Ponížení a uražení I
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
román ve čtyřech částech s epilogem
Literatura světová Romány
Vydáno: 1929 , Henning FranzenOriginální název:
Униженные и оскорблённые (Unižennyje i oskorbljonnyje), 1861
více info...
Přidat komentář
Mistrovské dílo. O knize jsem si před jejim čtením nic nezjišťovala, jen jsem na ní měla dávno políčeno. Dostojevskij totiž nikdy nezklame. Zpočátku se mi román zdál příliš sentimentální a uvzdychaný.
S přibývajícími stránkami, určitými náznaky prolínání děje, ale hlavně díky nádhernému citovému vykreslení nálad, povah a osudů všech postav… nešlo přestat číst.
Líbila se mi kompozice románu, kdy autor rozvíjí děj do dvou zdánlivě nesouvisejících příběhů a v závěru, pomocí vrcholícího napětí, podráždí čtenářovu zvědavost.
Vydání z r. 1956, skvělý překlad Bohumila Mathesiuse a doslov Julia Dolanského.
“Kolik je prolito v celém románu slz! Kolik je v něm hlubokého hoře, co nevyslyšených vzdechů a modliteb! Nejvyšší stupeň odporu, jehož jsou uražení a ponížení schopni, je hrdé mlčení. Pohrdání i za cenu, že tím zničí a zahubí sami sebe.”
Tato kniha se mi moc líbila! Souhlasím s tím, že některé dialogy mi přišli dost nudné, obzvlášť jsem tam neměla ráda toho Aljošu. Nicméně nelituji toho, že jsem to skousla a knížku dočetla až dokonce, což doporučuji i vám. Obzvlášť už skoro od poloviny vás ten děj "vcucne a vyplivne až na konci".
Dílo mě osobně prohnalo různou škálou emocí: Od radosti, dojetí, smíchu po nechuť, beznaděje a smutku. Opravdu hluboké a dost psychologické dílo!
Za mě vhodna kniha (jako další jiné od Dostojevského) především pro lidi, které baví psychologie a aspoň trochu rozumí lidské duši.
Děj románu se odehrává v Rusku v první polovině 19. století. Protože hlavní hrdina - mladý a nadějný spisovatel "Váňa" Petrovič, do určité míry představuje samotného autora, dozvíme se proč vznikla Dostojovského prvotina a jak tehdy mladého spisovatele přijala kritika a čtenáři.
Urážení a ponížení jsou zároveň pozoruhodnou sondou do hloubky lidských duší a nemilosrdně odhalují krutost i neřesti tehdejší ruské společnosti. Pozoruhodné je, jak bouřlivé diskuze tato kniha do dnešních dnů mezi Dostojovského fanoušky vyvolává.
Výtečný román pro všechny, kteří chápou, že slzy nejsou známkou slabosti, ale ukazují, že v sobě ještě máme nějaké city.
Asi nejslabší román od Dostojevského, co jsem zatím četl. Plno psychologie, plno dlouhých dialogů a místy obrovská nuda. Velice pomalý rozjezd, se spoustou zdlouhavých popisů. Pak jsem konečně pochopil, kdo budou hlavní hrdinové a začalo se to číst lépe.
Téma nešťastné lásky, neustálé omílání toho, kdo koho miluje, kdo koho si zaslouží víc a nebo naopak nezaslouží. Proradný kníže bažící po hraběnčiných penězích, tajemný sirotek Nelly s padoucnicí. Nečekaně se objevují nahodilé postavy, které mají velký vliv na další vývoj románu.
Hlavní postavou je spisovatel Váňa, se kterým mají všichni neustále potřebuji něco řešit, svěřovat se mu. Cokoliv kdokoliv chce udělat, utíká za Váňou, aby mu to vyslepičil a nebo aby ses ním poradil.
