Pohřeb Velké matky
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/2115/bmid_pohreb-velke-matky-Voa-2115.jpg
4
94
94
I v tomto díle nacházíme reálné i fantastické Macondo, jemuž García Márquez zaručil nesmrtelnost románem Sto roků samoty, a řadu známých motivů, které v toku vyprávění nabývají nejrůznějších podob, avšak vždy nesou pečeť autorova mistrovství a humoru. Titulní povídka vypráví o Velké matce, jež byla "jedinou a svrchovanou panovnicí Království macondského" a která určovala chod věcí veřejných i soukromých. S notnou dávkou nadsázky spisovatel líčí, jak na její pohřeb přijel prezident státu i papež, ministři a generálové, ale i královna zelené tykve, moučné juky či královna gujávových plodů. Závěr je mnohem realističtější i relativizující: sotva samotný pohřeb začne a průvod se dá do pohybu, ulice se zaplní smrdutými odpadky a příbuzní se začnou dohadovat o majetek Soubor osmi povídek, datovaných r. 1962, přináší texty známé i povídky publikované česky poprvé. R. 1979 vyšel výbor pod názvem V tomhle městečku se nekrade. Současné vydání představuje autorovu tvorbu v původním rozsahu.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2008 , OdeonOriginální název:
Los funerales de la Mamá Grande, 1962
více info...
Přidat komentář
V této knize se nachází 8 povídek. Všechny povídky byly napsány v roce 1962. V této knize se nachází město Macondo, se kterým jsme se seznámili v románu STO ROKŮ SAMOTY a vystupují zde také některé postavy z tohoto románu. V některých povídkách se některé postavy objevují vícekrát (např. farář). Jedná se o útlou knihu, kterou lze přečíst na jedno posezení. Knihu hodnotím na 70 %.
3 povídky jsou velmi krátké – ÚTERNÍ SIESTA, TAKOVÝ OBYČEJNÝ DEN a UMĚLÉ RŮŽE, ostatní povídky jsou delší. Nejvíce se mi líbily následující povídky: V TOMHLE MĚSTEČKU SE NEKRADE, BALTAZAROVO PODIVUHODNÉ ODPOLEDNE, DEN PO SOBOTĚ a UMĚLÁ RŮŽE. Nejméně se mi líbila povídka TAKOVÝ OBYČEJNÝ DEN a závěrečná povídka POHŘEB VELKÉ MATKY, která se mi četla špatně.
Celkově se mi povídky líbily, některé mne oslovily od úplného počátku a do některých jsem se nemohl začíst (zejména povídka Pohřeb Velké matky), která působila na mě nezáživně způsobem, jak byla napsána. V této povídce se nachází nadsázka, ale zároveň je smutná, protože vidíme, jak se zachovali příbuzní Velké matky po skončení pohřbu.
Márquezovi romany mam moc rada, ale povidky me zatim moc neohromily. Nectou se spatne, ale maji pro me malou pritazlivost a taky evidentne nejsem fanynka absurdismu.
Na Garcíu Márqueze v jeho ryzí podobě jsem si v této sbírce musel počkat až do poslední, titulní povídky. Pohřeb velké matky je skutečná hostina slov, přebohatá na obrazy – dějově je to velmi prostý příběh, ale přesto je to vypravěčsky ohromně vydatné!
Ve zbylých sedmi částech Márquez působil překvapivě umírněně, zdálo se mi, že svoji fantazii držel dost na uzdě, tedy v porovnání s Dvanácti povídkami o poutnících, které jsem četl před časem. Tady se mnohdy jednalo o téměř minimalistické (minimálně na mistrovy poměry :-) podání, které toho víc zamlčovalo, než odhalovalo – po dočtení jsem se občas cítil, jako cestující ve vlaku, který odposlechne část dialogu náhodných spolucestujících a po ukončení společné části cesty nemůže přestat myslet na to, co asi tak mohlo rozhovoru předcházet a co bude následovat. Takového Márqueze jsem dosud nepoznal, trochu mě to překvapilo, ale o zklamání mluvit nemůžu, čtivé to bylo a nenápadným způsobem i podnětné k přemýšlení. A navíc se mu při menší dávce jeho obvyklých literárních kudrlinek krásně vylouply lidské osudy, čtenáři velmi blízké, skoro jako živé: neudolatelný smysl pro vlastní důstojnost v podání paní Centenové v Úterní siestě, k neúspěchu odsouzená předstíraná rozhodnost Dámasa (V tomhle městečku se nekrade), okouzlující prostota šikovného Baltazara...
