Ponurý dům I
Charles Dickens
V pořadí devátý román anglického spisovatele Charlese Dickense. Vyšel postupně ve dvaceti měsíčních pokračováních mezi březnem 1852 a zářím 1853. Toto dílo je považováno za jeden z nejlepších Dickensových románů, neboť obsahuje velmi podrobné a mistrně propracované příběhy hlavních i vedlejších postav. Děj líčí několikaletý dědický spor, napadá soudní systém a skutečnost, že veřejnost nepřijímá chudobu a s tím mnohdy související zločinnost. V tomto díle Dickens používá střídání různých vypravěčských poloh. V tomto románu se poprvé v historii objevuje zmínka o neptačích dinosaurech v rámci klasické literatury. Dickens si v první kapitole románu pro dokreslení ponuré atmosféry příběhu vybral tehdy populárního megalosaura, prvního vědecky popsaného dinosaura (1824).... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem, bohužel, nedočetla, v polovině jsem to vzdala. Věděla jsem, do čeho jdu, že autor píše rozvláčně, ale čeho je moc....je to škoda, ráda čtu knihy ze starších dob a starších autorů a přečetla jsem jich opravdu hodně. Prostě mi tato kniha nesedla.
Dostal jsem se k dalšímu Dickensovo románu, o kterém jsem předtím pořádně neslyšel. Hlavním pojítkem všech jeho hrdinů je téměř nekonečný soudní proces, v jehož právní historii se nyní už téměř nikdo nevyzná a hlavně ani nikdo nevěří, že se dožije jeho konce. Do toho všeho se dostane hlavní hrdinka Ester. Její osud se zamotá s členy rodiny, jichž se proces týká, a postupně odhalujeme různá rodinná tajemství. Klasický Dickens.
Po pár letech opětovné čtení. S koncem prvního dílu českého vydání se mi hromadil komentář, který - jak už to tak bývá - s poslední stránkou zmizel do neznáma. Přitom je co oceňovat na Ponurém domě, byť pro nároky současných čtenářů to může být dost rozvláčné. Nicméně Dickens - a vůbec starší literatura - není o spěchu. Je to o užívání si příběhu jako celku i v detailech a celé si to prožít. A Charlie mě umí vtáhnout do svých knih.
Na své poměry se Dickens při prvních stranách celkem zostra pustil do anglického soudnictví své doby, aby následně opět rozjel divadlo postav a postaviček, jejichž osudy se proplétají obdivuhodným způsobem. Číst Dickense je jako koukat na film. Obdivuju autorovo režírování, kdy čtenář přímo prochází živoucími uličkami Londýna a kochá se děním dokud se nezastaví na konkrétní scéně rozvíjející příběh. Ať už je to kancelář Tulkinghorna zdánlivě nezúčastněná stejně jako její obyvatel; Střelnice u George s bodrým vojákem ve výslužbě, jemuž vypomáhá Fil dělající po stěnách stopu svým ramenem; nic nevědoucí Jo; osamělý, upjatý Chesneyský chlum tajemný nejenom kroky mrtvých Dedlocků; nebo naopak hřejivý Ponurý dům s přátelským Jarndycem a Ester Summersonovou. Poslední zmíněná je mimochodem jedinou vypravěčkou v Dickensově díle. Dalším unikátem je inspektor Bucket, postavička, která stojí za pozornost z nejednoho důvodu. Což platí i o Krookovi, nenápadným středobodem příběhu, který se na první necelé pětistovce stran teprve rozjíždí, nabírá napětí a dráždí zápletkou, která předvídá detektivní fikci, která si v době vydání teprve získávala místo ve světě literatury.
A protože je to teprve první půle příběhu, nezbývá než se, jak jinak než pomalu, vrhnout na druhou, obvykle dramatičtější a svižnější, část.
Kniha se mi velmi líbila, sice je pro nás už málo aktuální zkostnatělost britského soudního systému 19. století, ale postavy jsou velmi živé, plastické a postrádají až na malé výjimky Dickensovu obvyklou sentimentalitu a papírovost ústředních kladných hrdinů (Oliver Twist, Malá Dorritka). Také se mi líbí autorův humor, který jsem v jiných jeho dílech trochu postrádala.
Trochu mě to mrzí, ale Ponurý dům mi zkrátka nesedl a dlouho se mi nestalo, že bych knihu ani nebyl schopen dočíst. Ústřední myšlenka, totiž kritika soudnictví a dalších společenských aspektů tehdejšího Spojeného království, je poměrně zajímavá, ale natolik řídká, že by jí stačil prostor několikásobně menší. Zbytek knihy na mě působil jako vata, respektive zcela nudné příběhy zcela nezajímavých postav. Několikrát jsem se ke knize zkusil vrátit, ale stačí 5 stran a už se nedokážu soustředit, protože mě ani nepatrně nezajímá, jak se příběh vyvine dál. Pořád doufám, že můj neúspěch třeba souvisí s něčím vnjěším a jednou se k Ponurému domu rád vrátím. P. S. Druhý díl už jsem ani nerozečetl. Kdyby snad byl nějak výrazně odlišný od prvního, budu rád za doporučení.
Dickens je v tomto diele rozčarovaný z anglického súdnictva a ja som mierne rozčarovaná z tohto románu. Základný príbeh – vplyv dlhodobého súdneho procesu na členov jednej rodiny, je zaujímavý, neobvyklý a je nielen veľkou kritikou súdnictva, ale samotnej doby. Bohužiaľ miestami skĺzava do prílišných odbočení, množstva vedľajších postáv... Napriek tomu prepojenia medzi jednotlivými postavami dodávajú celistvosť celému románu.
Autorovy další knížky
| 1966 |  Oliver Twist |
| 2010 | Vánoční koleda |
| 1960 | Nadějné vyhlídky |
| 2015 | David Copperfield |
| 1961 | Kronika Pickwickova klubu |
Nenapodovatelný sloh Dickense který má své osobité kouzlo