Četl jsem to dlouho, začal jsem to číst v letadle cestou na Kavkaz, kde jsem chtěl po večerech na hotelu nasát trochu ruské kultury, ale nedařilo se mi. Na několik týdnů jsem knížku i odložil a pak se k ní vracel, abych posledních 100 stran rychle dočetl a doslova to měl už za sebou a mohl přejít na jinou knížku.
Slabší chvilka génia, a to tak, že velmi. Bylo zábavné pozorovat, jak ve svých vrcholných dílech Mistr od této rané práce nepokrytě opisoval. I na FMD rozvleklé, utahané, uspěchané a jaksi zacyklené. Kdyby mu nakladateský redaktor tenkrát v roce 1860 hodil rukopis na hlavu se slovy. "Zkrať to na třetinu, pak to vydáme!", tak by dobře udělal.
(SPOILER)
Tento ranný Dostojevského román je o lidech, jejichž čest byla uražena a kteří žijí v ponížení, jež je dovede do záhuby, pokud se nevzepřou a nepozdvihnou se nad rány osudu, buď skrze odpušťení, nebo zadostiučinění. Takové dva příběhy o křivdě a odpuštění se tu odehrávají paralelně, příčemž v obou křivdil stejný muž, totiž kníže Valkovskij, který zde platí za prapůvodního antagonistu, samoúčelně krutého (krutost je v jeho případé totožná s vůlí, a vůle je to, čím se projevuje jeho bytí ve světě), jehož skutky jsou příčinou dalších morálních selhání ostatních postav. První z obou příběhů křivdy končí destruktivně, smrtí matky a dcery, avšak tato úmrtí jsou zároveň vykoupením, protože poskytly varování těm, kterým ještě zbyla naděje, aby neopakovaly stejné chyby. To platí zvlášť o smrti malé Nelly, která se vystavila pro ni devastující emocionální zátěži, aby napravila křivdu na starém Ichmeňovovi a vymohla odpuštění jeho dceři Nataši. Nella, jejíž život má původ v utrpení a je utrpením, působí navzdory své bezmezné povahové labilitě v celém příběhu jako faktor smíření, smíření mezi jejím dědem a matkou (leč nedokonané), smíření mezi Ichmeňovem a Natašou, a nakonec smíření s vlastními komplikovanými city k hlavní postavě románu, Vaňkovi, kterého ve chvíli své smrti přenechává ženě, se kterou by mohl být skutečně šťastný.
Přes své nesporné kvality, které se plně rozvinuly v jeho pozdějších knihách, nepatří Uražení a ponížení mezi Dostojevského nejlepší díla. Tempo vyprávění je zde neučesané, po pozvolném rozjezdu, který postupně kulminuje, následuje ukvapený závěr, který, pravda, dodává na dramatičnosti. Ani postup vyprávění není zcela elegantní, často se uchyluje k berličkám, jakými jsou různá náhodná setkání. Například způsob, jakým byl do příběhu uveden Maslobojev. Pomocí náhodného setkání na ulici, které je mimk uvěřitelnost. Také se tu velká spousta afektu, na rozdíl od jiných autorových knih, v nichž se postavy nechovají afektovaně, nýbrž dramaticky vlivem vnějších okolností. Zde má každá postava přirozený sklon k pláči, k padání na kolena a k horečnému blouznění. Myslím, že správnou míru pláče a blouznění můžeme najít spíše v Idiotovi či ve Výrostkovi než zde. Je ale pravda, že díky velkému dramatizování, přìmkčarému příběhu a menšímu množství postav jsou Uražení a ponížení jedna z nejlépe čitelných knih tohoto autora.
Tolik podob lásky s podrobným psychologickým rozborem jsem v žádné jiné knize nenašel. Hodně dialogů. které uvolňují na světlo nejrůznější zákoutí hnutí mysli, ať už v oblasti nevědomé nebo naopak vědomé manipulace. Překvapilo mě, kolik je v románu krásných ženských postav. A pak spoustu skvělých postřehů a nenapodobitelných vět trefně popisujících osoby i místa. A nakonec ta zloba a podlost ze které nejspíš pramenil revoluční výron v roce 1917. Tady lze nalézt ty zdroje nenávisti, které pak dovedně využili bolševici. Jinak děj se stupňuje a stránky k závěru se obracejí neuvěřitelně rychle.