Byla radost do Maconda zavítat, jako vždy.
Podivné městečko plodí podivné povídky. Autor je pan vypravěč s nezaměnitelným stylem psaní. Zde zařazené povídky jsou nesourodé, některé přímočaré, s jasným tahem na branku, jiné opředené pavučinami fantazie. V každém případě před námi hlavní postavy vystupují plasticky, jako by to byli naši sousedé.
Vybrala jsem si tuhle tenkou knížku povídek, abych znovu otestovala, jestli mi Márquez vůbec něco říká, nebo ne. Nezklamala. Byla jsem ihned vtažena do toho podivného městečka a živě si představovala všechny ty zvláštní postavičky, o kterých se v povídkách píše. Není to jednoduché čtení, ale bavilo mne to. Tedy až na tu poslední povídku, která se jmenuje jako celá kniha. Tam jsem se docela ztrácela.
Pohřeb Velké matky je bohužel mnohem slabší kniha povídek než například Dvanáct povídek o poutnících. Některé ze zdejších krátkých příběhů mi přišly vyloženě slabé (V tomhle městečku se nekrade), jiné mě naopak velice upoutaly (Úterní siesta). Márquezovi se nedá upřít velice čtivý styl, takže ani tohle dílko jako celek nemůže zklamat.
Kniha povídek, které se parádně čtou. Výborným vypravěčským stylem je čtenář chycen hned první povídkou a pak už si jen užívá další a další příběhy až po ten poslední, který dal celé knize název.
Pohřeb Velké matky je soubor 8 povídek, pojmenovaný po jedné z nich. Úterní siesta vypraví příběh matky, která se za poledne vydala navštívit hrob svého syny – zloděje. Takový obyčejný den je krátká povídka o tom, jak se starosta vypravil k zubaři. Příběh V tomhle městečku se nekrade nás provází historií mladého zloděje, který ukradne kulečníkové koule a rozhodne se je vrátit, avšak je u toho chycen. V Baltazarovu podivuhodném odpoledni sledujeme truhláře, který vytvoří překrásnou klec, ale nakonec ji daruje dítěti zadarmo. Vdova Montielová je příběh o ženě zdrcené smrtí svého muže. Den po sobotě nám vypráví o cizinci, který náhodou přijíždí do malého městečka, kde se setká se starým knězem, navíc se v městečku dějí zvláštní věci – ptáci lítají do domů zemřít. V umělých růžích sledujeme bystrou starou ženu a její naštvanou vnučku. V poslední povídce Pohřeb Velké matky jsou popsány poslední okamžiky této ženy. Povídky nejsou nijak propojeny, jen se ve většině objevu starý kněz Antonio Isabelo a městečko Macondo. Oproti minulé knize jsou tyto povídky poměrně svěží čtení.
Štítky knihy
magický realismus Kolumbie novely kolumbijská literatura hispanoamerická literatura MacondoČást díla
Baltazarovo podivuhodné odpoledne / Baltazárovo zázračné popoludnie
1962
Den po sobotě
1962
Pohřeb velké matky
1962
Takový obyčejný den / Deň ako každý iný
1962
Umělé růže
1962
Autorovy další knížky
| 2006 | Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 | Na paměť mým smutným courám |
Povídky napsané či vydané v roce 1962. Macondo rozpálené, v němž uvíznete, ani nevíte jak, v němž se nekrade, protože vaší matce hrozí trest nejvyšší, jen tu a tam se vám ztratí koule (biliárové), vzniknou nejkrásnější klece na světě, a tak se zbavíte bot, z nebe budou padat mrtví ptáci, farář bude kázat o Věčném Židovi a vybírat na nový klobouk... a pokud vám ujede vlak, spočítáte odpadky, které zůstanou z Velké matky po jejím pohřbu...