až ti bude na tělíčku zima, vem si bundiçku” a nazývat 6 lete dítě “malým děťátkem”, je i na mě moc…
Dále autor uvádí, ze školky jsou zbytecne, ze se tam od jiných deti nenauci vhodnému chování, nenauci se resit konflikty, laskavost a pochopeni… no tady bych jen dodala, ze to se kolikrát nenauci ani od dospělého a ani od svých rodičů, když vidím, jak sebou decka před kramem placnou o zem, ze chtej to a to
Co mě velmi nemile překvapilo, byla kapitola “proč je důležitá maminka”, kde autor zmiňuje, ze defakto otec by měl vychovávat - ukazovat dětem, co se smí a co ne a matka by vlastně měla být něco jako zpovědní vrba, ke které se chodej decka jen vyplakat, obejmout, přitulit atd… no v roce 2022 mi tedy přijde přinejmenším úsměvné rozdělovat role rodičů a ještě takhle pitomě …
Po kapitole, kde autor varuje před tím, abychom dívky chránili před společenskými hrami (deskovky, karty atd…), protože není žádáno, aby zena /dívka byla soutěživa, jako kluk, jsem knihu zavřela, odhodila a žasla nad tím, jaký jsou v tý knížce vetsi a vetsi bláboly
Četlo se to dobře. Autor je nadšený otec, rodičovství ho baví, našel se v tom. "Bavím se se svým synem odmalička úplně o všem, co jej zajímá. ... Často jsem po nocích studoval podklady k našim tématům, abych mu mohl co nejjednodušším způsobem co nejpřesněji popsat to, co se dělo nebo děje." (z kapitoly Zkuste pátrat po příběhu).
Přišlo mi, že je autor někdy až příliš přesvědčený o své pravdě (počet a odstup sourozenců a jejich soužití, striktně vymezené role ženy a muže, negativní aspekty častého pobytu dítěte mezi vrstevníky ve školce ad.).
Také mi jeho doporučení a představy občas přišly jako sci-fi. Ale to si nejspíš sám uvědomuje: "Samozřejmě jsem zde popsal ideální stav, který je bohužel v dnešní bláznivé době téměř nedosažitelný." (z kapitoly Proč si dítě nevěří).
Autor často opakuje, jak je jeho syn skvělý a jak si spolu rozumí. To je samozřejmě bezva a od autora knížky o výchově bych ani nečekala, že by neměl s dítětem pěkný vztah, akorát v knize to už tou četností na mě působilo trochu divně.
Kdybych to měla celé shrnout: dávejte dítěti především svůj čas a zájem a buďte naprostou většinu času radostní a pozitivně naladění. Nedávejte příkazy, zákazy, netrestejte, nevyhrožujte, nekřičte, nemoralizujte, nenálepkujte, ale naučte se s dětmi uzavírat dohody, využívat v komunikaci hlavně zpětnou vazbu a berte ohled na to, zda vychováváte kluka nebo holku. Abyste dokázali být radostní a energičtí, vychovávejte v poměru tři dospělí na jedno dítě (zapojte střídavě např. prarodiče, příbuzné, přátele) a/nebo mějte další dítě až s velkým časovým odstupem (aspoň 6 let, lépe 8). Takto budete mít pohodové rodičovství.
V knize nejvíc oceňuji závěrečnou kapitolu o komunikaci a nemainstreamové názory ohledně dárků, lhaní dětem a jiných témat. Celkově ji moc vysoko nehodnotím, o výchově i komunikaci s dětmi se dají najít mnohem lepší knihy.
Kniha obsahovala pro mě spoustu aha momentů a podnětů k přemýšlení. Současně je i oslavou vztahu autora a jeho syna. Dávám o hvězdičku míň právě za to - vzhledem k tomu,že na obálce je zachycen se synem a dcerou? Nebo je to jen pro ilustraci,že teorie a praxe je uplatnitelná nejen pro chlapečky a v řadě kapitol i rozčleněná i zvlášť pro holčičky?
Dovolím si parafrázovat:
Raději než dát dítěti pochvalu, dej mu svoji pozornost. Výborné bylo všechno o tom, co všechno se dá v dítěti do pořádku, když mu rodič věnuje pozornost. Líbil se mi pohled, jak je dobré vybízet kluky k výkonům a s tím je pak zasvěcovat do empatie díky láskyplnému přístupu matky. U holek bylo doporučeno učit je činnostem, které nejsou zaměřeny na výkon, ale na radost ze života. Opět bylo zajímavě vysvětleno proč. Nejdřív jsem měl odstup k autorově nedoporučení pořídit dítěti sourozence, ale přesvědčil mě.
Samozřejmě tam byla místa, kde bych oponoval, ale celkově myslím, že autor je odborník a jeho rady jsou velmi cenné. Na trhu je mnoho knih, které říkají, co ve výchově nedělat, méně je těch, co říkají co dělat, ale nejméně těch, co vysvětlují důvody proč. Tato patří do té poslední kategorie. Knihu bych doporučil všem kritickým tátům.
Proč jsem ubral hvězdu?
Obsah na mě působil roztroušeně, kapitoly na sebe nenavazovaly a příliš mnoho vět se zdálo být klíčových, takže nakonec nevím, která věta byla doopravdy klíčová a která jen normálně klíčová. Takže čtenářsky bolestivá kniha. Bohužel.
Přínosná kniha o respektujícím rodičovství. Možná, stejně jako já, nebudete souhlasit s autrorem třeba ve všem, ale kniha rozhodně stojí za přečtení.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2021 |  Pohodové rodičovství |
| 2019 |  Každá bolest má svou příčinu |
| 2023 | Kniha pro ženy |
| 2023 | Restart muže |
| 2003 | Muži jsou ze Země a ženy taktéž |
Kamarádka mi půjčila tuhle knihu s tím, že si ji určitě musím přečíst. Vlastně se mi do ní ani moc nechtělo, ale nakonec jsem byla příjemně překvapena.
V knize jsem pro sebe nenašla nějaké veliké novinky, ale vyhovovalo mi, že je tam od všeho trochu. Začneme miminky a pomalu pokračujeme až do puberty. Hodně myšlenek už jsem znala, protože se jako matka teď už roční holčičky snažím v otázkách výchovy alespoň trochu vzdělávat, ale informace jsme měla z několika různých kanálů. Tady je všechno na jednom místě a hezky přehledně a přístupně sepsané.
Největší přínos knihy vidím v otázkách komunikace v posledních kapitolách. Kvůli tomu bych si knihu přála mít doma, protože si myslím, že může pomoc nejen v komunikaci mezi dítětem a dospělým, ale i mezi dospělými všeobecně. A začátek knihy týkající se malých miminek bych zase určitě dala přečíst prarodičům (pro jistotu).
Na sto procent nesouhlasím úplně se vším, co pan Studnička píše, ale ve velkém množství názorů se s ním shoduji. Než jsem knihu četla, nesledovala jsem ho. Po přečtení knihy jsem si pustila několik videí a zjistila jsem, že naživo je mi tenhle člověk absolutně nesympatický. Sledovat ho tedy nejspíš nezačnu, ale jeho knihu bych s chutí doporučila všem (nastávajícím) rodičům.