Nevím jestli vůbec mám právo hodnotit takové dílo, nicméně ubírám jednu hvězdu za rozvleklejší první polovinu knihy.
Nádhera! V knize se nenašla pasáž, u které bych se nudil. Až na hlavní postavu vypravěče jsou všichni ostatní úplně na hlavu. To já tuze rád! ;)
Dostojevskij prekvapil. Na môj vkus priveľa hystérie a emočného vypätia, keby bola kniha dlhšia, tiež by som z toho dostala zimnicu a horúčku, a predsa som nevedela prestať čítať, posledné stránky ďaleko po polnoci s padajúcimi viečkami ... a očami zaliatymi slzami, čo sa mi naozaj už dávno nestalo a od Fjodora by som to ani nečakala. Urazení a ponížení do krajnosti. Bezhraničná zloba a chamtivosť sa tu stretáva s ušľachtilosťou, ktorá síce na prvý pohľad vyzerá ako naivita, je však jediná, ktorá sa im môže postaviť. Ako tu niekto napísal, Dostojevského treba čítať srdcom, ale netreba sa zamýšľať, čo je to, čítať srdcom alebo ako sa to robí, Dostojevskij našiel k našim srdciam kľúč a otvára ich, či chceme či nechceme.
Nie je nic lepsie ako citat na izolovanom oddeleni psychiatrickej liecebne v case covidu jedneho dostojevskeho za druhym. Fakt zazitok, ale nie dakujem, radsej pirulku. Alebo necitat. Ak existuju knihy ktore mozeme s istotou oznacit za nebezpecne zdraviu tak Dostojevskeho prace by som tam dal s istotou. Hned vedla by bol Carlos Casteneda :))))
Avsak kniha je napisana majstrovskym perom a pribeh je dnes klasika - ako vojna a mier, zlocin a trest pre mna ruska klasika
Fanynkou Dostojevského se asi nestanu ani po jeho čtvrtém románu. Opět se žvanilo a navštěvovalo, chyběly mi popisy přírody, okolí a vnitřních prožitků člověka. Čtyři hvězdy za poutavost, děj ubíhá poměrně svižně a vyústění je trošku nečekané. Přesto si myslím, že Dostojevskij je coby psycholog přeceňován, chování jeho postav je na hraně a pro mě dost nepochopitelné. A filozofii jsem zde nenašla už vůbec žádnou. Narozdíl od Tolstého, který má své normální lidské hrdiny s dobrým i zlým v sobě prokreslené nádherně čtivým způsobem.
(SPOILER)
Nedokáži zřejmě popsat tuto rozkošnou knihu dostatečně akurátně, dostatečně vyjádřit své pocity vůči ní a vůči postavám, prostředí a hlavně vůči samotnému literárnímu umění Dostojevského.
Tak především tu máme Aljošu. Aljoša je dokonalost sama, Aljošíčka jednoduše nejde nemilovat, tak rozkošný a nevinný spratek to je... Aljošíček je andílek a slunce, miláček a zlatíčko, asi mu brzo namaluji portrét a pověsím ho nad dveře. Je to obdoba Oblomova, jenže reprezentující se v oblasti naivity, blbosti a dětinskosti, takový archetyp toho, jak rodiče vnímají své dospívající dětičky, co nevypadají podle jejich představ.
Stranou naší modly mě zaujala věc u knih dost vzácná - překvapivě dobře napsané ženské postavy.
Asi nemá smysl vykládat, jak jsou samotné postavy báječné. Každá z nich je báječná, od té nejčistší dušičky (Aljoša pochopitelně) po toho největšího parchanta. Každý má nějakou věc, pro kterou ho nemůžete nesnášet, musíte ho mít alespoň "rádi nenávistným způsobem".
Je zde pouze jediná věc, co mi osobně, z mého soukromého pohledu, vadila: Milovala Nataša Váňu? Miloval Váňa Natašu? Vzali se nakonec nebo zůstali navždy pouze přáteli? Vždyť je to tak hloupé, aby do sebe byli zamilovaní... Jenže ten konec, ten k tomu vyloženě svádí. Nedokáži si představit, že by byl do ní Váňa zamilovaný, nedávalo by to smysl a byl li skutečně, pak je zhola šílený a ztrácí veškeré mé sympatie. Nataša je hrozná, příšerně nesnesitelná osoba, Nataša je přesně to, jak bych se zachoval já. Nemužu jí to mít tedy za zlé, jenom říkám, že je pro ni ta hodná duše Ivan Nevímpříjmení až moc dobrá. A druhá věc je, že jsem snad někdy od půlky knihy s jistotou tušil, že je Nelly dcera knížete. Netuším, jestli je to pozitivum či negativum, jen pak bylo vtipné, že to Vaňuškovi Maslobojev představoval jako nové zjištění a ten mu ještě, čímant jeden, nevěřil!
Někdy bylo trochu obtížné se v knize zorientovat, protože pan Dostojevský očividně trochu spěchal. Co se týče skvěle propracovaných postav, problémy jsem měla s Natašenkou, která neustále pláče a neumí si vybrat. Aljoša je fenomenální spratek, o tom mě čtení moc bavilo. Příběh samotný je skvělý a velmi dojemný.
Můj první Dostojevskij. Nestalo se mi ještě, aby mě kniha upoutala už jen svou první větou. I přes pár archaismů starší češtiny (SNKL 1956) se čte velmi snadno a vždycky jsem se k ní rád vracel. Poslední dvě kapitoly jsou silné a emoční, mohlo by to tak skončit a já bych hodnotil za jasných 5 hvězd, ono to ale v epilogu pokračuje a příběh se ukáže ještě s mnohem větší hloubkou. A prý že tuhle knihu psal D. horkou jehlou...
Moje první kniha od Dostojevského. Příjemně mě překvapila tím, že se netáhla a děj rychle ubíhal. Co mě udivilo, byly velmi křehké a emocionální charaktery postav, které jakoby celé dny nedělaly nic jiného, než čekaly na hlavního hrdinu, aby s ním mohly řešit svoje vnitřní rozpoložení. A co mě velmi zklamalo byla kvalita překladu ve vydání z roku 2015 z edice omega - tolik překlepů a zjevných chyb jsem v knize ještě neviděla.
Toto kniha pro mě byla velikým překvapením. Proč? Hrozně se hnala. Ne, opravdu, já jsem neměl tušení, že dokáže Dostojevskyj psát takto rychle. Ne, že by tu nebyly dlouhé popisy, vnitřní monology a tak podobně, ale děj? Možná, protože hlavního hrdinu nutně každý potřeboval mít u sebe doma, musel Dostojevskyj opravdu spěchat. „A hle, popovídám si s Nelly, hele, už jsem u Maslobojova a jéje, kníže se mnou chce mluvit. Jé, ahoj Natašo!“ A takhle celých tři sta a padesát stran.
Mám-li však být upřímný, jsem příjemně překvapen. Nemyslel jsem si, že by mě kniha s milostným… pentagonem?, mohla bavit. Ale nakonec to byla záležitost všehovšudy tří večerů. A ne tedy, že by mě ten románek pěkně s prominutím nesral, ale stejně mě to jaksi bavilo.
Dovolím si – jak už to tak dělávám – zkritizovat charaktery některých postav. Konec konců, o charakterech je většina realistické tvorby. Aleša. Náš drahý Sašenka. Co k němu říct, než že je to ubožák a zakrnělý rozmazlenec s poruchou na autistickém spektru. Tím nechci urážet lidi s poruchou na autistickém spektru, jenom Alešu. Takového přecitlivělého parchanta jsem snad ještě neviděl. A tak přecitlivělého. Upřímně se divím, že ho „Váňa“, tatíček, nebo Nataša neprofackovali jak malého smrada.
Druhý, koho je třeba zmínit, je Váňa. Nejsem si jist, jak přesně funguje jeho charakter. Buď v něm všichni viděli mesiáše, nebo byl tak bezvýznamný, že jim nevadilo, aby byl u každého stupidního rozhodnutí, které kdy učinili. Ptáte se kdo? Všichni. Každý nutně potřeboval řešit věci v jeho přítomnosti a já to vážně nechápu.
Jinak jsem si hlavního hrdinu celkem oblíbil, stejně jako manžele Ichmeněnovi a další. Helenu jsem si kupodivu také celkem oblíbil, to však neznamená, že to taky nebyl celkem smrad. Linka s Nelly, s odpouštěním starého Ichmeněva, i s odhalováním charakteru knížete, byly fajn a celkem pěkně se proplétaly, navazovaly a pomáhaly si být zajímavé.
Atmosféra byla opět naprosto nechutná, i když na Zločin a trest to nemá. Nu a vlastně vzato kolem a kolem musím knihu pochválit a doporučit. Tedy pokud jste schopni přežít přecitlivělého Alešu a neméně přecitlivělou Natašu. Jo a přecitlivělou Kateřinu. A taky Ichmeněva. A Nelly. No vlastně skoro všechny.
P.s.
Vydání od Omegy má nedobrý překlad a korektura stála taky za starou bačkoru. Vyzkoušejte jiné vydání. Překlepů a strukturšlních chyb je tam až nechutné množství.
Další skvělý Dostojevského román (pro mě už třetí). Výborně a podrobně vykresleny charaktery všech postav, autor šel do hloubky psycholgie všech akterů příběhu.Nevadily mi ani dlouhé monology a dialogy, ty už k autorovo stylu patří a jen dokreslují podrobnou charakteristiku postav. Kontrast mezi šlechtou a obyjčejnými lidmi, jejich bída, utrpení.Sice trochu náročné čtení, není to, že přečtete knihu za večer, ale to se dalo čekat. Určitě zase někdy sáhnu po nějaké jeho knížce.
Pink Martini krásně vystihla vše, co jsem při čtení nadšeně přijímala. Co mě naopak mírně zklamalo, to byl příběh samotný, zápletka. Ve výsledku na 3-4 hvězdy a vidím, že mezi komentujícími v tom nejsem sama. Přitom třeba u Jane Austenové snáším nepoměr mezi "jak" a "o čem" daleko lépe, zvláštní.
Na Dostojevského mi také kniha přišla nečekaně chytlavá. Nejsem u tohoto autora zvyklá, abych se pokoušela ospravedlnit pokročilé noční době a vlastní únavě ještě jednu kapitolu. Děkuju Vitalymu, že mi to ve svém komentáři osvětlil.
Hlavní můj dojem je ošklivost zla nahlíženého zvenku, s vědomím svobody možností - a přitom dobře pochopitelného zevnitř osoby, v relativní nesvobodě konkrétní bytosti jednat jinak. Únavnost a trapnost malého zla, které nám zbytečně odčerpává energii a které by tak snadno (nahlíženo zvenku) mohlo nebýt. A neoriginálnost "velkolepého" zla, stále znovu otrocky opisovaného z prastaré receptury, ačkoli se každý takový tváří, jako by právě geniálně vyzrál na požadavky a zákonitosti lidského života.
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Neřekla bych, že Dostojevskij nikdy nezklame. Některé jeho romány jsem si vychutnala, zhruba u dvou jsem ani po sté stránce nechápala, co po mně chce... Uražení a ponížení patří k těm přístupnějším a čtivějším, vcelku akčním a kupodivu vyznívajícím nadějně. Postavy plastické, psychologické pochody srozumitelné (což neznamená, že některé nejsou na zabití). A mimochodem - podoba s Dickensovým Starožitníkovým krámem je evidentní.